II. ÚS 3206/14
II.ÚS 3206/14 ze dne 14. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky PEVAF s. r. o., sídlem Novosedly 141, nyní OBCHODNÍ PARTNER, s. r. o., sídlem Podlesná 1889/47, Brno, zastoupené Mgr. Stanislavem Bílkem, advokátem, sídlem Křižíkova 734/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014 č. j. 32 Cdo 356/2014-162, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2013 č. j. 27 Co 361/2012-121 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2012 č. j. 254 C 71/2010-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AVG Technologies CZ s. r. o., sídlem Holandská 879/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") po provedení listinných důkazů, které k prokázání svých tvrzení navrhli oba účastníci, a po provedení důkazů výslechem svědků, rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 87 867 Kč s příslušenstvím sestávající ze tří nároků (31 347 Kč, 44 330 Kč a 12 190 Kč) [I. výrok] a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (II. výrok). Skutkový stav, z něhož napadená rozhodnutí vycházela, byl následující. Mezi vedlejší účastnicí a společností PEGARES PLUS, v. o. s. byla dne 28. 1. 2008 uzavřena kupní smlouva na odběr stolní vody. Dne 3. 8. 2009 uzavřela stěžovatelka (jako nabyvatel) se společností PEGARES PLUS, v. o. s., (jako převodce) smlouvu o převodu práv a povinností z podnikání, o obchodní spolupráci (ve vztahu k celé obchodní síti zákazníků společnosti PEGARES PLUS, v. o. s.). Současně byla mezi stěžovatelkou a společností PEGARES PLUS, v. o. s. uzavřena smlouva se stejným názvem, která výše uvedenou obecněji formulovanou smlouvu konkretizovala ve vztahu k vedlejší účastnici. Příjmy získané z prodeje zboží a služeb tomuto odběrateli následně převodce a nabyvatel mezi sebou vypořádají dle dohodnutých pravidel. Na základě těchto smluv (obecné a konkrétní) stěžovatelka vstoupila do postavení dodavatele vedlejší účastnice. Od prosince 2009 tedy stěžovatelka začala dodací listy ve vztahu k vedlejší účastnici označovat svým razítkem. Z faktur vystavených společností PEGARES PLUS, v. o. s. bylo zjištěno, že tato společnost, stejně jako stěžovatelka, vystavila vedlejší účastnici faktury za dodávky vody v měsíci prosinci 2009, lednu a únoru 2010. Dále bylo prokázáno, že všechny tyto faktury vedlejší účastnice společnosti PEGARES PLUS, v. o. s. uhradila. Městský soud v této věci dospěl k právnímu závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nevznikl žádný závazkový vztah, přičemž otázka finančního plnění za dodanou vodu byla otázkou případného plnění mezi stěžovatelkou a společností PEGARES PLUS, v. o. s.

3. Stěžovatelka rozsudek městského soudu napadla odvoláním. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek městského soudu jako věcně správný napadeným rozsudkem potvrdil. Krajský soud ve věci doplnil dokazování a konstatoval, že smlouvu ze dne 3. 8. 2009 uzavřenou mezi stěžovatelkou a společností PEGARES PLUS, v. o. s. posoudil jako smlouvu o prodeji části podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku. Odvolací soud na základě doplněného dokazování shrnul, že v posuzované věci jsou dány důvody pro uplatnění § 265 obchodního zákoníku, neboť ani stěžovatelka, ani společnost PEGARES PLUS, v. o. s. vedlejší účastnici neuvědomily o změně poměrů po uzavření smlouvy ze dne 3. 8. 2009. Vedlejší účastnice byla navíc svým obchodním partnerem (z kupní smlouvy ze dne 28. 1. 2008) ubezpečena, že systém dodávání vody se nemění a že i nadále bude postupováno tak, jak tomu bylo do konce listopadu 2009. Vedlejší účastnice poté zaplatila za dodávku vody společnosti PEGARES PLUS, v. o. s. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že za stavu, kdy vedlejší účastnice byla de facto rukojmím při řešení problémů mezi stěžovatelkou a společností PEGARES PLUS, v. o. s. vyplývajících ze smlouvy o převodu práv a povinností z podnikání, o obchodní spolupráci, nelze než dospět k závěru, že požadavek stěžovatelky, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit cenu dodané vody (kterou vedlejší účastnice ve skutečnosti již jednou zaplatila) je výkonem práva, které je v rozporu s poctivým obchodním stykem. V poučení napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelka může proti rozsudku podat dovolání k Nejvyššímu soudu.

4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Dle odůvodnění napadeného odmítavého usnesení dovolacího soudu dovolání stěžovatelky trpí vadami, které nebyly po dobu trvání lhůty k podání dovolání odstraněny (§ 214b odst. 2 věta první o. s. ř.) a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka, zpochybňujíc správnost právního závěru, na němž spočívá napadené rozhodnutí, totiž že její požadavek na zaplacení ceny dodané vody je výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, se v argumentaci relevantní pro posouzení přípustnosti dovolání omezuje na tvrzení, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil "od ustálené judikatury stran výkladu § 265 obchodního zákoníku i stran judikatury ohledně bezdůvodného obohacení". Ustálenou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, však nikterak nespecifikuje. Obdobně pak stěžovatelka formulovala i svou další argumentaci, vždy však bez specifikace toho, v čem spatřuje odklon od dosavadní judikatury dovolacího soudu a bez uvedení oné konstantní judikatury. Stěžovatelka dále v dovolání argumentovala, že otázka posouzení smlouvy o převodu zákazníků nebyla dosud dovolacím soudem posuzována v tom smyslu, zda může naplnit znaky smlouvy o prodeji podniku či jeho části za situace, kdy předmětem převodu nejsou žádné existující majetkové hodnoty. K otázce, co je třeba rozumět podnikem, popř. částí podniku, ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku upravujících smlouvu o prodeji podniku a smlouvu o nájmu podniku (§ 476 a násl. a § 488b a násl. obchodního zákoníku), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřoval, o otázku dosud nevyřešenou tu tedy, dle závěrů dovolacího soudu, nešlo. Dle dovolacího soudu navíc nejde o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí, jak to vyžaduje § 237 o. s. ř. Nadto dovolací soud konstatoval, že i kdyby se však stěžovatelce zdařilo předložit otázku splňující kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., nebylo by možno shledat dovolání v souzené věci přípustným, na čemž nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání (k tomu v bližším srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 o. s. ř. Předmětem řízení byly totiž stěžovatelkou uplatněné nároky na zaplacení cen za barelovou vodu dodanou vedlejší účastnici v měsících prosinec 2009 až únor 2010. Bez zřetele na to, že byly uplatněny jednou žalobou a v žalobním návrhu vyjádřeny úhrnnou částkou, jde o práva na zaplacení cen jednotlivých dodávek, tedy o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem. Přitom žádný z úhrnů těchto cen fakturovaných stěžovatelkou za jednotlivé kalendářní měsíce (31 347 Kč, 44 330 Kč a 12 190 Kč) nepřevyšuje částku 50 000 Kč, tím spíše ji pak nemůže převyšovat cena kterékoliv z jednotlivých dodávek.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka předně brojí proti odmítavému usnesení dovolacího soudu. Namítá, že Nejvyšší soud při posuzování podaného dovolání naprosto pominul dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí i na otázce hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak a částečně i v tom, že tato otázka dosud nebyla řešena v rozhodnutích dovolacího soudu. Stěžovatelka uvádí, že dovolací soud ještě nikdy neřešil otázku porušení notifikační povinnosti účastníky smlouvy o prodeji podniku, což je pro předmětný spor zásadní, neboť krajský soud o tuto otázku v podstatě opřel své rozhodnutí. Stěžovatelka konstatuje, že důvody, pro něž dovolací soud dovolání odmítl, zcela pomíjí obsah podaného dovolání. Dovolací soud tak stěžovatelku de facto připravil o celou jednu fázi ochrany práva ve formě mimořádného opravného prostředku, čímž zároveň zmařil právo stěžovatelky na soudní ochranu. Takto si tedy stěžovatelka ochranu práv účastníka civilního řízení v demokratické společnosti nepředstavuje. Stěžovatelka dále uvádí, že učinila veškerá opatření, aby vedlejší účastnice o celé záležitosti byla řádně a pravdivě zpravena. Odvolací soud však přesto dovodil porušení notifikační povinnosti. Je tedy zcela evidentní, že bylo nutné vyjasnit právní povahu předmětné smlouvy o prodeji podniku a bylo třeba vyjasnit, zda a kdo měl zákonnou či smluvní notifikační povinnost, jakož i další otázky z této údajné povinnosti plynoucí. Dovolací soud se nezabýval otázkou zásad poctivého obchodního styku na pozadí smluvního vztahu třetích osob, jejich povinnostmi vůči vedlejšímu účastníkovi, zejména pak zmiňované notifikační povinnosti. Stěžovatelka taktéž podotýká, že po ní nelze vyžadovat, aby znala veškerou judikaturu dovolacího soudu, která je často rozporná a v čase proměnlivá.

6. Dovolacímu soudu stěžovatelka taktéž vytýká, že odmítl ochranu jejím právům i s odůvodněním, že dovolání není ve věci přípustné, neboť předmětem sporu jsou jednotlivá peněžitá plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč. Dovolací soud tak činí s odkazem na předchozí judikaturu. Odvolací soud však v rámci poučení účastníkům řízení dovolání jako mimořádný opravný prostředek připustil. Argumentaci dovolacího soudu považuje stěžovatelka opět za rozpornou s ústavním pořádkem. Předmětem žaloby byla částka 87 867 Kč s příslušenstvím sestávající se z třech dodávek barelové vody vedlejší účastnici. Stěžovatelka má za to, že dovolací soud svým právním posouzením a odmítnutím dovolání s touto argumentací porušil svá vlastní procesní pravidla vymezená občanským soudním řádem (§ 238 odst. 1 a 2). V dané věci je zcela evidentní, že dodávky barelové vody spolu věcně i místně souvisely, že šlo o jeden rámcový právní vztah mezi dotčenými subjekty.

7. Další své námitky stěžovatelka formuluje proti rozsudkům městského a krajského soudu. Nesouhlasí s právní kvalifikací krajského soudu, který konstatoval, že stěžovatelka a společnost PEGARES PLUS v. o. s. uzavřely mezi sebou smlouvu o prodeji podniku ve smyslu § 476 a násl. obchodního zákoníku. Stěžovatelka uvádí, že ona ani společnost PEGARES PLUS v. o. s. neměly vůli takovou smlouvu vůbec uzavřít. Dle stěžovatelky je zcela jednoznačné, že z obsahu uzavřených smluv vyplývá, že o prodej podniku nebo jeho části nejde. Stěžovatelka tudíž dovozuje, že neexistovaly žádné pohledávky či závazky, které by se měly oznamovat vedlejší účastnici, jelikož se žádné nepřeváděly.

8. Stěžovatelka dále namítá nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v tom, že by stěžovatelka a spol. PEGARES PLUS v. o. s. neoznámily vedlejší účastnici, že došlo k uzavření předmětných smluv. Vedlejší účastnice byla o uzavření smlouvy ihned informována svým smluvním partnerem, tedy spol. PEGARES PLUS v. o. s. a stejně tak i stěžovatelkou. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastnice věděla o spolupráci mezi převodcem a nabyvatelem podle předmětných smluv, tuto spolupráci reflektovala svým chováním, kdy od stěžovatelky přebírala zboží na základě dodacích listů, na nichž figuroval převodce.

9. Stěžovatelka považuje rozsudky městského i krajského soudu za zmatečné a nepřezkoumatelné, jelikož tyto soudy totiž vůbec neřekly, kterým právům ochranu neposkytnou, tedy zda právu na zaplacení kupní ceny či právu na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud uvedené neučinil, a tedy jeho závěry stran porušení zásad poctivého obchodního styku jsou nevěrohodné, nepřezkoumatelné, a tedy nesprávné a odchylující se od platného hmotného práva i od ustálené judikatury stran výkladu § 265 obchodního zákoníku i stran judikatury ohledně bezdůvodného obohacení.

10. Stěžovatelka dále nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že po vedlejší účastnici by nebylo spravedlivé požadovat, aby zaplatila za dodávku zboží stěžovatelce, která jí zboží dodala vlastním jménem. Stěžovatelka je však toho názoru, že je spravedlivé požadovat po takové velké firmě, jakou je vedlejší účastnice, aby jednala obezřetně. Pokud vedlejší účastnice měla nějaké pochybnosti, komu má zaplatit, měla uložit tyto prostředky do soudní úschovy či notářské úschovy s vyrozuměním stranám, že tak učinila.

11. Stěžovatelka taktéž konstatuje, že odvolací soud nepřipustil další skutková tvrzení stěžovatelky a ani důkazy na podporu těchto tvrzení v odvolacím řízení, čímž porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Odvolací soud přišel ve fázi odvolacího řízení s překvapivou právní interpretací, z níž plynou další právní konsekvence a plynou z ní i povinnosti, které ukládá zákon (v daném případě obchodní zákoník. Stěžovatelka má za to, že nová skutková tvrzení i důkazy byly přípustné ve smyslu § 205a odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř., neboť jde o významné skutečnosti i důkazy a stěžovatelka nebyla řádně poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř. stran povinnosti tvrzení a důkazní při změněné právní kvalifikaci.

12. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud učinil nesprávný právní závěr, když konstatoval, že námitkám stěžovatelky, že obě předmětné smlouvy (obecná i konkrétní) jsou neplatné s ohledem na text čl. IV., popřípadě III. konkrétní smlouvy, nepovažuje za důvodné. Stěžovatelka se s ohledem na zjištění, že převodce není oprávněn náhradní plnění poskytovat, rozhodla vlastním jménem a na vlastní odpovědnost oslovit vedlejší účastnici s dodávkou vody, v tomto smyslu se i chovala, když vystavila dodací list na svou obchodní firmu a fakturu za dodané zboží, které vedlejší účastnice přijala a fakturu nevrátila. Pokud tedy, dle slov odvolacího soudu, vedlejší účastnici obsah předmětných smluv nezavazuje, tak stěžovatelka nerozumí tomu, proč se nemohla rozhodnout, že vedlejší účastnici osloví jako samostatný právní subjekt a dodá jí své zboží.

13. Na závěr své ústavní stížnosti pak stěžovatelka vznáší otázku, která jí dle jejích slov nebyla zodpovězena žádnou soudní instancí. Jestliže za stěžovatelkou vyrobené zboží (barelovou vodu) nemusí vedlejší účastnice, která vše odebrala a spotřebovala, zaplatit, tak potom kdo je tím subjektem, který by za dodané zboží měl zaplatit?
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost - směřuje-li proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu - byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek proti tomuto usnesení k dispozici neměla.

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a městského soudu, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelčino dovolání posoudil jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 téhož zákona), stěžovatelka neuplatnila řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

17. Ústavní stížnost svou podstatou v části směřující proti odmítavému usnesení dovolacího soudu stojí na námitce, že při podání dovolání jsou na ni kladeny z hlediska ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny neakceptovatelné nároky, neboť dovolací soud dle stěžovatelky pojal dovolání nesprávně a naprosto pominul podstatu dovolacího důvodu stěžovatelkou vytyčeného, čímž ji zbavil práva na soudní ochranu. Z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu jeví jako klíčová otázka, zda dovolací soud při svém rozhodování (konkrétně výkladu a aplikaci ustanovení § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.) adekvátně zohlednil dané základní právo, resp. zda jeho interpretace příslušných právních norem není projevem tzv. přepjatého formalizmu v důsledku toho, že dostatečně nereflektuje zmíněné ústavně zaručené základní právo, nebo zda to nebyla samotná stěžovatelka, kdo dostatečně nerespektoval občanským soudním řádem předvídaný postup a na dovolací soud se obrátila s nikoliv řádným podáním.

18. V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatelka jednak řádně nevymezila, v čem spatřuje v rozsudku odvolacího soudu odklon od dosavadní judikaturní praxe dovolacího soudu, když neuvedla, jaká dle jejího názoru ona ustálená rozhodovací praxe v dané otázce je (výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jakož i aplikace § 205a odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem), což pro Nejvyšší soud představovalo vady, pro něž nebylo v řízení možno dle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. pokračovat, a jednak stěžovatelka argumentovala, že otázka posouzení smlouvy o převodu zákazníků nebyla dosud dovolacím soudem posuzována v tom smyslu, zda může naplnit znaky smlouvy o prodeji podniku či jeho části za situace, kdy předmětem převodu nejsou žádné existující majetkové hodnoty. Nejvyšší soud konstatoval, že daná otázka již řešena byla a nadto nejde o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí v tom smyslu, jak to vyžaduje § 237 o. s. ř.

19. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyžaduje, aby v dovolání bylo uvedeno, jaký je dle dovolatele vztah ustálené judikatury dovolacího soudu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být samozřejmé i bez existence § 241a odst. 2 o. s. ř. Jestliže tato znalost judikatury zároveň může přispět k zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stěží může zákonné zakotvení povinnosti vyjádřit se v dovolání k prejudikatuře představovat nepřiměřené omezení práva na přístup k Nejvyššímu soudu. Této své povinnosti však stěžovatelka ve svém dovolání nedostála, když toliko paušálně konstatovala, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s prejudikaturou dovolacího soudu v dané otázce, aniž by jakkoliv specifikovala obsah této prejudikatury. Dovolatel (zde stěžovatelka) je tedy povinen jím tvrzenou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tak, že musí specifikovat, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně odůvodnit, proč tomu tak má být. Na základě posouzení přípustnosti dovolání, jež je nutně spojeno s určitou rešerší příslušné judikatury Nejvyššího soudu a jemuž musí předcházet přesné vymezení sporné právní otázky, si dovolatel může vytvořit lepší představu o svých vyhlídkách na úspěch v dovolacím řízení, což může vést k úspoře finančních prostředků na straně účastníků řízení a také k tomu, že Nejvyšší soud nebude zbytečně zatěžován nedostatečně fundovanými, resp. zjevně nedůvodnými podáními (viz usnesení ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14 a ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1454/15). Napadené usnesení Nejvyššího soudu je formulováno v souladu s těmito principy, a tedy nevykazuje znaky nepřiměřenosti ve smyslu výše uvedeném.

20. Z hlediska přípustnosti dovolání podle znění § 237 o. s. ř., kdy stěžovatelka v podaném dovolání dále tvrdila, že předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla posuzována (otázka posouzení smlouvy o převodu zákazníků), byla Nejvyšším soudem posouzena již jako otázka vyřešená, nadto bez významu pro meritum věci, neboť aplikace § 265 obchodního zákoníku na danou věc nebyla závislá na povaze předmětných smluv uzavřených mezi stěžovatelkou a společností PEGARES PLUS, v. o. s. Dle závěrů dovolacího soudu tedy ani v tomto případě nebyla naplněna kritéria přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť právní otázka sice byla relevantně nastolena, nicméně pro meritorní výsledek předmětného sporu není zásadní. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení tuto okolnost tedy logicky a ústavně konformním způsobem odůvodnil a Ústavní soud jeho závěry v tomto kontextu neshledává nikterak extrémními.

21. Stěžovatelka dále rozporuje závěr dovolacího soudu, který konstatoval, že i kdyby se stěžovatelce zdařilo předložit otázku splňující kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., nebylo by možno shledat dovolání v souzené věci přípustným, na čemž nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť jednotlivá plnění nepřevyšovala částku 50 000 Kč. Ústavní soud je nucen konstatovat, že není jeho úkolem přezkoumávat, zda judikatura Nejvyšším soudem citovaná k otázce posuzování výše uplatňovaných nároků před Nejvyšším soudem skutečně dopadá na projednávanou věc, tedy zda jde o dílčí samostatné nároky toliko uplatněné cestou objektivní kumulace, jak tvrdí Nejvyšší soud, nehledě na to, že tento výrok dovolacího soudu lze posuzovat jako obiter dictum, a tedy fakticky tento důvod nepřípustnosti dovolání nebyl Nejvyšším soudem aplikován. Dovolání bylo sice podáno na základě vadného poučení stěžovatelky krajským soudem, nicméně Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. neaplikoval. Důvod, aby se tímto argumentem Ústavní soud věcně zabýval, tedy ani z tohoto hlediska není dán.

22. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu k napadeným rozsudkům městského a krajského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.