II. ÚS 3302/09
II.ÚS 3302/09 ze dne 11. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Š. P., zastoupené JUDr. Martinem Hádkem, advokátem Advokátní kanceláře Praha 4 - Krč, Trnková 1864/22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 51/2009 ze dne 23. 9. 2009 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 333/2007 ze dne 30. 9. 2008, a návrhu na zrušení ustanovení § 225 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení základního práva zaručeného ústavním pořádkem, z nějž vyplývá zásada zákazu zpětného působení právní normy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje zrušení ustanovení § 225 zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o služebním poměru")

Rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 9. 2007 čj. 970/2007, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 1. 1. 2007 č.j. OSZ-17780/2007, jímž byl stěžovatelce podle § 159 a § 225 zákona o služebním poměru zvýšen příspěvek za službu náležející ke dni 31. 12. 2006 ve výši 6373 Kč měsíčně o 2,80%, tj. o 179 Kč měsíčně.

V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že příspěvek za službu, který stěžovatelce náležel ke dni 31. 12. 2006, se v souladu s § 225 zákona o služebním poměru stal dnem 1. 1. 2007 výsluhovým příspěvkem ve výši, v jaké náležel ke dni 31. 12. 2006. Na tento výsluhový příspěvek se plně vztahuje právní režim zákona o služebním poměru včetně § 159 upravujícího způsob jeho zvyšování. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že příspěvky za službu přiznané podle zákona č. 186/1992 Sb. jsou nadále postaveny na roveň výsluhovým příspěvkům, jejichž režim stanoví zákon o služebním poměru, v důsledku čehož byl zaveden a platí jednotný režim pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, zda byly přiznány před nabytím účinnosti tohoto zákona, nebo po nabytí jeho účinnosti. Zákon o služebním poměru neobsahuje pro výsluhové příspěvky přiznané před jeho účinností žádnou výjimku, neobsahuje pro tyto případy jiná řešení ani v přechodných ustanoveních, ani v ustanovení § 159 zákona. V případě ustanovení § 159 zákona o služebním poměru se tedy jedná o přípustnou formu nepravé retroaktivity.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění shodně uvedl, že transformační ustanovení § 225 zákona o služebním poměru zavedlo jednotný právní režim pro příspěvky za službu původně přiznané a poskytované na základě zákona č. 186/1992 Sb. a pro výsluhové příspěvky (nově) přiznané a poskytované na základě zákona o služebním poměru. I když služební poměr stěžovatelky skončil dnem 30. 11. 1995, trvají jeho důsledky, včetně příspěvku za službu, resp. výsluhového příspěvku. Stěžovatelka proto spadá pod rozsah zákona o služebním poměru s tím, že jí jako bývalému příslušníku Policie ČR vznikl nárok a byl přiznán příspěvek za službu, který je s účinností od 1. 1. 2007 považován za výsluhový příspěvek.

Shodně se soudem prvního stupně Nejvyšší správní soud uvedl, že se jedná o tzv. nepravou retroaktivitu jež je "obecně přijímaná a akceptovatelná, neboť zabezpečuje kontinuitu právního řádu" (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 či sp. zn. Pl. ÚS 56/05). Nová právní úprava nepřinesla žádnou změnu "týkající se vzniku nároku na příspěvek ... a určení jeho výše" zpětně (do minula), a ani právní úprava valorizace nemá zpětné účinky a působí pouze do budoucna. Kasační soud poukázal na právní závěry obsažené ve vlastním rozhodnutí sp. zn. 7 A 36/2001, jakož i v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/96, v němž se vyslovil k "ústavnosti" změny právního režimu poskytovaných výsluhových příspěvků jako takových, a potažmo i režimu jejich valorizace. Změnou právní úpravy tedy nebyla dotčena ani výše příspěvků za službu, která zůstala zachována v té hladině, v jaké náležela ke dni 31. 12. 2006. Jediné, co se v případě stěžovatelky, která je v postavení příjemce výsluhového příspěvku, na konstrukci příspěvků za službu (výsluhových příspěvků) změnilo, je právě způsob jejich valorizace (přičemž uvedené, jak vyplývá z důvodové zprávy k navrhovanému ustanovení právě bylo cílem zákonodárce.

Stěžovatelka namítá, že jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích připustil využití nepravé retroaktivity zákona tak, že působí újmu a nikoliv prospěch adresátovi právní normy. Stěžovatelka s odkazem na teoretický výklad pojmu pravá a nepravá retroaktivita uvádí, že s právním názorem, dle nějž právní úpravu věci nebylo možno provést jinak, než za využití institutu tzv. nepravé retroaktivity, lze souhlasit jen tehdy, pokud by v jejím důsledku nedošlo ke zhoršení postavení adresáta právní normy. Dovozuje, že retroaktivita je jevem v podstatě až nežádoucím, jehož přípustnost je odůvodnitelná, jen pokud přináší prospěch potenciálnímu adresátovi právní normy. Změna podmínek vyplácení příspěvků za službu měla být provedena úpravou příslušného ustanovení zák. č. 186/92 Sb. Právní vztah, vyplývající z práva na vyplácení příspěvku za službu, nemohl zaniknout s koncem účinnosti zák. č. 186/1992 Sb. Ustanovení § 225 zák. č. 361/2003 Sb. však umožňuje aplikaci ustanovení § 159 téhož zákona tak, aby mohlo dojít k faktickému snížení valorizace příspěvků za službu.

V souvislosti se shora uvedeným stěžovatelka podle § 74 zák. č. 182/1993 Sb. podává návrh na zrušení ustanovení § 225 zák. č. 361/2003 Sb., neboť jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka je přesvědčena o porušení svých práv vyplývajících zejména z práva na spravedlivý proces (nesprávný výklad a aplikace normy), přičemž z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností se shodnou právní problematikou a ústavněprávní argumentací se již zabýval v usnesení sp.zn. III. ÚS 2923/09, přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto na ně odkazuje a shodně uvádí:

Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správními orgány a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v otevřené právní otázce však v dané věci splněny nejsou.

K otázce nepravé retroaktivity, jejíž tvrzená nepřípustnost v této věci tvoří těžiště ústavní stížnosti, se Ústavní soud (jak ostatně naznačil ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud) opakovaně vyjadřuje tak, že - oproti retroaktivitě pravé (která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností) - spočívá v tom, že "právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým", přičemž nepravá retroaktivita je "v právní teorii i v praxi obecně považována za přijatelnou" (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94, sp. zn. Pl. ÚS17/96, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, sp. zn. Pl. ÚS 56/05). Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém právním vztahu (dříve vzniklém), jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě rozporovaných ustanovení § 225 a 159 zákona č. 361/2003 Sb.; aby šlo retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelův nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání (obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava zákonem zachovaného výsluhového příspěvku, resp. jeho zvyšování, je tímto právním předpisem upravena do budoucna, a to je znak normativní změny, proti které nelze nic namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních. Že do budoucna působící změna v obsahu právního vztahu je akceptovatelná jen za předpokladu, že přinese stěžovateli efekt příznivý, neplatí zcela očividně.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal právní závěry obecných soudů, i jim předcházející závěry správních orgánů protiústavními, neboť jimi podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu; právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly, byly rovněž odpovídajícím způsobem odůvodněny. Vzhledem k vyčerpávajícímu a podrobnému odůvodnění obou soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, nemá Ústavní soud důvod se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na ně odkazuje.

Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení ustanovení § 225 zák. č. 361/2003 Sb., podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) a zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.