II. ÚS 3286/13
II.ÚS 3286/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., Věznice Kynšperk nad Ohří, 357 51 Kynšperk nad Ohří, zastoupeného JUDr. Michalem Magliou, advokátem v AK BUREŠ MAGLIA, advokáti s. r. o., se sídlem Bělehradská 1042/14, 360 01 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 31 PP 212/2013, a Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 2. 10. 2013, sp, zn. 6 To 423/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2013, směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 8 T 193/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2008, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s dozorem.

3. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 31 PP 186/2010, byl stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn. Za tímto účelem mu soud stanovil zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Zároveň byly stěžovateli uloženy určité povinnosti a to, aby ve zkušební době nastoupil do zaměstnání, bez zbytečných důvodů zaměstnavatele neměnil, v případě ztráty zaměstnání se zaevidoval na úřadu práce a s tímto orgánem řádně spolupracoval. Dále bylo stěžovateli usnesením uloženo, aby nejpozději do 2 dnů od propuštění kontaktoval Probační a mediační službu, zaměstnání neměnil bez jejího souhlasu a bydliště bez jejího vědomí a dle svých sil uhradil dluhy související s trestnou činností.

4. Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 31PP 186/2010, ještě před uplynutím zkušební doby, rozhodl o tom, že stěžovatel vykoná zbytek z trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, uložených mu shora uvedenými rozsudky. Soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že stěžovatel sice spolupracoval se střediskem Probační a mediační služby Karlovy Vary, současně však bylo zjištěno, že se dopustil trestné činnosti a dvou přestupků. Konkrétně byl Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 154/2011 dne 14. 11. 2011 odsouzen pro přečin výtržnictví a dále podle informací Magistrátu města Karlovy Vary spáchal ve zkušební době dva přestupky. Ze zprávy Probační a mediační služby bylo soudem zjištěno, že stěžovatel není zaměstnán a jeho motivace k nalezení řádného zaměstnání je velmi nízká. Stěžovatel získává prostředky z hazardních her a nesnaží se zajistit si pravidelný, dlouhodobý, legální zdroj příjmů a preferuje jen formální evidenci u úřadu práce. Další negativní závěry o chování stěžovatele dovodil okresní soud ze závěrů odvolacího soudu v Plzni ve věci, v níž byl, jak shora uvedeno, odsouzen pro přečin a kde odvolací soud považuje uložený trest obecně prospěšných prací, s ohledem na existenci zkušební doby podmíněného propuštění, za mírný.

5. Okresní soud v Karlových Varech dne 7. 1. 2013 usnesením sp. zn. 6 T 154/2011 rozhodl o tom, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to podle čl. IV odst. 2) s tím, že se stěžovateli promíjí nevykonaný trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 11. 2011, sp, zn. 6 T 154/2011.

6. Dne 17. 1. 2013 podal stěžovatel Okresnímu soudu v Sokolově žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Tato žádost byla dne 2. 4. 2013 zamítnuta.

7. Dne 31. 7. 2013 Okresní soud v Sokolově usnesením podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zamítl žádost stěžovatele o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 10. 2013 ke stížnosti stěžovatele napadené rozhodnutí zrušil. Tato poslední rozhodnutí se stala předmětem ústavní stížnosti.

8. Stěžovatel v rozhodnutích soudů spatřuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod.

9. Právo stěžovatele bylo dle jeho názoru soudy porušeno zejména v tom, že soudy nesprávně posoudily jeho návrh na propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když nereflektovaly příslušným způsobem rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově, jímž byl stěžovatel účasten amnestie prezidenta republiky. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku amnestijního rozhodnutí ze dne 7. 1. 2013 je třeba na něho hledět, jako by odsouzen nebyl (čl. IV. odst. 2, odst. 3). Proto podle názoru stěžovatele ztratilo opodstatnění také rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 31PP 186/2010, které bylo založeno právě na předmětném, amnestií zrušeném rozhodnutí a podle názoru stěžovatele je třeba na něho hledět, jako by ve zkušební době podmíněného propuštění vedl řádný život. Stěžovatel sice v petitu stížnosti navrhuje, aby byla vyslovena protiústavnost shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, ale nenavrhuje, aby je Ústavní soud zrušil, z čehož v návaznosti na obsah stížnosti lze dovodit, že namítá neoprávněný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Stěžovatel zastává názor, že platná vnitrostátní právní úprava, pomocí které by tento názor mohl vést k jeho podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje, a proto se dovolává přímé aplikace čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a potažmo aplikace habeas corpus jako způsobilého procesního prostředku ke zjednání nápravy. Současně stěžovatel namítá neodůvodněné prodlevy v rozhodovací činnosti obecných soudů při řízení o jeho žádostech v době od 1. 1. 2013.
II.

11. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

12. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné podle podústavního práva byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy.

III.

13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

15. S ohledem na povahu projednávané věci Ústavní soud považoval za vhodné nad rámec povinnosti stanovené v § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat širší odůvodnění svého rozhodnutí.

IV.

16. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. s výkladem právního předpisu, resp. s jejich názorem na právní dopady příslušného článku amnestie Prezidenta České republiky z 1. ledna 2013 na jeho předchozí odsouzení. V této souvislosti stěžovatel namítá, že soudy v napadených rozhodnutích jeho žádost o použití důsledků amnestie ve vztahu k současnému výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody posoudily nesprávně, že měly vycházet nikoli z absence právní úpravy, který by soudům umožňoval příslušné rozhodnutí, ale z principů obecné spravedlnosti. V této souvislosti stěžovatel namítá i nedůvodné prodlevy, které měly nastat v rámci rozhodování obecných soudů o jeho žádostech podaných v roce 2013. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné soudem druhého stupně, i když nejsou vyčerpávající, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje ani soudní libovůli, ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy do jeho osobní svobody.

V.

17. Jak již bylo konstatováno výše, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 8 T 193/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2008, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s dozorem.

18. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 31 PP 186/2010, byl stěžovatel z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn. Za tímto účelem mu soud stanovil poměrně dlouhou zkušební dobu v trvání 4 let (při rozpětí 1-7 let) za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. Zároveň byly stěžovateli uloženy určité povinnosti, konkrétně, aby ve zkušební době nastoupil do zaměstnání, bez zbytečných důvodů zaměstnavatele neměnil, v případě ztráty zaměstnání se zaevidoval na úřadu práce a s tímto orgánem řádně spolupracoval. Dále bylo stěžovateli uloženo, aby nejpozději do 2 dnů od propuštění kontaktoval Probační a mediační službu, zaměstnání neměnil bez jejího souhlasu a bydliště bez jejího vědomí a dle svých sil uhradil dluhy související s trestnou činností. Podmínku, aby kromě odpykání určité části trestu, stěžovatel po právní moci odsuzujícího rozsudku, v tomto případě zejména ve výkonu trestu odnětí svobody svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a bylo možno od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život /§ 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku/, tedy podle názoru soudu stěžovatel splnil.

19. Po zhruba polovině zkušební doby však Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 14. 5. 2012, sp. zn. 31PP 186/2010, rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek z trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, uložené mu shora uvedenými rozsudky. Soud konstatoval, že stěžovatel sice spolupracoval se střediskem Probační a mediační služby Karlovy Vary, tedy splnil jednu z přiměřených povinností, která mu byla při podmíněném propuštění uložena, ale dále přihlédl k tomu, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti a dvou přestupků tak, jak bylo uvedeno shora. Dále zjistil, že přes uloženou povinnost zaměstnání stěžovatel stále zaměstnán není, jeho motivace k nalezení řádného zaměstnání je velmi nízká a stěžovatel si ani nesnaží zajistit pravidelný, dlouhodobý, legální zdroj příjmů a preferuje jen formální evidenci u úřadu práce.

20. Podmíněné propuštění je často laickou veřejností vnímáno chybně, jen jako dobrodiní pro odsouzeného, a nikoli jako významný resocializační a výchovný prostředek. Přitom jeho kriminálně politický cíl je v souladu se speciálně preventivním účelem trestu. Tímto institutem má dojít jednak k plynulému a bezkonfliktnímu znovuzačlenění odsouzeného do společnosti a současně má být pro odsouzeného pobídkou, aby se ve výkonu trestu aktivně přičinil o svou nápravu a vytvořil tak předpoklady opravňující naději, že dalšího trestu již nebude zapotřebí. Stanovená zkušební doba a s ní spojené podmínky podmíněného propuštění mají být v době po propuštění nástrojem určitého tlaku na odsouzeného, aby žil v souladu s požadavky společnosti a nedopouštěl se další trestné činnosti (srov.např. Solnař-Fenyk-Císařová-Vanduchová, Systém českého trestního práva, část III, Tresty a ochranná opatření, Novatrix Praha, 2009, str. 90-91). A z tohoto pohledu soud skutečně k posouzení chování stěžovatele přistoupil.

21. Soud ještě během zkušební doby (v rámci její první poloviny) dospěl k závěru o tom, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám, proto podle § 91 odst. 1 trestního zákoníku rozhodl, že stěžovatel zbytek trestu vykoná. Soud své rozhodnutí neodůvodnil jen spácháním dalšího trestného činu (zákon ostatně takovou podmínku ani výslovně nevyžaduje), nepočínal si tedy mechanicky, ale zabýval se také dalšími skutečnostmi, které pro posouzení toho, zda stěžovatel vedl řádný život (přestupky, nesplnění povinností uložených soudem), rozhodně nebyly bez významu.

22. Okresní soud v Karlových Varech poté dne 7. 1. 2013 rozhodl o tom, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013, a to podle čl. IV. odst. 2) s tím, že se stěžovateli promíjí nevykonaný trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 6 T 154/2011. Rozhodnutí dále stanoví, že na osoby, kterým se uvedený trest promíjí, se hledí, jako by odsouzeny nebyly (čl. IV. odst. 3), tedy stejně, jako by bylo odsouzení stěžovatele zahlazeno.

23. Okolnost, že se na stěžovatele hledí, jako kdyby odsouzen nebyl, má jistě pro stěžovatele významné důsledky. Obecnému soudu je však i přesto dostupný opis rejstříku trestů (srov. § 10 odst. 1 zák. č. 269/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů), kde se uvádějí všechna předchozí odsouzení a stávají se podkladem pro jejich rozhodovací činnost (§ 213 trestního řádu) například v případech, kdy je třeba posoudit osobnost obviněného pro účely stanovení povahy a závažnosti trestného činu při ukládání trestu (§ 39 odst. 2 trestního zákoníku), zejména pokud jde o sklony jedince k páchání trestné činnosti, možnosti jeho nápravy nebo, jako v tomto konkrétním případě, také pro posouzení chování odsouzeného ve zkušební sobě. Obecné soudy zde rozlišují mezi zánikem odsouzení a zánikem skutečnosti, že byl spáchán trestný čin (srov. např. R 6/1975, R 7/1975). Ústavní soud se k otázce odlišných účinků odsouzení a účinků spáchání trestného činu flagrantně vyjádřil několikrát, a to například v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 715/04, ze dne 1. 12. 2005 (dostupné v systému www.nalus.cz).

24. V tomto konkrétním případě nelze pominout, že stěžovatel se ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil, kromě dvou přestupků, trestného činu, který vykazuje znaky tzv. domácího násilí a který, s ohledem na způsob provedení, se velmi blíží povaze činu, pro nějž vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody a z něhož byl podmíněně propuštěn (srov. i názor odvolacího soudu, který obiter dictum vyslovil podiv nad příliš mírným trestem, jenž byl stěžovateli soudem prvního stupně uložen). Soud při hodnocení podmínek, které pro zkušební dobu stanovil, nemohl tuto skutečnost přehlédnout. Z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 8 T 193/2007 dokonce Ústavní soud zjistil, že trestného činu, za který byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest a jenž nyní vykonává, se dopustil ve zkušební sobě dřívějších podmíněných odsouzení (2006 a 2007). Soud při rozhodnutí o tom, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody, provedl komplexní posouzení osoby stěžovatele, což je jedině správný postup a na tom není důvodu nic měnit. Požadavek stěžovatele, aby obecný nebo i Ústavní soud v důsledku amnestijního rozhodnutí, které se týká jednoho hodnoceného fragmentu jeho celkového chování, nyní přehodnotil původní rozhodnutí o výkonu zbývající části trestu, není odůvodněný. Navíc není ani důvodu, jak uvedeno shora, nepřihlížet k faktu, že se na stěžovatele sice hledí jako na neodsouzeného, ale nikoli jako na osobu, která se ve zkušební době podmíněného odsouzení trestného činu, resp. přečinu, nedopustila.

25. Pokud jde o napadená rozhodnutí, Ústavní soud se zcela ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Plzni ve věci sp. zn. 6 To 423/2013, ze dne 2. 10. 2013. Žádost stěžovatele ze dne 22. 5. 2013, o které rozhodoval soud prvního stupně, byla původně formulována nejednoznačně. Stěžovatel popřel, že by šlo o žádost o podmíněné propuštění podle § 88 trestního zákoníku, ale domáhal se propuštění z výkonu trestu z jiných příčin a za použití analogie a aktů mezinárodního práva veřejného, potažmo historického právního předpisu používaného v jiném právním řádu. Soud prvního stupně se pokusil na žádost stěžovatele přiměřeně reagovat. Krajský soud však ústavně konformně vyhodnotil tento pokus jako nelegitimní, zcela vybočující z působnosti obecného soudu, a proto nepřípustný. Krajský soud se také výstižně vypořádal s údajným prodlením v řízení před okresním soudem.

26. To, že na trestný čin, jenž byl jedním z důvodů nástupu zbytku výkonu trestu odnětí svobody, následně dopadá dobrodiní amnestie, není samo o sobě důvodem, aby stěžovatel zbytek trestu odnětí svobody nevykonal, protože se ve zkušební době podmíněného propuštění neosvědčil. Tato okolnost však nebrání ani stěžovateli, aby svým chováním ve výkonu trestu přesvědčil soud, že si zaslouží další podmíněné propuštění a uplatnil svá práva podle § 91 odst. 4 trestního zákoníku.

VI.

27. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování, při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole, resp. libovůle a jimi provedený výklad a následný výkon trestu odnětí svobody stěžovatele není dle názoru Ústavního soudu v rozporu s ústavním pořádkem, protože nejde o neoprávněný zásah do lidských práv a základních svobod.

28. Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda II. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.