II. ÚS 3235/09
II.ÚS 3235/09 ze dne 29. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Františka Duchoně a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky quick-mix k. s., IČ:25522523, se sídlem Vinohradská 1112/82, 618 00 Brno, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 9. 2009, č. j. 32 Cdo 3342/2008-113, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008, č. j. 21 Co 143/2008-90, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. 9. 2007, č. j. 9 C 38/2007-41, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a Best House, s. r. o., IČ: 64583881, se sídlem Velvarská 15, 252 62 Horoměřice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelka, zastoupena obecným zmocněncem, se v řízení domáhala zaplacení částky 52.638,08 Kč s příslušenstvím. Poté, co mu žaloba byla postoupena jako soudu místně příslušnému a na základě výzvy byly odstraněny vady podání bránící projednání věci, vydal Okresní soud Praha - západ platební rozkaz. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná strana odpor. Uvedla, že nevede ve svém účetnictví žalobou uplatněné pohledávky, a proto vzhledem k novému personálnímu obsazení statutárního zástupce společnosti požádala o předložení průkazných dokumentů, ze kterých by jednoznačně vyplývala její žalovaná povinnost. Soud tedy nařídil jednání, z něhož se zástupce stěžovatelky omluvil, aniž současně požádal o odročení jednání. Soud proto jednal v jeho nepřítomnosti a rozhodl tak, že žalobu zamítl, neboť stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a břemeno dokazování (netvrdila ani nedoložila, o jaký právní vztah, z něhož jí mělo být plněno, mezi ní a žalovaným šlo). Tím, že nebyla přítomna u jednání, nemohla být ani vyzvána k doplnění svého podání podle ustanovení § 118a odst.1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka, tentokráte již zastoupena advokátem, odvolání, ve kterém současně doplnila chybějící skutková tvrzení i potřebné listinné důkazy prokazující tato tvrzení. Odvolací soud však k těmto novým skutkovým tvrzením a důkazům s ohledem na ustanovení § 213 o. s. ř. nepřihlédl a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka poté podala dovolání, kterým napadla rozsudky soudů obou stupňů. Dovolací soud dovolací řízení, pokud směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zastavil a pokud dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, dovolání odmítl, neboť neshledal podmínky přípustnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, se kterými neuspěla v dovolacím řízení. Vytýká obecným soudům, že ve věci bylo jednáno, ačkoliv se její zástupce řádně omluvil. Nesouhlasí se stanoviskem soudů, že nebylo požádáno o odročení jednání. Argumentuje tím, že ze smyslu omluvy bylo možné dovodit, že se stěžovatelka, respektive její zástupce, chce jednání zúčastnit. Jeho omluva měla být tedy interpretována i jako žádost o odročení jednání, i když to v ní explicitně nebylo vyjádřeno, navíc se v případě obecného zmocněnce jednalo o osobu neznalou práva. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud tuto vadu řízení neodstranil a stejně se zachoval i dovolací soud. Ten navíc podle jejího názoru nesprávně vycházel z toho, že odvolací soud postupoval podle § 213 o.s.ř., ačkoliv v dovolání právě toto vytýkala odvolacímu soudu, který měl postupovat, podle jejího názoru, podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud vždy připomíná, a činí tak i nyní, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by šlo o extrémně formalistický výklad, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, aniž by Ústavnímu soudu předkládala ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 9 C 38/2007, aby mohl posoudit postup obecných soudů v dané věci. V jejich postupu nezjistil žádné procesní pochybení. Pokud jde o interpretaci textu omluvy zástupce stěžovatelky, obecné soudy její obsah výkladem nijak nepozměnily. Okolnost, že zástupce stěžovatelky, který se omlouval, nebyl právníkem, zde nemůže hrát žádnou roli. Bylo věcí stěžovatelky, kým se nechá v řízení zastupovat, a důsledky její volby jdou v plné míře k její tíži. Z této okolnosti totiž nelze vyvozovat závěry, které by v konečném důsledku vedly k porušení rovnosti stran v řízení. Pokud byly splněny podmínky proto, aby bylo jednáno v nepřítomnosti účastníka řízení, a tak tomu v daném případě bylo, pak nepřítomný účastník nemohl být ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. vyzván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů, neboť z textu příslušného ustanovení vyplývá, že se tato povinnost soudu váže toliko na průběh jednání. Pokud účastník u jednání přítomen není, nelze mu tuto výzvu adresovat mimo jednání, anebo dokonce jednání pro jeho nepřítomnost z tohoto důvodu odročovat. Jak správně uvedl odvolací soud, civilní řízení je ovládáno zásadou projednací a nikoliv vyšetřovací. Proto platí, že soud nemůže činit úkony za účastníka řízení a ani pro něj vytvářet výhodnější podmínky tím, že by pravidla procesu nedodržoval.

Nad rámec uvedeného je nutno uvést, že stěžovatelka byla upozorněna obsahem vyjádření žalované strany, které je obsaženo v jejím odporu proti platebnímu rozkazu, že právní vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou stranou není náležitě doložen, na což žalovaná strana nijak nereagovala.

Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pročež by napadená rozhodnutí mohla být považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a pokud je v plné míře nevyužila, stalo se tak jejími procesními pochybeními. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo být přítomen jednání neznamená, že nelze jednání konat v nepřítomnosti účastníka řízení. Z tohoto práva vyplývá povinnost soudu řádně a včas účastníka řízení o konání jednání vyrozumět. Je však věcí účastníka, zda se jednání účastní či nikoliv. Nelze totiž přehlížet, že základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny zahrnuje mimo jiné i právo na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jak Ústavní soud ověřil, a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.