II. ÚS 3291/09
II.ÚS 3291/09 ze dne 13. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti N. P., zastoupeného Mgr. Lenkou Sršňovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 85/2009-71 ze dne 30. září 2009, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. prosince 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 3/2009 ze dne 29. srpna 2009, kterým byla zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Namítá, že v řízení u obou obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z tvrzení stěžovatele a z přiložených listin vyplývá, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. f) trestního zákona, ve znění zákona č. 290/93 Sb. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona, ve znění téže novely, kterého se dopustil tím, že po dohodě s C. D´A. v úmyslu zmocnit se násilím určitého osobního motorového vozidla společně přinutili jeho majitele vystoupit a společně na něj poté stříleli pistolí až napadený na následky této střelby na místě zemřel, a dále držel u sebe bez oprávnění nalezenou pistoli, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a užívání střelné zbraně na dobu deseti let.

3. Stěžovatel konkrétně vytýká obecným soudům, že nevyhověly jeho důkaznímu návrhu, totiž, aby byl vyžádán kompletní spisový materiál o trestním stíhání C. D´A. od Trestního soudu v Monze v Itálii. Stěžovatel se tohoto řízení totiž účastnil jako svědek a je mu proto známo, že se C. D´A. přiznal ke způsobení zranění poškozenému, která byla v tuzemsku kladena za vinu stěžovateli. I jinak italský soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Dále namítá, že mu bylo upřeno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky svědčící proti němu, protože v tuzemském řízení nikdy nebyl vyslechnut C. D´A., jako jeden z hlavních aktérů skutku. Považuje za nedostatečné, že byl jen opatřen rozsudek italského soudu a z něj byl pořízen jen překlad výroku a nikoliv odůvodnění. Konečně namítá porušení práva na přiměřený čas k přípravě obhajoby, protože při sepisu stížnosti neměl (a doposud nemá) k dispozici protokol o veřejném zasedání soudu prvního stupně, přestože o něj opakovaně žádal. Stížnost sice podal sám i prostřednictvím advokáta, ale komplexní vyložení námitek sepsal až v podání ze dne 13. října 2009, tedy až po rozhodnutí soudu druhého stupně. Má také za to, že soud druhého stupně měl vyčkat s rozhodnutím až na doručení komplexního vylíčení všech námitek, které avizoval.
4. Poskytování ochrany právům a rozhodování o vině a trestu za trestné činy je podle čl. 90 Ústavy České republiky svěřeno obecným soudům. Pokud Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí zasahujícímu do ústavně zaručených základních práv a svobod neznamená to, že by byl v rámci své kompetence oprávněn nahrazovat rozhodovací pravomoc obecných soudů. Jinak řečeno, Ústavní soud není oprávněn nahradit meritorní (či jiné) rozhodnutí obecných soudů ohledně skutkového a právního hodnocení dané věci. Do výkladu a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů je totiž Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen svojí kasační pravomocí a jen tehdy, pokud by jejich rozhodnutí nebo jim předcházející postup představovaly porušení základních práv a svobod. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

5. Účelem řízení o povolení obnovy původního řízení, které bylo skončeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, je odstranění justičního omylu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. července 2009). Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu (sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409). Při zkoumání podmínek obnovy řízení se proto řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a teprve na tomto skutkovém základě ovlivní jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu (sp. zn. IV. ÚS 190/03, U 21/33 SbNU 429). Účelem řízení o povolení obnovy řízení naopak není přezkoumávat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného (sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009).

6. Z obsahu přiložených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy měly k dispozici rozsudek Porotního a odvolacího soudu v Miláně v trestní věci C. D´A., a to včetně jeho kompletního překladu. Z něj zjistily, že uvedený soud dospěl ke skutkově shodným zjištěním jako tuzemské obecné soudy, jež rozhodovaly ve věci samé. Rozdíl byl shledán jen v tom, že italský soud shledal roli stěžovatele dominantnější. Z tohoto závěru implicitně vyplývá i závěr o nezpůsobilosti případného výslechu C. D´A., či případně vyžádaného italského soudního spisu (Porotního soudu v Monze) v jeho věci, ovlivnit skutkové závěry tuzemských obecných soudů ve věci samé ve prospěch stěžovatele. Ve vztahu k přezkumu meritorních podmínek obnovy řízení postupovaly tedy obecné soudy ústavně souladným způsobem. Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k jinému závěru než stěžovatel totiž není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).

7. Pokud jde o námitku, že stěžovatel nemohl vyslýchat nebo dát vyslýchat C. D´A. coby svědka proti sobě, tak tato námitka, resp. toto právo patří, resp. patřilo do nalézacího řízení a nikoliv do řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. V nalézacím řízení totiž primárně bylo třeba provádět a hodnotit důkazy ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. Z rozhodnutí soudu prvého stupně je však zřejmé, že v nalézacím řízení výslech C. D´A. neproběhl, protože C. D´A. uprchl, a proto tento výslech logicky ani nebylo možné nijak hodnotit.

8. Pokud jde o námitku nedostatku času na přípravu obhajoby způsobené tím, že stěžovateli nebyl doručen protokol o veřejném zasedání vzdor jeho opakovaným žádostem, pak je třeba zdůraznit, že stěžovatel na jedné straně zdůrazňuje důležitost vlastního komplexního podání ze dne 13. října 2009 a současně uvádí, že předmětný protokol o veřejném zasedání nemá doposud. Z toho vyplývá, že stěžovatel (podle vlastního tvrzení) byl způsobilý uplatnit svoji obhajobu, aniž by protokol o veřejném zasedání měl. Dále je třeba vyjít z toho, že řízení o stížnosti je vybudováno na revizním principu, a proto nadřízený soud byl povinen zkoumat zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí soudu prvního stupně i kdyby stížnost stěžovatele nebyla odůvodněna vůbec nijak. Právě z toho důvodu a s ohledem na odlišnost mezi nalézacím řízením a řízením o návrhu na povolení obnovy řízení lze považovat třídenní lhůtu pro podání a případné odůvodnění stížnosti za ústavně souladnou. Konečně je z obsahu napadeného rozhodnutí zřejmé, že jsou námitky stěžovatele známé soudu druhého stupně širší než námitky uplatněné v ústavní stížnosti, až na námitku nedostatečné doby přípravy obhajoby. Z toho nelze vyvodit, že by soudu druhého stupně nebyly známy všechny relevantní námitky stěžovatele skutečně existující v rozhodné době. Z toho všeho lze uzavřít, že do práva na obhajobu ve smyslu dostatečné doby přípravy nedošlo.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.