II. ÚS 3260/09
II.ÚS 3260/09 ze dne 15. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele J. N., právně zastoupeného JUDr. Janem Hejdou, Ph. D., advokátem se sídlem Moskevská 1/14, Most, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. 5 To 38/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti shora uvedenému rozhodnutí vrchního soudu a navrhuje jeho zrušení.

Stěžovatel byl napadeným rozsudkem vrchního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. l, odst. 4 tr. zákona a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání deseti let a dle § 228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 7.348.525,70 Kč spolu s úrokem z prodlení.

Stěžovatel má zato, že v průběhu celého trestního řízení byl krácen na svých právech zaručených Listinou základních práv a svobod, zejména na právech v rámci spravedlivého procesu, kdy došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle nějž každému přísluší právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjadřovat ke všem prováděným důkazům.

Již v průběhu řízení a taktéž v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 57 T 1/2008 stěžovatel uváděl, že mu byla v řízení před soudem I. stupně upřena možnost vyjádřit se k přečteným listinným důkazům. Navrhovatel sice souhlasil s jednáním v nepřítomnosti, nicméně toliko při výslechu svědků, avšak nadále chtěl být přítomen u jednotlivých jednání. Stěžovatel rovněž namítá, že v celém řízení docházelo ke značným a neodůvodněným průtahům.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Procesními námitkami stěžovatele ohledně jeho nepřítomnosti u hlavního líčení se zabýval již odvolací (vrchní) soud, který na str. 9 rozsudku podrobně vyložil, proč nepovažuje jeho námitky za důvodné a Ústavní soud považuje za dostatečné na jeho argumentaci odkázat.

Co se týká namítaných průtahů v řízení, Ústavní soud již dříve judikoval (viz. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2866/07, I. ÚS 3123/08 a I. ÚS 661/08), že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí naposled citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.

Se zřetelem k této nové právní úpravě je třeba posoudit princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž je Ústavní soud vázán dle článku 88 odst. 2 Ústavy. Z výše uvedeného důvodu je třeba pohlížet na ústavní stížnost v té části, v níž jsou namítány neodůvodněné průtahy v řízení, jako na nepřípustnou.

Na základě shora vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.