II. ÚS 3218/13
II.ÚS 3218/13 ze dne 30. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Zitty, zastoupeného Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem Ústecká 704, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 79/2013-43 ze dne 24. 7. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 159/2011-53 ze dne 11. 4. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Česká inspekce životního prostředí vydala ve správním řízení dne 12. 2. 2009 rozhodnutí č. j. CIŽP/10/NSP/SR01/0813500.054/09/RBJ, kterým podle § 34 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (zákon o obchodování s ohroženými druhy) zabavila stěžovateli 6 exemplářů kakadu palmových, u nichž stěžovatel neprokázal zákonný původ podle § 54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Ministerstvo životního prostředí zamítlo rozhodnutím ze dne 10. 6. 2009, č. j. 500/554/503 21/09.

Dne 19. 4. 2010 podal stěžovatel u Ministerstva životního prostředí žádost o obnovu řízení ve věci rozhodnutí o zabavení papoušků, kterou ministerstvo rozhodnutím ze dne 8. 7. 2010, č. j. 957/500/10, 38896/ENV/10, zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který ministr životního prostředí zamítl rozhodnutím ze dne 10. 5. 2011, č. j. 177/M/11, 31342/ENV/11. Stěžovatel následně napadl rozhodnutí o zamítnutí rozkladu žalobou u Městského soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O podané kasační stížnosti proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ji zamítl a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal především na to, že soudy se ve svých rozsudcích nezabývaly konkrétními důvody v tom smyslu, že zabavení 6 exemplářů kakadu palmových ze dne 12. 2. 2009 vycházelo pouze ze zprávy o stavu zadržených exemplářů dne 10. 8. 2008, vyhotovené inspektorem chovu ptáků Zoologické zahrady hl. m. Prahy Antonínem Vaidlem. Pokud pak soudy argumentují, že předmětné exempláře byly zabaveny podle § 34 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb., pak toto ustanovení ve znění ke 12. 2. 2009 stanoví, že je možné přistoupit k zabavení pouze v případě nelegálního dovozu, vývozu či jinak držených exemplářů, anebo pokud nebyl k exempláři prokázán původ, anebo že nebyl řádně registrován, je dle názoru stěžovatele tuto skutečnost třeba prokázat. § 54 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., v tehdejším znění, dle jeho mínění "nestanoví taxativně, jakým způsobem je nutno prokazovat původ exemplářů, způsob prokazování je uveden v závorce k tomuto ustanovení demonstrativně a nikoliv taxativně". Dle názoru stěžovatele byl tehdy dostatečně prokázán původ exemplářů registračními listy, registračními kroužky i jeho výpovědí. Soudy se rovněž v předchozím řízení nezabývaly námitkami stěžovatele jako celku, zejména tím, že správní orgán neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, a to spisem Okresního soudu v Olomouci č. j. 5 T 203/2009 a spisem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 55 To 163/2010, které společně s posudkem MVDr. Lubomíra Beránka ze dne 11. 3. 2010 "vyvrátily původní posudek Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky ze dne 15. 1. 2009" a které jsou dle stěžovatele pro právní posouzení věci zcela zásadní. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí správních soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se správností závěrů, ke kterým v daném soudním i správním řízení dospěly obecné soudy, a opakováním argumentů, s nimiž se obecné soudy již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Pokud jde o námitku týkající se údajně opomenutých důkazů, již se jí dostatečně zabýval Nejvyšší správní soud, přičemž jeho odůvodnění, že "stěžovatel neuvedl, které konkrétní listiny by měly být jako důkaz provedeny (§ 53 s. ř. s.) a co by mělo být jejich prostřednictvím prokázáno" s tím, že "Dne 11. 4. 2013 se pak konalo u městského soudu jednání, v jehož rámci byl důkaz touto částí trestního spisu proveden. Z protokolu o jednání pak nevyplývá, že by stěžovatel v rámci tohoto jednání navrhoval dokazování jinými dokumenty založenými v soudním spise týkajícím se trestního stíhání, respektive že by těmito listinami chtěl prokazovat další tvrzení" (srov. bod 17 napadeného rozsudku kasačního soudu). Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za ústavně konformní; ostatně ani stěžovatel ničeho proti těmto vývodům Nejvyššího správního soudu nenamítá. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti právnímu posouzení věci ze strany obecných soudů, je třeba poznamenat, že i ty podrobil kasační soud náležitému přezkumu, a to jak co do výkladu § 32 odst. 2 zákona č. 100/2004 Sb., tak i co do výkladu § 54 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., a to v bodech 20 až 26 napadeného rozsudku; jde přitom o výklad provedený v souladu s ústavním pořádkem.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. října 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.