II. ÚS 319/10
II.ÚS 319/10 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 č. j. 33 Cdo 4386/2009-127 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 5. 2009 č. j. 60 Co 8/2008-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 2. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odmítavé usnesení opřel o závěr, že byl uplatněn dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, přestože byly v dovolání vymezeny konkrétní právní otázky, které mohly být shledány za otázky zásadního právního významu, a dovolání obsahovalo i konkrétní argumentaci k jejich nesprávnému právnímu posouzení. Odůvodnění usnesení označuje za kusé, vybočující z ústavněprávního rámce. Stěžovatel v něm postrádá jakékoli vysvětlení, proč nebyly vymezené právní otázky shledány otázkami zásadního právního významu i právními otázkami vůbec.

Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu stěžovatel namítá jeho nedostatečné odůvodnění a nevypořádání se s odvolacími námitkami. Argumenty v něm uvedené označuje za nelogické směšování otázek práva veřejného s právem soukromým. Má za to, že odvolací soud zaměnil institut tvrzení skutečností a vyjádření účastníka za důkaz výslechem účastníka. V důsledku toho byl stěžovatel v průběhu odvolacího řízení vyzýván k navržení důkazů ke skutečnostem, k nimž se vyjadřoval u soudu I. stupně v rámci důkazu jeho výslechem. Tím bylo dle stěžovatele nesprávně interpretováno ustanovení § 131 odst. 1 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné i porušení principu rovnosti účastníků řízení, neboť je do něj nekriticky převzato tvrzení jedné strany, zatímco relevantní protiargumenty nejsou reflektovány. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1816/08, řešící obdobné pochybení.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 12 C 2/2005, bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Uherském Hradišti uložil rozsudkem ze dne 5. 6. 2007 č. j. 12 C 2/2005-76 stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 105.188,- Kč s přísl. úroky z prodlení a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva o dílo v režimu občanského zákoníku, jejímž předmětem bylo zhotovení vrtu za účelem výstavby studně. Na smluvenou cenu prací stěžovatel zaplatil zálohu. Zatímco žalobce svůj závazek ze smlouvy splnil, stěžovatel doplatek ceny díla po řádném předání díla na základě vyúčtování žalobce neuhradil. Proto mu byla tato povinnost stanovena soudním rozhodnutím.

O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal, že nalézací soud učinil správní skutková zjištění, z nich vyvodil i odpovídající právní závěry. Odvolací námitky stěžovatele označil za nedůvodné.

Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval ve vyřešení následujících právních otázek: 1) Důkaz výslechem účastníka dle § 131 o. s. ř. z pohledu jeho osamocenosti a procesní nutnosti navržení dalších důkazů k jím dokazované skutečnosti. 2) Pojem nevěrohodné a účelové výpovědi účastníka řízení. 3) Důkazní břemeno žalovaného při absenci potvrzení vydaného žalobcem dle ustanovení § 632 obč. zák. 4) Uzavření smlouvy o dílo při následném předkládání návrhů písemné smlouvy o dílo oběma stranami. Za důsledek takového nesprávného právního posouzení stěžovatel označil posouzení věci v režimu smlouvy o dílo a nikoli bezdůvodného obohacení.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl s tím, že není přípustné. Poukázal na to, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Dovolací přezkum se proto otevírá pouze pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je jen důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z obsahu dovolání však vyplývá, že byl uplatněn výlučně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu, neboť podstatu dovolacích námitek tvoří výtky týkající se vadného hodnocení důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu a směru.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, je podaná po lhůtě stanovené pro její podání.

Pro posuzovanou ústavní stížnost je klíčovým přezkum rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vyšel z obsahu dovolacích námitek, jejichž podstatu tvoří výtky týkající se vadného hodnocení provedených důkazů a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, a dospěl k závěru, že tímto způsobem obsahově vymezený dovolací důvod nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít, neboť neslouží k řešení otázek právních.

Uvedenou argumentaci Nejvyššího soudu shledává Ústavní soud ústavně konformní, neboť z dovolání stěžovatele se skutečně podává jen polemika s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. Pokud stěžovatel poukazuje na nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by soudy nepochybily ve svých skutkových závěrech a uvěřily jeho obraně, musely by dospět k odlišnému právnímu posouzení. Stěžovatel tak sice formálně uplatnil přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu nevznesl, neboť tvrzení o nesprávném právním posouzení věci je opřeno o kritiku správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.

Z výše uvedených zjištění je pak třeba vycházet při posouzení části ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku odvolacího soudu. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle 4. odstavce tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 Ústavní soud uvedl, že podmínka ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (kdy je dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení) není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění (a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), anebo když dovoláním sice zpochybnil právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá (srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Bylo-li dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak z "důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí, že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Odmítnutí dovolání totiž není výrazem "uvážení" dovolacího soudu, ale jde o přímý a nevyhnutelný důsledek nedostatků v dovolacích důvodech.

Tak tomu je i v dané věci, neboť přípustnost stěžovatelova dovolání přicházela do úvahy pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak stěžovatel předestřel námitky nezpůsobilé naplnit příslušný dovolací důvod. Nutným důsledkem pak bylo odmítnutí dovolání, aniž by měl Nejvyšší soud příležitost posuzovat jakoukoli právní otázku, natož její specifický judikatorní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze aplikovat § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v tomto případě počala běžet následujícím dnem od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (tedy již od 23. 6. 2009). Ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu byla tedy podána opožděně.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve zbytku ji odmítl jako opožděnou (§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.