II. ÚS 323/05
II.ÚS 323/05 ze dne 30. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


II. ÚS 323/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. L. P., právně zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem Švehlova 46, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1168/2004, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2003, sp. zn. 25 Co 270/2003, a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 10 C 49/2001,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zásadami spravedlivého procesu.

Obecné soudy rozhodly napadenými rozhodnutími o tom, že žalobci jsou oprávněni výlučně sami na své náklady užívat a povinni výlučně sami na své náklady zajišťovat běžnou údržbu a opravy objektu, provozní budovy a skleníku na pozemku jiného vlastníka a že i žalovaný má stejné oprávnění a povinnosti v identickém objektu na pozemku parc. č. 787/26.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudy rozhodly o hospodaření se společnou věcí na návrh spoluvlastníků stěžovatele, jednalo se o nemovitosti výrobního skleníkového areálu. Spoluvlastníci v roce 1999 zabrali bez souhlasu stěžovatele pro sebe část areálu a zničili původně společné příslušenství důležité pro zbývající část. Na jejich návrh rozhodl Okresní soud v Jičíně o rozdělení areálu podle takto protiprávně nastoleného stavu, aniž by se zabýval otázkou poškození technologií. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozoval stěžovatel z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, neboť neshledal, že by se v dané věci jednalo o otázku zásadního právního významu, ale naopak že se jedná o individuální posouzení konkrétní věci na základě uvážení soudu.

Stěžovatel spatřuje porušení principů spravedlivého procesu a rovnosti účastníků řízení v tom, jak soudy rozhodly o hospodaření se společnou věcí. Tvrdí, že spoluvlastníkům se dostalo hodnotnější části areálu, zatímco on má užívat tu část nemovitostí, která byla jejich protiprávním jednáním znehodnocena. Ačkoli tedy měli spoluvlastníci rovné podíly, dostalo se jim v důsledku rozhodování soudů nepoměřitelných částí nemovitostí. Soud odmítl provést znalecký posudek, z něhož by byly tyto disproporce zřejmé.

Z vyjádření účastníků řízení, které si Ústavní soud k obsahu ústavní stížnosti vyžádal, nevyplynuly žádné nové, pro posouzení věci relevantní, skutečnosti, neboť účastníci pouze zopakovali své názory vyjádřené v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou. Ostatně stěžovatel v tomto smyslu žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznáší.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), svůj právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§ 157 odst. 2, § 167 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

V konkrétní souzené věci soudy rozhodly podle ustanovení § 139 odst. 1 a 2 občanského zákoníku o hospodaření se společnou věcí, neboť spoluvlastníci se nemohli o způsobu užívání společné věci dohodnout. Obecné soudy rozhodly o užívání tak, že každému ze spoluvlastníků přisoudily užívání identické poloviny nemovitostí, a to v souladu s faktickým stavem užívání nemovitostí. Námitky stěžovatele, které se týkají údajného znehodnocení jemu přisouzené části nemovitosti spoluvlastníky, jsou podle sdělení okresního soudu předmětem dalších soudních sporů. Obecné soudy provedly důkazy týkající se možnosti užívat samostatně oba skleníky, a to včetně místního šetření. Doplnění dokazování o znalecký posudek k posouzení, zda je možné, aby účastníci mohli nezávisle na sobě užívat areál a nakolik se promítla změna technologií do spotřeby elektřiny, odvolací soud pro nadbytečnost odmítl. Podle jeho názoru byly výchozí pozice všech spoluvlastníků stejné a skutečnost, že spoluvlastníci stěžovatele do jimi užívaného skleníku investovali vlastní prostředky, svědčí pro to, aby tato část areálu byla svěřena do užívání jim. Spotřeba elektřiny je podle soudu exaktně měřenou veličinou, a proto se stěžovatel v případě, že jí spoluvlastníci spotřebovávají více, může dovolávat dorovnání.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tak spočívá v pouhé polemice s právním názorem obecných soudů, se kterým se stěžovatel neztotožňuje. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval namítané porušení ústavně zaručených práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.

Protože z výše uvedených důvodů nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.