II. ÚS 320/05
II.ÚS 320/05 ze dne 30. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. R. B., zastoupeného Mgr. Karlem Tománkem, advokátem Advokátní kanceláře v Čerčanech, Sokolská 505, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2005, č.j. 2 Afs 90/2004-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2003, č.j. 38 Ca 786/2002-41, rozhodnutí Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 12. 9. 2002, č.j. FŘ 555/11/02 a platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2000, č.j. 10000001127,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášen pod č. 120/1976 7) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byla na základě zprávy o daňové kontrole, týkající se zdaňovacího období 1997, 1998 a 1996, shora uvedeným dodatečným platebním výměrem doměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1996 ve výši 31 036 Kč. Žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým nebylo vyhověno odvolání, byla rozhodnutím městského soudu zamítnuta, neboť shodně jako správní orgány dospěl k závěru, že v případě částky 170 000 Kč zaplacené stěžovatelem bratrovi Ing. K. B. za výpočty potřebné pro vytvoření sociomap nebylo prokázáno, že se jedná o daňový výdaj dle § 24 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, neboť žádný obchod se v souvislosti s uvedenou platbou nerealizoval, daňový subjekt neměl žádný příjem z této činnosti a nedostatečně prokázal uskutečnění fakturovaných operací. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnosti stěžovatele nevyhověl, neboť neshledal jím vytýkané vady předchozích řízení.

Stěžovatel je přesvědčen, že řízení trpí závažnými procesními vadami, neboť neměl možnost uplatnit svá práva daná zákonem o správě daní a poplatků. Došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci, neměl možnost se vyjádřit k provedeným důkazům a bylo porušeno i právo rovnosti účastníků.

Stěžovatel zejména namítá, že daňová kontrola za rok 1996 byla zahájena a ukončena v jeden den, finanční úřad v daňové kontrole jeho manželky již dne 13. 11. 2000 předjímal výsledky daňové kontroly za rok 1996 u stěžovatele, čímž bylo stěžovateli upřeno právo na veřejné projednání věci, respektive se stalo jen formálním. O meritu věci bylo jednáno jen před finančním úřadem, v dalších řízeních byla pouze přezkoumávána zjištění obsažená ve zprávě o daňové kontrole a bylo spoléháno pouze na tvrzení finančního úřadu. Ve věci nebyly projednány důkazy, které navrhoval k prokázání svého tvrzení, a to aby písemné matematické výstupy byly doplněny ústním výkladem jako svědeckou výpovědí, která by objasnila souvislost mezi předkládanými výpočty a náklady jako daňově uznatelnými výdaji. Finanční úřad se spokojil s formálním sdělením statutárních orgánů ohledně použití výpočtů v jiných zakázkách a nevzal v potaz zjištění učiněná na základě dožádání ve spolupracující společnosti v Kyperské republice. Finanční úřad tak nesprávně hodnotil písemné důkazy předložené ve formě matematických výpočtů jen jako obecný výstup nějaké metody a nikoliv jako důkaz výstupu konkrétní objednávky. Dále zpochybňuje závěr soudu, že odkaz v dodatečném platebním výměru na neexistující zprávu o daňové kontrole lze zhojit poukazem na chybu v psaní a počtech. Rovněž vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, dle nějž mohl námitky týkající se daňové kontroly za rok 1996 uplatnit v daňové kontrole za rok 1997 a 1998. V souvislosti s uplatněnými námitkami stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se zejména problematiky dokazování.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že s ohledem na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti byly v podstatě obsaženy i v kasační stížnosti, opakuje argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku. Má zato, že jeho rozhodnutí není v rozporu se stěžovatelem citovanými dokumenty zakotvujícími základní práva a navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Nejvyššího správního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry správních orgánů a obecných soudů, že neunesl důkazní břemeno, pokud jde o prokázání konkrétního vynaloženého výdaje. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se jak správní orgány, tak obecné soudy vypořádaly, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Stěžejním bodem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s provedeným dokazováním a jeho hodnocením. Stěžovatel se s poukazem na nedostatky v dokazování domáhá přehodnocení závěrů Ústavním soudem v tom smyslu, že i když oproti předpokladům nedošlo k odprodání sociomap, zpracovaných dle fakturovaných výpočtů zákazníkům stěžovatele, matematické výpočty a modely, na které byl výdaj vynaložen, byly využity ke konečnému ověření validity modelů, které mohly být uplatněny ještě ve stejném zdaňovacím období, a mohl tak být zajištěn kladný výsledek celoročního podnikání.

V souvislosti s uvedenou námitkou Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů (srov. např.usnesení sp.zn. II ÚS 81/95). Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť jak Ústavní soud ověřil, správní orgány i obecné soudy důsledně zjišťovaly, zda stěžovatelem předložené důkazy prokazují jeho tvrzení, že matematické výpočty byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů, i když nedošlo k jejich zpracování do konkrétních zakázek. Dle ustanovení § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. důkazní břemeno, a to jak v podobě povinnosti tvrzení i v povinnosti jeho prokázání v daňovém řízení, nese poplatník. Je tedy na něm, aby předložil důkazy způsobilé jeho tvrzení prokázat, přičemž otázku způsobilosti toho kterého důkazu hodnotí daňový orgán, případně soud. Pokud správce daně a obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nepředložil interpretaci sociomapování a z materiálů nebylo patrné, jaký mají význam či přínos a k jakému účelu byly vyhotoveny (dle daňových orgánů stěžovatel odmítl svolit k pořízení jakékoliv reprodukce komerčních výstupů, které měly být použity), ale pouze prokázal, že existují výstupy výpočtů zpracované jeho bratrem (případně spolupracující společností), které stěžovatel zaplatil a že existují jejich aplikace v podobě sociomap, Ústavní soud neshledává, s ohledem na své kompetence, důvod jejich závěry ohledně neunesení důkazního břemene přehodnocovat. (Podmínky, za kterých by bylo možno spornou částku uznat jako daňový výdaj, specifikoval pro daný případ Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel pak stejně jako v předchozích řízeních konkrétní důkaz, který by jeho tvrzení prokazoval, mimo obecná tvrzení, neuvádí.)

Napadená rozhodnutí tak nelze označit za rozhodnutí svévolná, neboť jde o rozhodnutí vycházející z výsledků dokazování a o dokazování se opírající, obecné soudy v odůvodnění rozhodnutí uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy na věc aplikovaly. Nejedná se ani o případ, kdy by právní závěry, dle kterých stěžovatel v daňovém řízení v souvislosti s fakturovanou částkou neprokázal, k jakému účelu, v jakém rozsahu a s jakými výsledky byly fakturované výpočty zhodnoceny poskytnutím dalšímu uživateli a jeho tvrzení zůstala pouze v obecné rovině, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy by z tohoto důvodu bylo možné považovat napadená rozhodnutí za protiústavní.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z obsahu spisu není patrné, že by stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že mu bylo odepřeno podat ústní vysvětlení ohledně tvrzení týkajících se upotřebitelnosti matematických výstupů. Ústavní soud proto upozorňuje na svoji judikaturu, dle níž námitky, které měly a mohly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Pokud jde o námitky týkající se práva na veřejné projednání věci, Ústavní soud konstatuje, že obsah spisu nasvědčuje tomu, že stěžovateli uvedené právo upřeno nebylo. Jeho záležitost byla řádně projednána v dvoustupňovém daňovém řízení. Stěžovatel měl možnost se před ukončením daňové kontroly vyjádřit k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout doplnění a v průběhu daňové kontroly předkládat důkazy. Rovněž se stěžovateli dostalo práva na projednání věci ve správním soudnictví, a to v plné jurisdikci ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel využil možnosti zúčastnit se řízení při veřejném soudním jednání konaném před Městským soudem v Praze, kde měl možnost uplatnit veškerá procesní práva, včetně práva navrhovat důkazy, poukázat na nesprávný postup správce daně při hodnocení důkazů a přesvědčit soud, že důkazy jím předložené v daňovém řízení jsou způsobilé prokázat uznatelnost daňových výdajů. Řízení před Nejvyšším správním soudem bylo v souladu s ustanovením § 109 s.ř.s. neveřejné. Je tedy zřejmé, že nedošlo ani k porušení principu "rovnosti zbraní", neboť oběma stranám sporu byly zajištěny stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Samotná skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry správních orgánů a soudů, dovozenými v řádně vedeném procesu, nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti z důvodu tvrzeného porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud proto, a to i pokud jde o další shora uvedené námitky stěžovatele, které jsou zcela totožné jako v kasační stížnosti, odkazuje na velmi přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť považuje za duplicitní se k věci opakovaně vyjadřovat za situace, kdy mu přezkum napadených rozhodnutí z pozice "tzv. další odvolací instance" nepřísluší.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod, převážná část argumentace ústavní stížnosti směřuje nikoli proti neústavnosti, ale vůči legalitě jím napadených rozhodnutí, přičemž takový druh přezkumu Ústavnímu soudu nenáleží, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.