II. ÚS 3197/09
II.ÚS 3197/09 ze dne 12. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelky PhDr. A. Š., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí ÚMČ Brno-Královo Pole, Komise pro projednávání přestupků, sp. zn. 0814104/2030/PRE/0130/012, rozhodnutí MMB, Odboru vnitřních věcí, sp. zn. 3220/OVV/MMB/0179259/2009 a KÚ JmK, Odbor správní, ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. S-JMK 135870/2009/OSP, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů.

Z ústavní stížnosti Ústavní soud seznal, že napadená rozhodnutí správních orgánů byla vydána v rámci správního řízení před těmito orgány a bylo jimi rozhodnuto o přestupku stěžovatelky, kterého se měla dopustit na lékařském pracovišti své sestry MUDr. A. K. při řešení rodinné rozepře. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka nesouhlasí z hodnocením skutkových okolností, za kterých mělo k údajnému přestupku dojít, přičemž rozhodnutí správních orgánu označila za chybná a cynická.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

Ústavní soud musí v dané věci konstatovat, že rozhodování o přestupcích je rozhodováním v rámci správního řízení, které podléhá přezkumu v rámci správního soudnictví na základě podání správní žaloby ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Není tedy pochyb, že se stěžovatelka mohla domáhat ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy. Této možnosti, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka v době před podáním ústavní stížnosti nevyužila.

Ústavní soud má z výše uvedených důvodů za to, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 12. ledna 2010

Stanislav Balík soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.