II. ÚS 3232/10
II.ÚS 3232/10 ze dne 11. 9. 2012

N 155/66 SbNU 323
K nároku oprávněných osob na úrok z prodlení vůči státu při vypořádání restitučních nároků

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. září 2012 sp. zn. II. ÚS 3232/10 ve věci ústavní stížnosti M. R. proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4412/2009-68 ze dne 16. září 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 320/2009-51 ze dne 30. června 2009 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 12 C 65/2007-31 ze dne 3. března 2009, jimiž byla mimo jiné zamítnuta stěžovatelova žaloba v části, v níž se vůči Pozemkovému fondu České republiky domáhal ve své restituční věci též přiznání úroků z prodlení z finanční náhrady poskytnuté ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení.
I. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 4412/2009-68 ze dne 16. září 2010 se ruší. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 12 C 65/2007 bylo zjištěno, že Okresní soud v Jihlavě napadeným rozsudkem uložil žalovanému Pozemkovému fondu České republiky povinnost poskytnout stěžovateli cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 268 191,44 Kč (výrok I) a zaplatit mu 19% úrok z prodlení ročně z částky 10 000 Kč od 26. února 2007 do 27. dubna 2007 (výrok II), návrh stěžovatele, aby mu žalovaný zaplatil úrok z prodlení ve výši 19 % ročně od 21. listopadu 1995 do zaplacení z částky 1 080 539,35 Kč a od 21. listopadu 1995 do 25. února 2007 z částky 10 000 Kč zamítl (výroky III a IV) a výroky V a VI rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Požadavek stěžovatele na zaplacení 19% úroku z prodlení ročně z částky 1 080 539,35 Kč od 21. 11. 1995 do zaplacení zamítl s odůvodněním, že náhrada za mrtvý a živý inventář v této výši byla poskytnuta v jiném než peněžitém plnění, a to buď ve formě nemovitosti, nebo cenných papírů, a v takovémto případě, pokud se nejedná o peněžité plnění, se žalovaný nemohl dostat do prodlení.

O odvolání stěžovatele a žalovaného rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I, kterou bylo žalovanému uloženo poskytnout stěžovateli cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 42 563,59 Kč změnil tak, že rozsudek v této části zrušil a řízení v této části zastavil (výrok I), ve zbývající části výroku I rozsudek změnil pouze tak, že žalovanému uložil povinnost poskytnout stěžovateli cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 225 191,44 Kč (výrok II), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, jeho části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli roční úrok z prodlení ve výši 9,5 % z částky 10 000 Kč za dobu od 26. února 2007 do 27. dubna 2007, změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok III), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III, jeho části, kterou byla zamítnuta žaloba na zaplacení ročního úroku z prodlení ve výši 19 % z částky 1 080 539,35 Kč za dobu od 21. listopadu 1995 do 16. srpna 2007 a z částky 268 191,44 Kč za dobu od 17. srpna 2007 do zaplacení, a ve výroku IV potvrdil (výrok IV), ve zbývající části výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovateli roční úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 812 347,91 Kč za dobu od 17. srpna do zaplacení nerozhoduje (výrok V), a výroky VI a VII rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Stran požadavku stěžovatele na zaplacení úroků z prodlení za poskytnutou náhradu vyšel odvolací soud z názoru, že nárok na poskytnutí cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, není peněžitou pohledávkou. Doplnil, že si je vědom toho, že řízení o náhradě inventáře podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") je řízením, kde soud v žalobě uplatněnou formou poskytnutí náhrady není zásadně vázán a záleží tedy pouze na rozhodnutí soudu, zda mu formu peněžitého nároku přisoudí, avšak ani samotné ustanovení § 20 zákona o půdě nepočítá apriori s vyplacením náhrady v peněžní formě, pročež pohledávku oprávněné osoby nelze automaticky považovat za nárok na poskytnutí peněžitého plnění. Proto potvrdil část odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení příslušenství v podobě úroků z prodlení z přiznaného plnění poskytnutím cenných papírů.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu stran požadovaných úroků z prodlení. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání zamítnuto co do napadených výroků III a V rozsudku odvolacího soudu, jímž byly změněny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a dále bylo dovolání odmítnuto co do napadených výroků IV a VII (viz výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení. Dovolací soud poukázal na příslušná ustanovení zákona o půdě a na svou judikaturu a konstatoval, že závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku na úrok z prodlení nejsou v rozporu s hmotným právem; nejde ani o řešení otázky, která by byla rozhodována rozdílně či která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3735/2009 ze dne 28. ledna 2010, který byl publikován s právní větou: "Oprávněné osobě přísluší se zaplacením finanční náhrady podle § 14 a násl. zákona o půdě úroky z prodlení bez ohledu na to, že finanční náhrada nebo její část byla poskytnuta v cenných papírech". V uvedeném rozhodnutí, jehož podstatné části stěžovatel cituje, se Nejvyšší soud ztotožnil s právním názorem soudů nižších stupňů, které žalobci nárok na úrok z prodlení přiznaly. V projednávané věci ovšem Nejvyšší soud (stejný senát 28 Cdo) rozhodl diametrálně odlišně. Stěžovatel má za to, že soudní moc tak nebyla uplatněna v mezích a způsobem zákonem stanoveným. Zamítnutím nároku na zákonný úrok z prodlení pak obecné soudy porušily i stěžovatelovo právo na ochranu majetku.

Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud v prvé řadě poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě reprodukuje argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, a snaží se tak docílit přezkumu správnosti jeho tvrzení ještě v řízení před Ústavním soudem. Ve věci samé odkázal na odůvodnění svého rozsudku, zejména na tu jeho část, která akcentuje okolnost, že vycházel z příslušných ustanovení zákona o půdě, čemuž odpovídá jeho závěr o vyloučení možnosti přiznat úroky z prodlení v případě, kdy náhrada byla poskytnuta v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Argumentace stěžovatele jde cestou analogie, pro kterou dovolací soud v této konkrétní věci neshledal důvod. Posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na posouzení Ústavního soudu. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě uvedl, že na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí nemá co měnit ani ve světle argumentace ústavní stížnosti. Rovněž Okresní soud v Jihlavě poukázal na odůvodnění svého rozsudku.

Pozemkový fond České republiky se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 Ústavy České republiky). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).

Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva provedenou obecnými soudy. Ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace jednoduchého práva obecnými soudy je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.

Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda se osoba oprávněná k vydání náhrady dle ustanovení § 20 a § 18a odst. 2 zákona o půdě může úspěšně domáhat úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle § 517 odst. 2 obč. zák., i když tato finanční náhrada byla poskytnuta ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Zatímco obecné soudy dospěly s poukazem na svou judikaturu k závěru, že příslušenství v podobě úroků z prodlení věřiteli náleží pouze v případě prodlení dlužníka s peněžitým plněním, přičemž nárok na poskytnutí cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů zcela jistě peněžitou pohledávkou není, přičemž přihlédly k tomu, že řízení o náhradě inventáře podle ustanovení § 20 zákona o půdě je řízením, kde soud v žalobě uplatněnou formou poskytnutí náhrady není zásadně vázán a záleží pouze na rozhodnutí soudu, zda mu formu peněžitého nároku přisoudí), stěžovatel setrval na svém přesvědčení, že mu úroky z prodlení náleží. Přitom v dovolání zdůraznil, že ohledně náhrady za inventář uzavřel již v roce 1995 a v roce 1997 s povinným dohodu, která odkazovala na konkrétní finanční částky, přičemž i v soudním řízení vypracovaný znalecký posudek jeho nároky vyčíslil finančními částkami; až v konečném rozhodnutí soudu byla náhrada přiznána mj. formou cenných papírů.

K uvedené otázce (byť v souvislosti s odškodňováním oprávněných restituentů dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) se Ústavní soud vyjádřil v nálezech sp. zn. I. ÚS 515/06 ze dne 5. března 2009 (viz N 46/52 SbNU 457) a sp. zn. II. ÚS 2979/08 ze dne 20. října 2009 (viz N 220/55 SbNU 65).

Ve zmiňovaných rozhodnutích Ústavní soud poukázal na nejednotnost soudní praxe řešící danou otázku, kdy některým restituentům byly úroky z prodlení přiznány, a jiným ne. Výslovně se pak přiklonil k právnímu názoru přijatému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97, který v této záležitosti dospěl k závěru, že jestliže restituční zákon sankci za prodlení žalovaného s poskytnutím finanční náhrady nestanoví ani uplatnění této sankce nevylučuje, je aplikace § 517 odst. 2 obč. zák. v souladu s obecnou zásadou, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena, je třeba vycházet z její úpravy v normě obecné. Podle vysloveného názoru Nejvyššího soudu je totiž finanční náhrada ve smyslu restitučního zákona, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, peněžitým dluhem, na čemž nemůže ničeho změnit ani okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů.

Uvedené závěry Ústavní soud označil v citovaných nálezech za přiléhavější a ve svém důsledku spravedlivější s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů, přijatých ve snaze alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Připomněl, že "ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Tento závěr platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu nároku, ale i ve vztahu k jeho příslušenství. Demokratický právní stát nemůže vytvářet další křivdy, a to ani za pomoci zdánlivě adekvátního výkladu zákona, který je však zbytečně sofistikovaný, formalistický a vede k závěrům, které restituenti právem považují za nespravedlivé". Uzavřel, že pokud státní orgán dobrovolně nepřizná finanční náhradu podle restitučního zákona a vstupuje s oprávněnými osobami do mnohdy dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je nutno akceptovat i případné důsledky s tím spojené. Příslušný orgán tedy musí počítat s tím, že pokud soud následně restituentovi nárok přizná, stát se vystavuje riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení, jako ostatně každý jiný účastník soudního sporu.

Ústavní soud v uvedených nálezech rovněž vyslovil, že je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co nejkratší době, což odůvodnil tím, že odlišný přístup by vedl k prohloubení nerovnosti v právech jednotlivců. Nesouhlasil proto ani s právním názorem, že vztah věřitele a dlužníka podle § 517 obč. zák. může vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady, přičemž upozornil, že restituenti nemají jinou možnost než se svého nároku domáhat soudní cestou v případě, že příslušný státní orgán zamítne jejich žádost o poskytnutí finanční náhrady, a nemohou často ani za zdlouhavé restituční řízení. Nelze jim proto tuto situaci přičítat k tíži.

Není pochyb o tom, že i v nyní posuzované věci soudy obou stupňů interpretovaly restituční předpis - zákon o půdě - nedůvodně restriktivně, čímž rezignovaly na svou povinnost zajistit spravedlivé řešení konkrétní restituční věci. Uvedený stav nenapravil ani soud dovolací, který se s postupem soudů nižších stupňů ztotožnil a přitom pominul svou judikaturu řešící spornou otázku úroků z prodlení ve prospěch restituentů. Nevysvětlil ani, proč nepřihlédl k závěrům vysloveným v rozsudku ze dne 28. ledna 2010 sp. zn. 28 Cdo 3735/2009, o něž opírá stěžovatel důvodnost své ústavní stížnosti. Tento judikát odkazuje na judikaturu, v níž Nejvyšší soud dospěl při interpretaci zákona o mimosoudních rehabilitacích a jeho vztahu k § 517 odst. 2 obč. zák. k závěru, že finanční náhrada, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, je peněžitým dluhem, i když spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, a konstatuje, že uvedené právní závěry lze analogicky aplikovat i na právní vztah mezi osobou oprávněnou a Pozemkovým fondem, jehož předmětem je vypořádání nároku na finanční náhradu osoby oprávněné podle zákona o půdě. Uvádí také, že pokud se jedná o vztah mezi zákonem o půdě a občanským zákoníkem, sám zákon o půdě ve svém § 1 odst. 3 stanoví, že "pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy" a uzavírá, že jestliže zákon o půdě neobsahuje speciální úpravu prodlení či povinnosti platit úroky z prodlení, je třeba aplikovat obecný právní předpis, jímž je občanský zákoník.

Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly při interpretaci zákona o půdě v souvislosti s řešením otázky požadovaných úroků z prodlení formalisticky, přičemž se nevypořádaly se zmíněnými, dle názoru Ústavního soudu relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávnému a nespravedlivému právnímu posouzení věci. Tyto vady jsou takového charakteru, že zakládají porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud zrušil pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost sice brojí proti interpretaci a aplikaci příslušných předpisů i ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně, avšak či přesto platí, že je věcí (a povinností) Nejvyššího soudu, aby v prvé řadě judikaturu těchto soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž především slouží institut dovolání a k témuž by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717)]. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou právě s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.