II. ÚS 3295/09
II.ÚS 3295/09 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti A. Š., zastoupené JUDr. Evou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Trojická 20, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 12. 2. 2009 č. j. 6 C 277/2008-82 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009 č. j. 22 Co 267/2009-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojila stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, tvrdíc, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zvýšení výživného z částky 2.000,- Kč měsíčně, k jejíž úhradě byl otec stěžovatelky (dále jen "vedlejší účastník") zavázán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. 25 Nc 540/2000, na částku 10.000,- Kč měsíčně. Svůj požadavek opírala o nastalou změnu poměrů, jež dokládala zvýšením nákladů spojených se studiem na vysoké škole, s jejím zdravotním stavem a obecně se změnou potřeb souvisejících s věkem.

Okresní soud v Nymburce rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 6 C 277/2008-82, kterým změnil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (výrok IV.) a uznal vedlejšího účastníka povinným platit stěžovatelce výživné ve výši 4.000,- Kč měsíčně, počínaje měsícem listopad 2008 do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky (výrok I.), co do částky 6.000,- Kč měsíčně žalobu zamítl (výrok III.), dlužné výživné ve výši 6.000,- Kč za dobu od listopadu 2008 do ledna 2009 včetně zavázal vedlejšího účastníka uhradit v měsíčních splátkách po 1.000,- Kč spolu s běžným výživným až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok II.) a konečně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok V.). Po provedeném dokazování, zahrnující mimo jiné zprávy ošetřujících lékařů vedlejšího účastníka, shledal nalézací soud skutečně výrazný nárůst potřeb u stěžovatelky, ovšem s ohledem na výši čistého měsíčního příjmu vedlejšího účastníka, nedosahujícího ani 9.000,- Kč, a jeho zdravotní problémy, které ho limitují ve výkonu povolání, navýšil výživné pouze na částku 4.000,- Kč měsíčně.

K odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil Krajský soud v Praze, a to rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 22 Co 267/2009-101.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), neboť se zaměřily na zjištění toliko faktických příjmů vedlejšího účastníka a nezabývaly se otázkou, jakých příjmů by mohl vedlejší účastník dosahovat, respektive se vůbec nevypořádaly se stěžovatelčinou argumentací týkající se skutečnosti, že vedlejší účastník nevydělává ani polovinu průměrných příjmů dosahovaných v dané profesi. Na podporu svých tvrzení odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 a sp. zn. II. ÚS 1619/07 ze dne 1. 2. 2008, které se věnovaly potřebě zkoumání výdělkových možností povinných při rozhodování o výživném. V dalším stěžovatelka obecným soudům vytýkala nedostatky v odůvodnění jejich rozhodnutí z hlediska absence úvah, jimiž se při rozhodování řídily. Napadená rozhodnutí podle jejího názoru nesplňují požadavky kladené na ně právním řádem a judikaturou Ústavního soudu, a proto navrhla jejich zrušení. Závěrem stěžovatelka připojila ještě návrh na přiznání náhrady nákladů zastoupení dle § 83 zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že v současné době studuje a je finančně zcela odkázána na rodiče, zmínila též nákladnost soudních sporů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, pokud jde o zhodnocení majetkových poměrů vedlejšího účastníka pro účely stanovení vyživovací povinnosti. Je přesvědčena, že obecné soudy se opíraly o nesprávné úvahy založené na limitujícím účinku výše výdělku vedlejšího účastníka na stanovené výživné, přičemž současně opomněly zohlednit celkové poměry vedlejšího účastníka, zejména výši potencionálních příjmů.

Ústavní soud uvedený názor stěžovatelky nesdílí. Je třeba konstatovat, že obecné soudy se předloženým návrhem na zvýšení výživného z důvodů změny poměrů ve smyslu § 99 odst. 1 zákona o rodině řádně zabývaly a po pečlivém zhodnocení provedeného dokazování, na základě kritérií uvedených v § 85 a 96 zákona o rodině, jakož i s přihlédnutím k předchozí úpravě vyživovací povinnosti, z níž byly povinny vycházet, zvýšily výživné na částku 4.000,- Kč měsíčně. Při určení výživného obecné soudy zohlednily nejen odůvodněné potřeby oprávněného, tedy stěžovatelky, ale i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že dané otázce byla věnována značná pozornost, neboť tyto obsahují velmi podrobné a komplexní zhodnocení majetkové situace i celkové životní úrovně vedlejšího účastníka a jeho současné manželky.

Nelze přisvědčit stěžovatelce v tvrzení, že soudy opomněly aplikovat při svém rozhodování hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat. Realizace principu potencionality příjmů, na nějž klade důraz platná první úprava (§ 96 odst. 1 zákona o rodině) i judikatura Ústavního soudu, totiž neznamená, jak se domnívá stěžovatelka, že obecné soudy za všech okolností budou zohledňovat toliko příjmy povinného, kterých by měl statisticky dosahovat. Povinností soudu je naopak zkoumat při hodnocení možností, schopností a majetkových poměrů povinného, zda se povinný například nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Zjistí-li soud, že rodič změnil dosavadní zaměstnání za méně výhodné či dosahoval neobvykle nízkých výdělků, zkoumá pečlivě, zda se tak nestalo z důležitého důvodu, např. zdravotního. Není-li tomu tak, pak teprve přichází na řadu uplatnění výše zmíněného principu potencionality příjmů.

Ve zkoumaném případě obecné soudy vyslovily své stanovisko, podložené relevantními skutkovými zjištěními, že onemocnění vedlejšího účastníka má nezpochybnitelný vliv na výši jeho výdělku, jež představuje, s ohledem na neexistenci jiných příjmů či majetku vedlejšího účastníka, limitující faktor pro stanovení vyživovací povinnosti. Své úvahy obecné soudy rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§ 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky, při polemice s učiněnými právními závěry, nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely (srov. str. 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 až 5 rozsudku odvolacího soudu), a v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou či Úmluvou.

Jelikož tedy nebylo zjištěno pochybení obecných soudů, které by mělo za následek porušení vytýkaných základních práv stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud ani podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.