II. ÚS 3207/09
II.ÚS 3207/09 ze dne 28. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Janem Mikulášem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 222/2009 ze dne 21. října 2009, a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 106 C 64/2007-168 ze dne 4. května 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a Ing. P. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. prosince 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (jež označuje jako usnesení), z nichž rozsudkem soudu prvního stupně bylo vedlejšímu účastníkovi řízení uloženo zaplatit na výživu stěžovatelky (jako jeho manželky) za dobu od 18. května 2007 do 3. července 2007 částku 2.270 Kč, a co do částky 2.270 Kč za totéž období a nadále po 3.000 Kč byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, nikomu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a vedlejšímu účastníkovi řízení bylo uloženo zaplatit státu soudní poplatek ve výši 300 Kč. Rozsudkem odvolacího soudu nebylo vyhověno žádosti vedlejšího účastníka řízení o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku a výroku o úhradě soudního poplatku, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících výrocích, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 46.325 Kč. Ústavní stížnost měla vady, které zcela bránily její věcné projednatelnosti, a ty byly na výzvu Ústavního soudu z větší části odstraněny podáními zástupce stěžovatelky ze dne 28. prosince 2009 a 12. ledna 2010.

2. Ve výše uvedeném doplnění stěžovatelka brojí konkrétně proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Tomuto rozhodnutí stěžovatelka jednak vytýká, že vychází z pětinásobku v žalobě požadovaného ročního plnění (od 18. května 2007), ačkoliv bylo soudu v době rozhodování známo, že manželství účastníků bylo rozvedeno 13. října 2009. Touto skutečností bylo totiž požadované plnění omezeno a náhrada nákladů řízení to proto měla zohledňovat. Došlo tak k nesprávné aplikaci právního předpisu, což v kontextu právního názoru obsaženého v nálezu sp. zn. I. ÚS 1323/08 ze dne 15. července 2008 považuje za svévolné. Dále je přesvědčena, že odvolací soud v jejím případě odmítl aplikaci § 150 občanského soudního řádu mechanicky a neodůvodněně. Poukazuje na svoji příjmovou situaci s tím, že po odečtení všech nutných výdajů jí na živobytí zbývá 2.000 Kč měsíčně. Má za to, že přes absenci právního vzdělání neuplatňovala nárok nepřiměřený, přičemž ostatně ve věci výživného není určení její přiměřenosti předem vždy možné. Důsledkem neuplatňování tohoto zákonného ustanovení v obdobných věcech by přitom bylo jen to, že by byly uplatňovány výrazně menší nároky.
3. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. I. sp. zn. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zpravidla pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových možností, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). O nic takového se však v posuzovaném případě nejedná.

4. V posuzovaném případě je významné, že řízení ve věci výživného mezi manžely je ovládáno zásadou dispoziční. Je to tedy žalobce a nikoliv soud, kdo určuje předmět řízení, o kterém je soud povinen rozhodnout a v jehož souvislosti je pak povinen rozhodnout i o všech souvisejících procesních záležitostech. V daném případě stěžovatelka sama v ústavní stížnosti potvrzuje, že se žalobou podanou 18. května 2007 domáhala po vedlejším účastníkovi řízení výživného manželky ve výši 3.000 Kč bez časového omezení. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti vyplývá, že stěžovatelka napadla rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích a domáhala se úplného vyhovění žalobě. V ústavní stížnosti přitom netvrdí, že by tento svůj nárok v průběhu řízení nějak omezila, např. v závislosti na výsledku souběžně probíhajícího řízení o rozvod manželství účastníků. Lze proto považovat za naplnění čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, že odvolací soud při rozhodnutí o výši náhrady nákladů odvolacího řízení procesně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi řízení rozhodoval zcela v souladu s § 3 odst. 2, věta za středníkem, vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

5. Odvolací soud se v posuzovaném případě zabýval existencí skutečností odůvodňujících aplikaci § 150 občanského soudního řádu, pro niž pléduje stěžovatelka, a takové skutečnosti neshledal. Pokud stěžovatelka argumentuje, že neaplikování uvedeného zákonného ustanovení v případech vyživovacích povinností by implicitně mohlo vést k uplatňování toliko podstatně omezenějších nároků tak evidentně pomíjí, že v posuzovaném případě bylo uvedené zákonné ustanovení aplikováno soudem prvního stupně. V rozhodnutí soudu prvního stupně bylo přitom přesvědčivě vyložen závěr soudu o výši přiměřeného výživného stěžovatelky. Další pokračování v tomtéž sporu cestou odvolání bylo tudíž nutně spojeno s rizikem úplného procesního neúspěchu v odvolacím řízení a s tím související nutnosti hradit náklady řízení procesně úspěšné protistraně. Tento důsledek ale rozhodně nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem, a to ani v souvislosti s posuzovaným řízením o výživné manželky.

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aniž by stěžovatelku vyzýval k odstranění absence tvrzení, jaké ústavně zaručené základní právo nebo svoboda měly být vlastně porušeny a k odstranění absence jakékoliv argumentace ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.