II. ÚS 3304/12
II.ÚS 3304/12 ze dne 20. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Z. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Ivou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 161/2012-514 ze dne 25. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením ze dne 6. 2. 2012, č. j. 11C 73/2005-502, zamítl žádost stěžovatele ze dne 17. 1. 2012 o poskytnutí zálohy na náklady řízení a současně jej vyzval k doložení plné moci, která jej opravňuje k zastupování žalobce v řízení.

Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl jako advokát ustanoven zástupcem žalobce podle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 20 Co 435/2006-78. Soud prvního stupně dále dovodil, že toto zastoupení zaniklo v souladu s § 28 o. s. ř. právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 20 Co 249/2009-376, odkázav na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3035/07. V této souvislosti připomněl, že v dovolacím řízení proti citovanému rozsudku odvolacího soudu již stěžovatel žalobce nezastupoval jako jeho ustanovený zástupce, ale na podkladě plné moci ze dne 11. 12. 2009, a proto mu nelze přiznat požadovanou zálohu na náklady právního zastoupení podle § 140 odst. 2 o. s. ř. za úkony právní služby spočívající v podání dovolání a v jeho účasti na jednání před soudem prvého stupně dne 22. 12. 2011, konaného po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu. Současně stěžovatele vyzval k předložení písemné plné moci k zastupování žalobce v řízení následujícím po dovolacím řízení, ukončeném právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, č. j. 28 Cdo 3742/2010-456.

Proti zamítavému výroku prvoinstančního usnesení podal stěžovatel včas odvolání. Ohledně zastupování žalobce v dovolacím řízení poukazoval na svá sdělení soudu prvého stupně ze dne 17. 3. 2010 a 9. 4. 2010, v nichž uvedl, že žalobce nezastupuje na základě plné moci (kterou sám nepodepsal), a upozornil na to, že připojenou plnou moc zakládá pouze z toho důvodu, aby práva žalobce nebyla ohrožena pro případ, že by soud vycházel z toho, že ustanovení zástupce se nevztahuje na dovolací řízení a nebyl by ani nově ustanoven zástupcem. Stěžovatel dovozoval s odkazem na zákon o advokacii, že byl povinen podat za žalobce v rámci svého ustanovení zástupcem dovolání, soud prvého stupně na jeho žádost o jeho případně nové ustanovení prý nereagoval, přičemž soud dovolací tuto problematiku nijak neřešil. Uvedl, že odkaz obvodního soudu na § 28 o. s. ř. je nepřípadný, neboť toto ustanovení nesouvisí s ustanovením § 30 o. s. ř. a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3035/07 danou problematiku hodnotí jinak, než uvádí soud prvního stupně, k čemuž stěžovatel dále argumentoval konkrétními okolnostmi daného nálezu. Stěžovatel také podotkl, že v případě ustanovení zástupce je věcí soudu, jak vymezí rozsah jeho práv a povinností a vyhodnotí, zda zástupce činí úkony v rámci vymezených práv a povinností.

Stěžovatel rovněž vyzdvihl, že z hlediska úkonu, realizovaného advokátem po právní moci rozsudku, je nutno akcentovat, zda je z podnětu mimořádného opravného prostředku napadené rozhodnutí zrušeno a věc se znovu dostává před právní moc. Při nedostatku zákonné úpravy v občanském soudním řádu je nutno per analogiam legis aplikovat § 41 odst. 5 trestního řádu. Odvolatel uzavřel, že úkony podání dovolání a zastupování před soudem prvního stupně dne 22. 12. 2011 činil jako ustanovený zástupce, zrušením napadeného rozsudku odvolacím soudem se věc dostala před právní moc, ustanovení zástupcem tak zůstalo neměnné a při realizaci uvedených úkonů neměl důvod pochybovat o tom, že je vykonal jako ustanovený zástupce.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že poskytnutí zálohy na hotové výdaje a odměnu za zastupování ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. je podmíněno trváním zastoupení podle § 30 odst. 1 a 2 o. s. ř. Ve svém závěru o tom, že zastoupení žalobce odvolatelem netrvá, pak dle jeho názoru obvodní soud "sice správně vyšel z nálezu Ústavního soudu ČR v nálezu ze dne 24.4.2008 sp. zn. II. ÚS 3035/07, když dovodil, že toto zastoupení, založené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. 20Co 435/2006-78, skončilo právní mocí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009 č. j. 20Co 249/2009-376 (dne 4. 12. 2009), neuvážil však důsledky částečného zrušení rozsudků soudů obou stupňů na základě dovolání rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011 č.j. 28Cdo 3742/2010-456". Rozhodnutím dovolacího soudu se dle názoru městského soudu věc vrátila zpět do stadia prvostupňového řízení, účinky právní moci ve vztahu ke zrušeným částem rozhodnutí soudů obou stupňů pominuly, a je proto nutno přisvědčit stěžovateli, že se obnovilo také zastoupení žalobce jím jako ustanoveným advokátem na podkladě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006.

Městský soud dále poznamenal, že stěžovateli nelze přisvědčit co do důvodnosti žádosti o poskytnutí zálohy podle § 140 odst. 2 věta druhá o. s. ř. v daném stadiu řízení. Podotkl, že žalobce se domáhá na žalovaném zaplacení 112 118 510,26 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. a stěžovateli soud prvého stupně již přiznal a vyplatil odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v předchozích řízeních před soudem prvého stupně a soudem odvolacím ve výši 1 464 800 Kč. Po rozhodnutí věci dovolacím soudem zůstal předmětem řízení před soudem prvého stupně nárok žalobce na zaplacení 34 332 071,59 Kč s příslušenstvím s tím, že podle protokolu o jednání ze dne 22. 12. 2012 bylo řízení přerušeno dle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby pravomocného rozhodnutí o platebním výměru ze dne 13. 11. 1997, č. j. 27459/97/363920/6123. Městský soud zdůraznil, že v obnoveném řízení před soudem prvního stupně učinil ustanovený zástupce pouze jeden úkon právní služby (účast na jednání 22. 12. 2012), po dobu přerušení řízení nebude činit za zastoupeného v řízení žádné úkony a odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v předcházejících stádiích řízení v uvedené výši již obdržel. Z těchto skutečností je dle soudu druhého stupně zřejmé, že zastupování žalobce nemůže v dané fázi řízení stěžovatele coby ustanoveného advokáta nepřiměřeně finančně zatížit a k poskytnutí zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů podle § 140 odst. 2 věta druhá tak neshledal odvolací soud podmínky.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že právní hodnocení obecných soudů stran trvání zastoupení založeného na ustanovení zástupcem ze strany soudu není ústavně právně konformní, protože porušuje především právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání nabytí majetku, neboť je samozřejmé, že advokátu zastupujícímu účastníka řízení, byl-li mu ustanoven, přísluší právo na odměnu, včetně dalších náhrad nákladů.

Stěžovatel má za to, že pokud se týká jednání za žalobce podle ustanovení soudem, toto vyplývá z ustanovení § 138 o. s. ř., ve kterém se konstatuje, pokud se týká doby, na kterou se vztahuje, pouze to, že se vztahuje na celé řízení. Tento pojem není ovšem dle stěžovatele možno zužovat na řízení do právní moci rozsudku, neboť dovolání je zcela regulérním, byť mimořádným opravným prostředkem upraveným občanským soudním řádem, což stěžovatel podrobněji rozebírá v kontextu výkladu příslušných ustanovení občanského soudního řádu za současného srovnání s analogickou situací řešenou v trestním řádu.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Podstata sporu mezi stěžovatelem a odvolacím soudem tkví v odlišném pohledu na otázku trvání vztahu zastoupení, k němuž došlo na základě rozhodnutí soudu, tedy "ex offo", a sice po nabytí právní moci meritorního rozhodnutí soudu (zpravidla odvolacího) v příslušném řízení. Obecné soudy v posuzované věci zaujaly názor, že takový vztah zastoupení končí dnem, kdy rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci, s tím, že odvolací soud oproti soudu prvé stolice připustil možnost obnovení právního zastoupení na základě soudního rozhodnutí za předpokladu, že pravomocné rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno, čímž pominuly účinky právní moci. Naproti tomu stěžovatel je naopak přesvědčen, že je třeba vztáhnout existenci zastoupení i na případné mimořádné opravné prostředky.

Ústavní soud se touto otázkou zabýval ve svých nálezech sp. zn. II. ÚS 3035/07 ze dne 24. 4. 2008 (N 76/49 SbNU 135) a sp. zn. II. ÚS 16/07 ze dne 13. září 2007 (N 143/46 SbNU 405). Byť lze stěžovateli přisvědčit v tom, že případ, jak je zachycen v prvně citovaném nálezu, byl řešen z poněkud odlišných hledisek (Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem vlastnoručně sepsané dovolání, které právní zástupce, dovolatele ve skutečnosti již nezastupující, nedoplnil), závěry v něm obsažené, jakož i především závěry vyslovené v posledně uvedeném nálezu Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. V nálezu sp. zn. II. ÚS 16/07 Ústavní soud vyzdvihl, že dle § 28 odst. 6 o. s. ř., nevyplývá-li z plné moci něco jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena. Analogicky zde pak Ústavní soud dospěl k závěru, že nevyplývá-li z usnesení, kterým byl účastníkovi řízení zástupce (advokát) přidělen (ustaven), něco jiného, platí, že byl ustaven toliko pro řízení do nabytí právní moci rozhodnutí soudu ve věci samé. Tyto závěry pak, byť v poněkud jiné poloze, plně reflektuje a přejímá i nález sp. zn. II. ÚS 3035/07. Ústavní soud nemá důvod se od této judikatury jakkoli odchylovat ani v nyní projednávaném případě. Stěžovatel nijak nerozporuje usnesení Městského soudu, kterým byl ustaven jako právní zástupce žalobce, v tom směru, že by v něm bylo výslovně uvedeno i případné zastupování před dovolacím soudem, využije-li této možnosti žalobce. Pakliže tedy Městský soud v Praze dovodil, že stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem žalobce nezastupoval, ačkoli sám dovolací soud na jeho úkony hleděl, jako kdyby žalobce stále zastupoval, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Toto posouzení odvolacího soudu přitom nemůže mít žádné důsledky na kasační rozsudek Nejvyššího soudu v tom směru, že vady v dovolacím řízení (v daném případě absence právního zastoupení), které sám dovolací soud přehlédl či jinak neřešil, nemohou jít k tíži účastníka řízení - žalobce, který sám žádnou povinnost neporušil.

Za dané situace tudíž musel Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.