II. ÚS 324/05
II.ÚS 324/05 ze dne 31. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 1465/2004, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, sp. zn. 3 To 196/2003, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnosti podanou k poštovní přepravě 3. června 2005 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2003, sp. zn. 56 T 9/2003, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. z. za použití § 143 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, sp. zn. 3 To 196/2003, kterým byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvého stupně zrušen a nově byl uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. z. za použití § 143 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Tvrdil, že těmito rozsudky došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zajištěného ústavním pořádkem.

Po opakované výzvě k odstranění vad podání stěžovatel upřesnil ústavní stížnost tak, že se domáhá zrušení jednak shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. 7 Tdo 1465/2004, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 56 T 9/2003, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli, V. H. a M. G. bylo od 29. 11. 2001 vedeno trestní stíhání pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. z. ve spojení s § 143 tr. z. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2003, č. j. 56 T 9/2003-434, byli všichni výše uvedení uznáni vinnými ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. z. ve spojení s § 143 tr. z., a za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel namístě odvolal. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2004, č. j. 3 To 196/2003-567, byl rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu ke stěžovateli zrušen, a ten byl nově uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. z. za použití § 143 tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem. Trestného činu se měl dopustit tím, že převzal od M. G. 45 falešných cestovních šeků za účelem provedení jejich směny, a za tímto účelem tyto šeky prostřednictvím J. H. předal Ing. J. Ú. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2005, č. j. 7 Tdo 1465/2004-807, jako zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti podané mimo dovolací důvody.

Stěžovatel namítá, že cestovní šeky, o které ve věci šlo, nebyly vůbec provedeny jako důkaz (a obecné soudy se spokojily jen s jejich fotokopiemi), a jen u dvou bylo zkoumáním zjištěno, že jsou zfalšované. K pravosti šeků se nevyjádřil ani jejich údajný výstavce Sumitomo Bank Ltd. Považuje za nemožné, aby obecné soudy učinily závěr o falešnosti šeků na základě toho, že obsahují magnetické číslo, pokud měly k dispozici pouze fotokopie šeků, a magnetické číslo proto nemohly zjistit. Má pochybnosti i o totožnosti šeků spoluobžalovaného H. se šeky, které byly později zajištěny na Velvyslanectví Spojených států amerických, neboť obě skupiny šeků neměly totožná čísla. S ohledem na rozhodnutí publikované pod Rt 21/2001 poukazuje na to, že uvedené šeky nebyly vyplněny ani podepsány výstavcem, ani podepsány před zástupcem proplácející banky, a byly tudíž zcela nezpůsobilé k provedení platebního styku. Celá vytýkaná činnost přitom byla manipulována policií, neboť byla touto od počátku monitorována a nabídku odkoupení šeků od stěžovatele vyprovokovali policejní agenti.

Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Jinak řečeno Ústavní soud není oprávněn zasahovat do pravomoci obecných soudů, dané čl. 90 Ústavy České republiky, a to ani kdyby s názory obecných soudů, týkajících se výkladu práva na zákonné úrovni v konkrétních případech, nesouhlasil.

Shora uvedené zcela platí i na posuzovaný případ, protože námitky obsažené v ústavní stížnosti byly obsaženy i v odvolání a dovolání stěžovatele a obecné soudy se s nimi vypořádaly způsobem, který lze považovat za ústavně souladný.

S námitkou zásahu orgánu státu do skutkového děje, resp. policejní provokaci trestného jednání stěžovatele, se podrobně a přesvědčivě vypořádal dovolací soud na str. 6 až 9 napadeného usnesení. Dovodil, že svědek Ú. v žádném případě nebyl policejním agentem a do součinnosti s policejními orgány vstoupil až poté, co byl trestný čin stěžovatelem dokonán. Následný vstup příslušníka Policie České republiky A. K., vystupujícího pod jménem P. D., tedy na skutkovém ději, v němž byl spatřován trestný čin stěžovatele, vůbec nic nezměnil. S námitkou absence kvality předmětných šeků ve vztahu k vytýkanému trestnému činu, a to i s ohledem na rozhodnutí Rt 21/2001, se rovněž dovolací soud dostatečným způsobem vypořádal na str. 10 a 11 napadeného usnesení. Vzhledem k povaze cestovních šeků, které jsou vydávány specializovanými finančními institucemi, opatřeny ochrannými prvky a podléhají kontrolované proceduře zhotovení a vydávání, je jim dle názoru dovolacího soudu ochrana podle § 140 až § 142 tr. z. za použití § 143 tr. z. poskytována bez ohledu na to, zda do nich jsou vepsány všechny namítané údaje. Rozhodnutí Rt 21/2001 přitom reagovalo sice na stejnou skutkovou podstatu trestného činu, avšak ve vztahu k padělanému příkazu k úhradě, kterýžto platební prostředek se podstatně liší od cestovního šeku, a proto jsou závěry uvedené ve jmenovaném rozhodnutí na daný případ nepoužitelné.

Není pravdou, že se k pravosti šeků nevyjádřil údajný výstavce, tedy The Sumitomo Bank, Ltd. Tokyo, Japan, neboť soudy prvého a druhého stupně konstatovaly zprávu jedné z jeho sesterských společností pro Evropu - SBMC International Bussines Company Ltd., ze dne 9. 5. 2003, založenou na čl. 283. Z ní vyplývá, že tato společnost označila všechny předmětné šeky za padělky, a to na základě magnetického kódu, který je vyražen ve spodní části šeků. Ústavní soud k tomu dodává, že se jedná o číselný kód, který je dostatečně patrný i z fotokopií, a je na všech předmětných šecích stejný. Z ústavněprávního pohledu tedy nelze nic vytknout závěru obecných soudů, opřenému mimo jiné i o toto sdělení, vyžádané v této věci policejním orgánem, že všechny předmětné šeky jsou padělky. Soudy prvého i druhého stupně se rovněž zabývaly dostatečně otázkou totožnosti předmětných šeků, jejich oběhem mezi všemi obžalovanými a dalšími osobami, až k jejich zajištění agentem Secret Service, působícím při Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze, a jejich následným okopírováním a potvrzením shody kopií s originály policejním orgánem. Z ústavněprávního pohledu nelze nic namítat proti názoru odvolacího soudu, že nelze souhlasit s námitkami proti totožnosti a pravosti předmětných šeků (resp. jejich fotokopií založených ve spise), pokud se tyto námitky neopírají o vůbec žádnou relevantní skutečnost či důkaz a soud nemá pochybnosti o důkazech, ze kterých dospěl k závěru o skutkovém stavu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, tak jak jsou zaručeny ústavním pořádkem, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.