II. ÚS 3223/11
II.ÚS 3223/11 ze dne 29. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele 1) Městské části Praha 1, se sídlem Vodičkova 18, 115 68 Praha 1, zastoupeného Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010 č. j. 21 Co 281/2010-117, a o ústavní stížnosti stěžovatele 2) Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2011 č. j. 28 Cdo 880/2011-138, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010 č. j. 21 Co 281/2010-117 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. září 2009 č. j. 22 C 205/2007-80, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se samostatně podanými ústavními stížnostmi, které byly usnesením Ústavního soudu ze dne 1. prosince 2011 č. j. II. ÚS 3223/11-16 spojeny ke společnému projednání, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Žalobci (stěžovatelé) se podanou žalobou domáhali obnovy řízení, které bylo původně vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 166/2001 a které se týkalo určení vlastnického práva k nemovitostem. Důvodem obnovy řízení měl být rozsudek Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 12. června 2007 č. j. 28 Cdo 817/2006-238) vydaný sice v jiné, ovšem téměř totožné věci (s totožnými subjekty a obdobnými skutkovými okolnostmi), který obsahoval odchylné a pro žalobce příznivé závěry a který nemohli bez své viny použít v původním řízení o určení vlastnického práva, neboť citovaný rozsudek byl vydán až po skončení původního řízení (původní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 166/2001 bylo ukončeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007 č. j. 28 Cdo 217/2006). Žalobci v původním řízení tvrdili a prokazovali, že vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem sporu, přešlo na hlavní město Prahu podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přičemž podstatnou náležitostí pro posouzení splnění podmínek pro přechod vlastnictví bylo posouzení platnosti hospodářské smlouvy uzavřené dne 1. listopadu 1976 mezi ONV v Praze 1 a ÚV SSM o odevzdání nemovitostí do trvalého užívání a posouzení listiny ze dne 21. listopadu 1990 označené jako zrušení práva trvalého užívání. Soudy v tomto řízení dospěly k závěru, že hospodářská smlouva z 1. listopadu 1976 je platná.

II.

3. V ústavních stížnostech napadeném řízení o povolení obnovy řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. srpna 2010 č. j. 21 Co 281/2010-117 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. září 2009 č. j. 22 C 205/2007-80, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 166/2001. Uzavřel, že žalobci označené rozhodnutí - rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2007 sp. zn. 28 Cdo 817/2006 - nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť se týká jiného předmětu řízení (nikoliv týchž nemovitostí), právní názor v něm uvedený není obecně závazný a rozhodnutí proto nemůže přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí v již dříve skončené věci. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže mít podle názoru odvolacího soudu obecný charakter pro rozhodnutí v jiné věci.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2011 č. j. 28 Cdo 880/2011-138 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatelem označenou otázku, na níž bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu, a to zda výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 817/2006) může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci pro žalobce a zda jsou tedy splněny předpoklady obnovy řízení, nepovažoval za otázku zásadního právního významu. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí může pro účastníka přivodit příznivější výsledek řízení tehdy, jestliže soud v původním řízení vyřešil předběžnou otázku odchylně, než ji později rozhodl příslušný orgán, nebo šlo-li o případ, že soud byl vázán rozhodnutím jiného orgánu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) nebo že vycházel z rozhodnutí jiného orgánu (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), a zjistí se, že příslušný orgán svým pozdějším rozhodnutím vyřešil stejné skutkové okolnosti jinak (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyšší soudu ČSR ze dne 8. září 1982 sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1983). Nejvyšší soud pak vyslovil, že o takový případ v posuzované věci zjevně nejde. Závěr odvolacího soudu, že právní názor dovolacího soudu, projevený v později přijatém rozhodnutí v jiné právní věci, sám o sobě důvodem obnovy řízení není, je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 1999 sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 1998 sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1999, části II., pod pořadovým číslem 40).

III.

5. Stěžovatelé v ústavních stížnostech napadají shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jak právo na spravedlivý proces a v jeho rámci pak zejména zásada rovnosti účastníků (čl. 38 Listiny), tak i právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Stěžovatelé v obou ústavních stížnostech nejprve rekapitulují dosavadní obsah vydaných rozhodnutí a průběh řízení. Ve své argumentaci vycházejí ze znění § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož může účastník řízení žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Vyslovují přesvědčení, že tímto pro ně příznivějším rozhodnutím je právě rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 817/2006. Přitom poukazují na skutkové paralely mezi oběma řízeními vedenými souběžně u Obvodního soudu pro Prahu 1 (sp. zn. 22 C 166/2001 a sp. zn. 12 C 158/2000) a na rozdílný způsob posouzení platnosti hospodářských smluv, na jejichž základě byly nemovitosti odevzdány do trvalého užívání. Současně poukazují na rozdíly mezi usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 217/2006, kdy dovolání stěžovatelů bylo posouzeno jako nepřípustné, a mezi rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 817/2006, kdy Nejvyšší soud naopak dospěl k závěru o přípustnosti dovolání a věc posoudil pro stěžovatele příznivě. K tomu navíc podotýkají, že na základě názoru uvedeného v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 817/2006 byli stěžovatelé v následném řízení, které probíhalo po vydání zrušujícího rozsudku, úspěšní. Přitom závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 817/2006 jsou natolik kategorické, že z nich lze jednoznačně dovodit neplatnost hospodářské smlouvy ze dne 1. listopadu 1976, která má naprosto totožný text se smlouvou uzavřenou mezi týmiž účastníky a téhož dne, jež byla posuzována ve sporu, jehož obnovy se stěžovatelé domáhají. Hlavním důvodem pro neplatnost hospodářské smlouvy ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 817/2006, byl nedostatek podpisu dvou oprávněných osob. Stěžovatelé tak v podstatě rozporují dvě naprosto odlišná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla vydána ve skutkově téměř (až na předmět řízení - jinou nemovitost) totožném řízení. Obecným soudům stěžovatelé vytýkají, že nezohlednily skutečnost, aby soudy rozhodovaly o v podstatě totožných případech jednotně, což je v zájmu zachování jistoty v právních vztazích. Dále vyjadřují přesvědčení, že je maximálně žádoucí umožnit obnovu řízení a učinit nápravu chybného postupu soudů nejen z důvodu, že jsou pro to splněny zákonné podmínky, nýbrž i z důvodu zájmu na sjednocení soudních rozhodnutí. Dále uvádějí, že v daném případě nejde o změnu právního názoru na věc, ale o jiné (dle názoru stěžovatelů nesprávné) posouzení platnosti hospodářské smlouvy.

6. První stěžovatel mimo výše uvedené dále poukazuje na to, že přestože podal dovolání, nebylo o jeho dovolání Nejvyšším soudem vůbec rozhodnuto, resp. Nejvyšší soud mohl opomenout uvést, že rozhodoval i o dovolání prvního stěžovatele.

IV.

7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnosti obou stěžovatelů k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení a od soudu prvního stupně si pro náležité posouzení věci vyžádal příslušný spis.

8. Městský soudu v Praze a Obvodní soudu pro Prahu 1 ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že jejich rozhodnutí byla vydána v souladu s procesními předpisy a neporušují ústavně zaručená práva stěžovatelů.

9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zopakoval svoji argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Zdůrazňuje přitom, že podmínky přípustnosti obnovy řízení podle § 228 a násl. o. s. ř. nebyly naplněny, a námitky, týkající se nového posouzení věci samé, jsou bezpředmětné, a požadavek na revizi dříve vydaných rozhodnutí odporuje rovněž principu právní jistoty.

10. Vedlejší účastník řízení zrekapituloval obsah jednotlivých rozhodnutí, přičemž zdůraznil názor Nejvyššího soudu, že stěžovateli označené rozhodnutí nemůže být důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť se týká jiného předmětu řízení, právní názor v něm není obecně závazný, a proto rozhodnutí nemůže přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci. Vedle toho poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3817/2009, jímž bylo ukončeno řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 817/2006 a v němž, třebaže nakonec skončilo pro stěžovatele úspěšně, Nejvyšší soud negoval svůj předchozí názor na neplatnost hospodářské smlouvy.
V. 11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda ústavní stížnosti splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ve vztahu k prvnímu stěžovateli k takovému závěru nedospěl.

12. Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

13. Podání prvního stěžovatele směřuje toliko proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2010 č. j. 21 Co 281/2010-117, jež bylo, jak se podává z vyžádaného spisu, doručeno právnímu zástupci prvního stěžovatele dne 5. listopadu 2010. Vzhledem k tomu, že první stěžovatel nepodal proti tomuto usnesení dovolání [stěžovatelovo tvrzení, že Nejvyšší soud opomenul o jeho dovolání rozhodnout, nemá oporu ve vyžádaném spise; spis obsahuje toliko dovolání druhého stěžovatele (č. l. 126) a vedle toho plnou moc pro právního zástupce prvního stěžovatele k podání dovolání (č. l. 132); vlastní dovolání prvního stěžovatele ve spise založeno není], bylo posledním procesním prostředkem, který první stěžovatel v řízení uplatnil, odvolání, od jehož doručení počala běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti. Tato lhůta potom skončila v úterý 4. ledna 2011, a proto je třeba ústavní stížnost prvního stěžovatele, která byla předána k poštovní přepravě dne 26. října 2011, považovat za opožděně podanou a je třeba ji odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

VI.

14. Nyní se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností druhého stěžovatele. V tomto případě Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

15. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo- li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

16. Ústavní stížnost stěžovatele (v podstatě jsou obě ústavní stížnosti po obsahové stránce podobné, avšak s ohledem na výše uvedené se Ústavní soud mohl zabývat pouze ústavní stížností druhého stěžovatele) vychází z toho, že obecné soudy na čele s Nejvyšším soudem nesprávně interpretovaly znění § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a nepovolily obnovu řízení, ačkoliv dle názoru stěžovatele předpoklady pro povolení obnovy byly jednoznačně splněny, přičemž hlavním důvodem obnovy mělo být jiné, později vydané a pro stěžovatele příznivější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týkalo v podstatě totožné věci. Ústavní soud názor stěžovatele, přestože se pozastavuje nad nejednotností rozhodování Nejvyššího soudu o v podstatě totožné věci, a to dokonce v rámci jednoho senátu, nesdílí.

17. Ústavní soud na úvod podotýká, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro nepřípustnost na základě vlastního uvážení [v praxi se jedná tedy o postup podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah vymyká se z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání a námitky stěžovatele nepovažoval za relevantní.

18. Co se týče vlastní námitky stěžovatele k otázce nesprávnosti interpretace § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. obecnými soudy, Ústavní soud k tomu uvádí, že rozhodnutí, které bylo vydáno později s odlišným, třebaže pro stěžovatele příznivějším vyzněním (právním názorem), nepředstavuje bez dalšího důvod pro obnovu řízení, jak má na mysli § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dané věci bylo odlišné rozhodnutí, které mělo zakládat důvod pro obnovu řízení, vydáno v řízení s jiným předmětem řízení (týkalo se jiných nemovitostí). Jednalo se tedy o jinou věc, byť skutkově i právně v podstatě totožnou, a proto toto rozhodnutí nemůže představovat důvod, pro který by bylo možno povolit obnovu řízení ve stávající věci. Stejně jako v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 111/98 (publ. in. U 40/11 SbNU 315), jakož i např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 322/98, na která Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odkazoval, se Ústavní soud přiklání k názoru, že právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle § 228 o. s. ř., tedy jinými slovy pozdější jiné (opačné) posouzení právní otázky (ve zde zmiňované věci nález Ústavního soudu, ale platí to samozřejmě i pro pozdější odlišné rozhodnutí jiného soudního orgánu), nepředstavuje samo o sobě důvod pro obnovu řízení.

19. Nad rámec výše uvedeného má Ústavní soud potřebu vyslovit se k nejednotnosti rozhodování Nejvyššího soudu. V konkrétních věcech se jednalo o rozdílné posouzení platnosti hospodářských smluv uzavřených mezi totožnými subjekty, tentýž den a pouze k jinému předmětu. Na jedné straně stojí argumentace o neplatnosti hospodářské smlouvy vyplývající z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 817/2006, které mělo být důvodem pro obnovu řízení, na straně druhé existuje argumentace opačná, vyjádřená v ústavní stížností napadeném rozhodnutí (a k tomuto názoru se přiklání i Ústavní soud), že hospodářská smlouva je i přes nedostatek podpisu všech oprávněných osob platná. Ústavní soud nicméně zdůrazňuje, že v žádném případě není jeho úkolem, aby sjednocoval judikaturu Nejvyššího soudu. To měl učinit Nejvyšší soud v dané věci, když se chtěl v nálezu sp. zn. 28 Cdo 817/2006 odchýlit od své předchozí (odchylné) judikatury.

20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost druhého stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2012

Stanislav Balík v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.