II. ÚS 3239/09
II.ÚS 3239/09 ze dne 4. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké nám. 135/19, proti rozhodnutí speciálního pedagoga Věznice Valdice ze dne 16. 10. 2009, spojené s návrhem na zrušení § 28 odst. 1 a § 29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 12. 2009 a poté doplněna podáními ze dne 14. 12. 2009 a 4. 1. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu života a zdraví dle čl. 7 odst. 1, 2, čl. 31 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále Evropská úmluva o zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.

Stěžovatel uvádí, že dne 7. 10. 2009 jej strážný nutil k úklidu kolem vězeňských budov. Za to, že tohoto příkazu neuposlechl, mu byl uložen kázeňský trest 5 dní v uzavřeném oddělení a byly mu proměněny předchozí podmíněně uložené kázeňské tresty za obdobné jednání. Stěžovatel poukazuje na to, že jako občan Australského společenství musí mít k výkonu práce pracovní povolení. Protože mu nebylo uděleno, nemůže ani nesmí na území České republiky pracovat a nesmí být k práci ani nucen. Nadto dle jeho názoru v souvislosti s odměňováním vězňů je porušován čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, neboť odměna za práci vězňů je diskriminační a nižší než minimální mzda a není stanovena pracovní doba. Zároveň jsou porušována ústavní práva na ochranu života a zdraví, nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí. Stěžovatel poukazuje na to, že v předchozích případech, kdy rovněž odmítl uklízet vězeňské prostory, musel stát na chodbě bez pohnutí, čímž byl vystaven nelidskému zacházení a byl de facto mučen, neboť prožíval fyzická muka a bolest přikázaným nehybným stáním. Má za to, že mu za to byl uložen dvojí trest, když po trestu stání mu byl potvrzen i kázeňský trest - pobyt na uzavřeném oddělení. Poukazuje na to, že pouze bránil své ústavní právo na zdraví. Opakovaně mu totiž bylo řečeno, že má nárok jen na neodkladný lékařský úkon, který bezprostředně odvrací akutní ohrožení života. Proto měl a má důvodné obavy o své zdraví. Ve věznici není žádným způsobem zvlášť zacházeno s nebezpečným odpadem, jsou zde HIV pozitivní vězni i vězni nemocní žloutenkou typu C, existuje tu používání drog. Vzhledem k přístupu personálu má pochopitelnou obavu, že pokud by se mu něco ve výkonu trestu přihodilo, nebude kvalitně ošetřen a byl by odsouzen k smrti. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, konkrétně pasáž "pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce". Má za to, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 9 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod i čl. 7 a čl. 8 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ze stejného důvodu žádá o zrušení § 29 odst. 1 zákona o VTOS.

Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozhodnutím vychovatele Vězeňské služby České republiky - Věznice Valdice ze dne 14. 10. 2009 byl podle ustanovení § 46 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o VTOS") stěžovateli uložen kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 5 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. Dle skutkových zjištění stěžovatel odmítl splnit příkaz příslušníka VS provést úklid venkovního rajonu, čímž porušil ustanovení § 28 odst. 1 zákona o VTOS. Stížnost stěžovatele byla napadeným rozhodnutím speciálního pedagoga Věznice Valdice ze dne 16. 10. 2009 zamítnuta s tím, že spáchání přestupku bylo prokázáno a kázeňský trest je úměrný, neboť bylo nutné zohlednit dosavadní chování odsouzeného, který byl za stejné přestupky v nedávné době trestán podmíněně a uložená opatření na něj neměla požadovaný výchovný vliv.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že je orgánem ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), nikoli jakýchkoli práv a zájmů fyzických a právnických osob. Pokud orgány veřejné moci postupují v souladu s ústavně zaručenými právy jednotlivce, nemůže Ústavní soud do již ukončeného řízení zasahovat.

Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do dvou okruhů, a to jednak ve vztahu k napadenému rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, a jednak ve vztahu k dřívějším obdobným rozhodnutím a obecně k praktikám ve Věznici Valdice.

Ústavní soud, jenž je při svém rozhodování vázán petitem ústavní stížnosti, který nemůže měnit ani překročit, se vzhledem k návrhovému žádání stěžovatele mohl zabývat toliko námitkami, namířenými proti rozhodnutí, jímž byl stěžovateli uložen kázeňský trest za jednání, k němuž došlo dne 7. 10. 2009, spočívající v odmítnutí vykonání přidělené práce (úklidu na venkovním rajonu) a neuposlechnutí příkazu příslušníka VS. V této souvislosti stěžovatel namítá, že jako cizí státní příslušník nesmí pracovat, neboť k tomu nemá pracovní povolení vyžadované zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též "zákon o zaměstnanosti").

Obecně lze konstatovat, že odsouzené osoby, zařazené do pracovního procesu v rámci výkonu trestu odnětí svobody, nejsou účastníky trhu práce a nelze je považovat za zaměstnance ve smyslu pracovněprávních předpisů. Nenacházejí se tedy ve stejné či vzájemně srovnatelné situaci jako zaměstnanci a jejich podmínky nelze poměřovat se zaměstnanci (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 27/07). Zákon o zaměstnanosti, vyžadující pro výkon práce na území České republiky pro cizince pracovní povolení, se tedy evidentně na případ stěžovatele, který vykonává na našem území nepodmíněný trest odnětí svobody, nevztahuje. Odsouzení, tedy i stěžovatel, jsou naopak podle zákona o VTOS především povinni plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby. Tyto pokyny a příkazy a tomu odpovídající povinnosti odsouzených jsou projevem "řízení" odsouzených v rámci právního vztahu nuceně založeného vykonatelným rozsudkem soudu o uložení trestu odnětí svobody.

Hlavním cílem kázeňských trestů není další potrestání odsouzeného, jak tvrdí stěžovatel, ale je jím zajištění a vynucení (v souladu s platnými právními předpisy) každodenního dodržování vnitřního pořádku ve věznicích ze strany odsouzených. Protipólem kázeňských trestů jsou ostatně kázeňské odměny, které slouží ke stejnému účelu formou pozitivní motivace odsouzených. Uvedené principy v obecné rovině uznává i Evropský soud pro lidská práva, který např. ve věci Campbell a Fell proti Spojenému království konstatoval, že jsou legitimní důvody zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku pro vytvoření zvláštního kázeňského režimu ve věznicích, který umožní dostatečně pružně reagovat na porušení povinností ze strany odsouzených, včetně existence odpovídajících sankcí, jejichž ukládání není v pravomoci obecných soudů.

Stěžovatel neměl žádný relevantní důvod k odmítnutí příkazu pracovníka věznice provést úklid venkovního rajonu, když takovým důvodem nemůže být chybějící pracovní povolení ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Pokud uloženou práci odmítl vykonat, musel být srozuměn s tím, že se dopouští kázeňského přestupku a že mu bude uložen kázeňský trest, zohledňující i jeho předchozí potrestání za stejné jednání spáchané v nedávné době. Ústavní soud považuje rozhodnutí o kázeňském přestupku za dostatečně skutkově i právně podložené a odůvodněné; v tomto směru ostatně stěžovatel žádné námitky nevznáší.

Další námitky stěžovatele jsou namířeny proti předchozím kázeňským trestům, které označuje za nezákonné, v souvislosti s nimi argumentuje nelidským zacházením, mučením a dvojím potrestáním. Obecně také brojí proti některým praktikám Věznice, ohrožujícím jeho zdraví. Uvedené námitky však nebyly předmětem napadeného řízení o uložení kázeňského přestupku a Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, není oprávněn se jimi zabývat. Obecně lze toliko konstatovat, že dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody, včetně pravomoci prověřovat zákonnost příkazů a rozhodnutí Vězeňské služby, provádí pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává (srov. § 78 zákona o VTOS). Kontrolní pravomoci, pokud jde o dodržování práv odsouzených ze strany Vězeňské služby, má na základě zákona č. 349/1999 Sb. i Veřejný ochránce práv. Stěžovatel má také možnost k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti ve smyslu ustanovení § 26 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení tvrzených ústavních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Byl-li návrh na projednání ústavní stížnosti odmítnut, jako v projednávaném případě, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu na zrušení zákona či jeho části. Nesplňuje-li totiž vlastní návrh požadavky kladené na ústavní stížnost, chybí mu předpoklad pro posouzení ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají. [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.