II. ÚS 32/05
II.ÚS 32/05 ze dne 19. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem, se sídlem Uherské Hradiště, Hradební 174, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 5. 2003, č. j. 18 T 76/2002-549, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2004, č. j. 3 To 179/2004-601, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení,takto :
Návrh se odmítá .
Odůvodnění

Ve svém návrhu se stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí s odůvodněním, že postupem obecných soudů byl v trestním řízení, vedeném proti jeho osobě, zkrácen na svých ústavně zaručených právech dle čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle tvrzení stěžovatele dojít tím, že soudy neprovedly veškeré důkazy a ty, které provedly, neprovedly řádně, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním a právním závěrům.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně vedený pod sp. zn. 18 T 76/2002, z jehož obsahu zjistil následující:

Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že v přesně nezjištěné době od května do srpna 2000 převzal od dalšího obžalovaného různé druhy pneumatik v celkové hodnotě 359.145,-- Kč a ty následně prodával v prodejně společnosti ZEND, s. r. o., ačkoliv věděl, že věci pocházejí z trestné činnosti dalších spoluobviněných. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně odsouzen pro spáchání trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem mimo jiné zamítl odvolání stěžovatele a při zachování výroku o vině uložil stěžovateli také peněžitý trest ve výši 50.000,-- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvádí hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy ve vztahu ke konstatované formě zavinění a okolnostem, za nichž k činu, jež mu byl kladen za vinu, došlo. Ke spáchání trestného činu podílnictví je zákonem vyžadováno zavinění ve formě úmyslu. Ten však dle mínění stěžovatele prokázán nebyl. Stěžovatel uvádí, že nevěděl, že zboží pochází z trestné činnosti a ani jeden z provedených důkazů dle jeho názoru neprokazuje opak. Pravdivost svého tvrzení o nevědomosti původu pneumatik kupovaných od spoluobviněného Š. stěžovatel opírá o skutečnost, že tyto pneumatiky byly účetně evidovány, že z jejich následného prodeje odvedl DPH a daň z příjmu. Věděl-li by o původu tohoto zboží, bylo by nesmyslné o něm účtovat. Fakt, že neměl žádné doklady o převzetí pneumatik, odůvodňuje tím, že mu spoluobviněný Š. opakovaně sliboval dodání dokladů (faktur), k tomu však nikdy nedošlo. Současně poukazuje na to, že měsíční zpoždění dodávky faktur bývá v obchodní praxi běžné.

Především soudu prvního stupně pak stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s rozpory ve výpovědích obžalovaného V.. Z obsahu spisu a z provedeného dokazování mělo vyplynout, že se s tímto obžalovaným stěžovatel nikdy nesetkal. Soud proto nemohl operovat tím, že by stěžovatel ve vztahu k tomuto obžalovanému reagoval po publikaci článku (jenž se měl týkat krádeží pneumatik) tak, že by měli s trestnou činností přestat. Stěžovatel poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly s tím, o jaký článek se vlastně jednalo, kdy vyšel a zda mohl mít vypovídací hodnotu pro výrok o jeho vině.

V souladu s ustanovením § 32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval soud účastníky řízení, Okresní soud ve Zlíně a Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud, ač byl k tomu byl řádně vyzván, se k obsahu podaného návrhu nevyjádřil.

Předseda senátu 3 To Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření ze dne 11. 8. 2005 uvádí, že podstata argumentace v ústavní stížnosti je téměř identická s obsahem podaného odvolání, s nímž se odvolací soud vyrovnal; stěžovatel se tak domáhá fakticky jen jiného hodnocení provedených důkazů, taková role však podle krajského soudu Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížností nepřísluší. Zjišťování skutkového stavu a právní hodnocení proběhlo dle názoru soudu podle pravidel předepsaných zákonem.

Vyjádření Krajského soudu v Brně nepřineslo podstatné okolnosti, které by zásadním způsobem ovlivňovaly podmínky řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V minulosti Ústavní soud mnohokráte zdůraznil, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky).

Dále Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34). V této souvislosti odkazuje Ústavní soud také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (např. Barbera, Messegué a Jabardo v. Španělsko, 1988, srov. Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Praha: IFEC, 2003, str. 242 a násl.).

Z tohoto pohledu nelze konstatovat, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel krácen na svých právech, jak je definuje ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 či čl. 39 Listiny. Podle obsahu spisu Ústavní soud dovodil, že soudy provedly řádným způsobem důkazy, které se nabízely a přesvědčivě právně zhodnotily skutkového závěry, k nimž dokazováním dospěly.

Podle názoru Ústavního soudu je jádrem problému hodnocení, zda je obecnými soudy zjištěný a stěžovatelem v řízeních nenapadaný skutkový stav podmíněn úmyslem, jenž zakládá možnost postihnout jeho jednání jako druh trestného jednání, pokrytého skutkovou podstatou § 251 odst. 1 trestního zákona.

Obecné soudy zhodnotily subjektivní stránku trestného jednání stěžovatele jako úmysl. V případě nejméně závažné míry úmyslného zavinění - tj. nepřímého úmyslu podle ustanovení § 4 písm. b) trestního zákona - vyjadřuje zákon volní a intelektuální složku zavinění za pomocí dvou okolností - pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a dále pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn.

Stěžovatel se konstantně bránil způsobem uvedeným shora, a to již od přípravného řízení (tak protokol o výslechu stěžovatele, ve spisu zejm. na č. l. 55 a 56), naposled pak při výslechu, jenž proběhl v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu (tak ve spisu na č. l. 599). Zejména odvolací soud se s touto argumentací podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (tak ve spisu na č. l. 605). Pro odvolací soud bylo mimo jiné podstatné, že počet odebraných pneumatik byl velmi vysoký a platby za odběr pneumatik, které stěžovatel provedl ve prospěch spoluobviněného Š., nebyly jakkoliv prokazatelně účetně evidovány. Za situace, kdy při tak velkém objemu zboží, které bylo vedeno v účetnictví, aniž existoval jakýkoliv doklad o ceně a původu tohoto zboží, odvolací soud konstatoval, že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že zboží pochází z trestné činnosti. Pokud stěžovatel v takovém objemu odebíral zboží, aniž měl k dispozici jakýkoliv doklad o jejich původu a ceně, lze podle názoru Ústavního soudu akceptovat závěr, že stěžovatel nemohl nevědět, že jeho jednání (odběr pneumatik a jejich následný prodej) může vést k zásahu do zájmu chráněného trestním zákonem. Tím je naplněna proto volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže tak činil stěžovatel vědomě (což dosvědčuje dlouhodobost a opakovanost této činnosti), rozhodl se jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že své jednání realizoval se znalostí věci, proto je naplněna i složka srozumění s následkem, který může nastat.

Tvrzenou nesrovnalost, jež měla vzniknout v případě výslechů spoluobviněného V., odvolací soud nepovažoval z hlediska rozhodnutí o vině stěžovatele za podstatnou. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť i kdyby byla stěžovatelem popsaná nesrovnalost vysvětlena, nemělo by to žádný vliv na závěr o nutné vědomosti stěžovatele o původu odebíraných pneumatik. Stěžovatel rovněž namítal pochybení obecných soudů v tom, že z nízké ceny odebíraných pneumatik nelze dovozovat jeho vědomost o tom, že zboží pochází z trestné činnosti, neboť on sám této komoditě nerozumí, proto ostatně požádal o zhodnocení sortimentu obžalovaného M.. Tuto námitku považuje Ústavní soud za irelevantní. Stěžovatel působí ve sféře obchodování, proto po něm lze spravedlivě požadovat, aby měl přehled o sortimentu, který je předmětem obchodů, které svou činností zaštiťoval. Rovněž pokud jde o způsob vyčíslení škody, nelze stěžovateli přisvědčit. Odvolací soud zdůvodnil, proč považuje závěr soudu prvního stupně za správný, přičemž zdůrazňuje, že výše škody byla určena znalecky a postupem podle § 89 odst. 12 trestního řádu. Z toho vyplývá, z jakých důvodů nepovažoval stěžovatelův požadavek o způsobu zjištění škody za oprávněný. Za této situace nelze akceptovat, že by se odvolací soud s argumentací stěžovatele nevypořádal.

Podle názoru Ústavního soudu závěry obecných soudů mají svou provázanost a logiku a lze je učinit z důkazů, jež byly v řízení provedeny. Hodnocení těchto důkazů je v zásadě oprávněním obecných soudů. Ústavní soud neshledal při rozhodování obecných soudů prvek svévole či extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a jejich právním hodnocením, což by umožňovalo zásah Ústavního soudu v podobě zrušujícího rozhodnutí. Za dané situace považuje Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.