II. ÚS 3196/13
II.ÚS 3196/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti M. F., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 153/2012-29 ze dne 31. 7. 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 1 A 16/2011-20 ze dne 14. 11. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Úřadu městské části Praha 4 ze dne 8. 2. 2011, č. j. SZ P4/117526/10, potvrzeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, v původním řízení žalovaného, ze dne 26. 4. 2011, č. j. S-MHMP/ZDR/251656/2011, byla stěžovatelka uznána vinou ze spáchání přestupku proti pořádku ve veřejné správě podle § 46 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o přestupcích"). Přestupku se měla dopustit tím, že od blíže nezjištěné doby, nejméně však během roku 2010 do dne vydání rozhodnutí, vykonávala lékařské povolání v léčebné a preventivní péči jako zaměstnanec společnosti Medicon, a.s., bez členství v České lékařské komoře (dále též "ČLK"), čímž porušila povinnost stanovenou v § 3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o ČLK"). Za spáchání přestupku jí byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla shora označeným rozsudkem jako nedůvodná zamítnuta. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Tvrdí, že byla stíhána za jednání, jež samo o sobě v zákoně o ČLK jako přestupek označeno nebylo, přičemž ani není výslovně jako přestupek uvedeno v zákoně o přestupcích, ale je učiněn obecný odkaz na jiný právní předpis stanovící nějakou povinnost. Takových předpisů je dle názoru stěžovatelky "spousta, včetně základních, jako např. občanský a obchodní zákoník". I tyto předpisy dle ní stanoví povinnosti používání výrazu "muset", stejně jako § 3 odst. 1 zákona o ČLK. Přesto tato porušení v občanském a obchodním zákoníku nejsou stíhána podle § 46 přestupkového zákona, protože se ani vůbec neuvažuje o tom, že by mohla naplnit materiální znak přestupku. Porušení dané povinnosti je prý stíháno pouze platností či neplatností právních úkonů. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že z bodu 106 nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 40/06 ze dne 14. 10. 2008 plyne, že v případě ČLK jde o profesní komoru sdružující samostatně výdělečné lékaře, a nikoli lékaře v zaměstnaneckém poměru, což dle jejího mínění Nejvyšší správní soud nesprávně interpretoval. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky; její nesouhlas s tímto hodnocením, který mimo jiné vyjádřila v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal. Pokud jde o námitku týkající se údajného nenaplnění materiální stránky přestupku, Nejvyšší správní soud se jí v dostatečném rozsahu a s přihlédnutím k závěrům, které zaujal městský soud v napadeném rozhodnutí, zabývá v bodě 27 svého rozsudku, kde dospěl k závěru, že zájmem chráněným zákonem o přestupcích je u tohoto druhu deliktu ochrana řádného výkonu lékařského povolání. Nyní předestřené argumenty stěžovatelky o tom, že přestupkový zákon neurčitě odkazuje na jiné právní předpisy ukládající svým adresátům povinnosti, nemohou obstát již proto, že stěžovatelka zde stírá rozdíl mezi veřejnými subjektivními povinnostmi a povinnostmi vyplývajícími z předpisů či jiných právních aktů práva soukromého, když současně pomíjí smysl zákonné úpravy v § 21 až § 45 zákona o přestupcích. V ustanovení § 46 odst. 1 přestupkového zákona zákonodárce neodkazuje na nijak neohraničenou či nediferencovanou sumu právních předpisů, nýbrž na zvláštní právní předpisy (kterýžto pojem per se vylučuje možnost, aby se jím bez dalšího rozuměl občanský či obchodní zákoník) upravující specifické oblasti státní správy a územní samosprávy, v to počítaje i zdravotnictví (srov. § 29 upravující přestupky na úseku zdravotnictví).

Výtce stěžovatelky, že z bodu 106 nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 40/06 ze dne 14. 10. 2008 (č. 6/2009 Sb.) plyne, že v případě ČLK jde o profesní komoru sdružující samostatně výdělečné lékaře, a nikoli lékaře v pracovním poměru, rovněž nebylo lze přisvědčit. Jak je patrno z odůvodnění kasačního soudu, v řízení před Nejvyšším správním soudem šlo o stěžejní kasační námitku, kterou se tento soud komplexně zabývá v bodech 13 až 26 napadeného rozsudku. Postačí zde poznamenat, že stěžovatelka ve své argumentaci pomíjí další ustanovení plenárního nálezu, z nichž jednoznačně plyne, že i lékaři v pracovněprávním vztahu jsou povinni v souladu s § 3 odst. 1 zákona o ČLK být členy této profesní komory (viz kupř. bod 72 zmíněný kasačním soudem); ostatně jinou interpretaci nálezu ani není možno s ohledem na jednoznačnou dikci citovaného ustanovení zákona o ČLK přijmout.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.