II. ÚS 3291/13
II.ÚS 3291/13 ze dne 3. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 25 Co 142/2013-103 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013 č. j. 25 Cdo 1748/2013-125, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. října 2013 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými mu nebylo přiznáno osvobození od placení soudních poplatků, čímž mělo být porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel obecným soudům vytýká především to, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nezohlednily skutečnost, že předmětný soudní spor o náhradu škody (v němž stěžovatel vystupuje jako žalobce) byl vyvolán žalovanými, které svým jednáním "zapříčiňují mnohé a vleklé kauzy". V této souvislosti navrhuje rovněž zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, které dle jeho názoru obecně znevýhodňuje navrhovatele, neboť je nutí hradit poplatek za řízení před soudem prvního stupně.
II.

3. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předesílá, že právo na přístup k soudu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny není absolutní a může podléhat omezením ze strany státu, přičemž legitimním omezením je i stanovení poplatkové povinnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 161/07 ze dne 2. března 2007). Zároveň však nesmí být zasažena sama podstata tohoto práva, a proto zákon upravuje okolnosti, za nichž lze poplatkovou povinnost prominout.

5. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, nicméně spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Dotčení ústavně zaručeného práva ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. května 2011 (N 96/61 SbNU 489)].

6. V projednávané věci Ústavní soud žádné extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu neshledal. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel, který je vlastníkem několika nemovitostí v stotisícových hodnotách, není nemajetnou osobou, a neshledaly tudíž důvod pro osvobození od soudních poplatků. Pokud se týče postupu Nejvyššího soudu, z jeho usnesení vyplývá, že námitky stěžovatele nesměrovaly proti právnímu posouzení věci, a proto bylo dovolání opírající se o ustanovení § 237 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout, a proto jej respektoval s připomenutím, že rozhodnutí konstatující neexistenci práva, v dané situaci práva podat dovolání, samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4090/12 ze dne 26. března 2013). Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a lze je tedy z ústavněprávního hlediska akceptovat.

7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že námitky stěžovatele vycházejí z jeho přesvědčení, že žalobu podal oprávněně, a proto by nemělo být zaplacení poplatku k jeho tíži. Oprávněnost žaloby dovozuje ze skutečnosti, že se jedná o žalobu o náhradu škody, přičemž on je osobou poškozenou. Stěžovatel však opomíjí, že o opodstatněnosti žaloby bude rozhodnuto až na konci soudního řízení, jehož výsledek nelze předjímat. Subjektivní přesvědčení žalobce nemůže být důvodem pro jeho osvobození od soudních poplatků (nota bene když lze mít za to, že každý žalobce je přesvědčen o opodstatněnosti své žaloby, pročež by poplatková povinnost ztrácela jakýkoliv smysl).

8. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou. Návrh na zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích odmítl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento akcesorický návrh sleduje osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.