II. ÚS 3220/13
II.ÚS 3220/13 ze dne 14. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., t. č. Věznice Příbram, 261 15 Příbram, zastoupeného Mgr. Pavlou Trachtovou, advokátkou se sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram, směřující proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 0 PP 137/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 14 To 501/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížnost sepsaná stěžovatelem byla doručena Ústavnímu soudu dne 22. 10. 2013 a směřovala proti blíže nespecifikovaným rozhodnutím, kterými dle stěžovatele došlo k porušení jeho lidských práv. Stěžovatel byl vyzván k odstranění vad podání a dne 20. 12. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost zpracovaná advokátkou stěžovatele, která směřuje proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 0 PP 137/2013, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 14 To 501/2013.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a contrario podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník). Rovněž se také stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soud zamítl stížnost odsouzeného podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Soudy přitom podle stěžovatelova názoru porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také základní právo stěžovatele dle článku 40 odst. 5 Listiny. Porušení článku 36 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že soudy obou stupňů dostatečně nezjistily skutkový stav ohledně splnění podmínek pro vedení řádného života po eventuálním podmíněném propuštění. Dle stěžovatele soudy nedostály ani požadavkům plynoucím ze zásady ne bis in idem, když byla porušena zásada zákazu dvojího trestání a bylo tak zasaženo i základní právo stěžovatele dle článku 40 odst. 5 Listiny. Toto porušení stěžovatel spatřuje v tom, že soudy dle jeho názoru místo zkoumání splnění podmínek pro budoucí řádný život nepřiměřeně přihlížely k jeho trestní minulosti. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/2010.

V podstatě zcela okrajově pak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení jeho základních práv došlo již v trestním řízení, ve kterém byl odsouzen za ohrožování výchovy dítěte a maření výkonu úředního rozhodnutí a také v předcházejícím postupu orgánu sociálně právní ochrany dětí. Uvedená porušení však stěžovatel v podstatě nijak blíže nespecifikuje.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že o přečinu ohrožování výchovy dítěte a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí bylo rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 10 T 146/2012 a následně rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 3 To 768/2012. Stěžovatel však v ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení těchto rozhodnutí. Z úřední činnosti Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel v této věci nevyužil ani mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání. Tvrzeným porušením základních práv v tomto řízení se tak Ústavní soud nemohl zabývat.

Z uvedeného také vyplývá, že postup orgánu sociálně právní ochrany dětí, vůči kterému se stěžovatel v ústavní stížnosti vymezuje, se musel odehrávat před datem vynesení rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, tedy před dnem 17. 9. 2012. Z textu tohoto usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově pak vyplývá, že se pravděpodobně jednalo dokonce o období předcházející dni 1. 9. 2011, kdy byl z podnětu nemocnice a k návrhu Orgánu sociálně právní ochrany dětí K. usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. 2 Nc 101/2011, předběžným opatřením svěřen nezletilý syn stěžovatele do péče Dětského domova v K. Pokud tedy stěžovatel brojí proti tomuto postupu orgánu sociálně právní ochrany dětí v ústavní stížnosti až dne 22. 10. 2013, činí tak zjevně opožděně.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.

Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zřejmé interpretační libovůle, zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovatel ve své žádosti o podmíněné propuštění, a následně i soudu druhého stupně sdělil, že v případě podmíněného propuštění má na svobodě zajištěnou práci i bydlení a lze tedy očekávat, že po propuštění povede řádný život. Stěžovateli dle jeho názoru nelze vyčítat, že by po podmíněném propuštění ze začátku pracoval bez nároku na finanční odměnu, pouze za ubytování a stravu. Soudy obou stupňů dle stěžovatele dostatečně nezjistily skutkový stav ohledně splnění podmínek pro vedení řádného života po eventuálním podmíněném propuštění a místo zkoumání splnění podmínek pro budoucí řádný život nepřiměřeně přihlížely k jeho trestní minulosti.

Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatoval, že Okresní soud v Příbrami i Krajský soud v Praze postupovaly podle ustanovení § 88 trestního zákoníku, zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, své závěry podložily dokazováním a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily.

Podle § 88 trestního zákoníku může soud po výkonu poloviny uloženého trestu odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Zákon předpokládá podmíněné propuštění jako fakultativní a požaduje současně kumulativní splnění všech tří v zákoně uvedených podmínek.

Podmíněné propuštění nelze chápat pouze toliko jako dobrodiní pro odsouzeného, i když tento element v rozhodnutí sehrává nepochybně významnou roli. Nejméně stejně významnou úlohu zde totiž má resocializační a výchovný aspekt výkonu trestu odnětí svobody. Polepšení je prokazováno chováním odsouzeného a plněním jeho povinností ve výkonu trestu. Zde je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život. Přitom soudy nemohou pominout okolnost předchozí kriminální a penitenciární zkušenosti, protože ta bývá významným důkazem skutečných účinků trestu na další kriminální chování pachatele.

Uvedené soudy shodně konstatovaly, že stěžovatel splnil ve vztahu k nyní vykonávanému trestu odnětí svobodu první, a to formální, podmínku - vykonal zákonem požadovanou délku uloženého trestu odnětí svobody. Zároveň shodně konstatovaly, že ostatní podmínky však stěžovatel nesplnil. Okresní soud uvedl, že stěžovatel neprokázal své polepšení, neboť se v průběhu dosavadního výkonu trestu nevyvaroval porušení kázně, za což byl také kázeňsky potrestán a hodnotící komise nedoporučila jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu. Nabídku záruky za dovršení nápravy soud také přijmout nemohl, neboť dosavadní způsob života stěžovatele byl dlouhodobě charakterizován opakovaným porušováním společenských norem chování. S uvedeným hodnocením se ztotožnil i krajský soud, když konstatoval, že stěžovatel nejenže neprojevil potřebnou aktivitu, ale ani náležitě neplnil své povinnosti ve výkonu trestu, a proto tedy nelze uzavřít, že by prokázal potřebné polepšení a z toho důvodu ani není možné přijmout nabízenou záruku za dovršení jeho nápravy. Krajský soud se ve svém usnesení věnoval také podmínce očekávání vedení řádného života a zdůvodnil, proč je při hodnocení stěžovatele zapotřebí přihlížet také k celkovému chování v minulosti a proč tato skutečnost nemůže být chápána jako "další potrestání". Dále blíže rozvedl trestní minulost stěžovatele, když především konstatoval, že stěžovatel byl již vícekrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přesto se opakovaně dopustil trestné činnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. května 2011. Podle názoru Ústavního soudu však argumentace tímto nálezem není přiléhavá. Okresní ani krajský soud v případě stěžovatele nedovozovaly neexistenci prognózy vedení řádného života z povahy a závažnosti jím spáchaného trestného činu, pro který je nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, ale komplexně a v souhrnu hodnotily jeho trestní minulost, ze které vyplývá, že stěžovatel páchá trestnou činnost opakovaně, a to i přesto, že byl již několikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a tyto tresty na něj tedy neměly požadovaný vliv. Na základě této skutečnosti oba soudy shodně dovodily, že od stěžovatele momentálně nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život a tudíž mu není možné poskytnout zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Takový postup soudů však nelze označit za porušení zásady ne bis in idem. Stěžovatel není nově trestně stíhán, ani opakovaně trestán za čin, pro který byl již pravomocně odsouzen. Soudy se po posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění rozhodly této možnosti v případě stěžovatele nevyužít, vzhledem k tomu, že dospěly k závěru, že stěžovatel nenaplnil všechny zákonem předpokládané podmínky. Jelikož podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zákonem svěřeno k posouzení soudu a nelze je tak chápat jako nárokové, nebylo v případě stěžovatele zasaženo ani do jeho práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je namístě pouze tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy, dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí obecných soudů, které postupovaly v souladu se zákonem a svá rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily, lze chápat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 40 odst. 5 Listiny a ústavně zaručených zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.