II. ÚS 3188/08
II.ÚS 3188/08 ze dne 24. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Tělocvičné jednoty Sokol Královo Pole, se sídlem Srbská 4, Brno, zastoupeného Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 41 C 142/96, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. 14 Co 381/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3133/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Poté, co zrekapituloval občanskoprávní věc, jež byla předmětem předchozího řízení, vyústily jeho stížnostní body, kromě dalších výhrad, ve stěžejní námitku, dle níž soudy rozhodující daný případ nesprávně dovodily neplatnost dohody označené jako "Protokol o navrácení majetkových práv" ze dne 1. 9. 1990, kterou uzavřel (dle jeho názoru) jako osoba oprávněná ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. (kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, ve znění zák. č. 247/1991 Sb.). Stěžovatel se domnívá, že výklad citovaného ustanovení nerespektuje účel restitučních předpisů. Obecné soudy opřely meritorní výrok(y) svých rozhodnutí o zjištění, že ke dni 31. 3. 1948 bylo vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem sporu, družstvo, tj. právní subjekt od původní sokolské jednoty odlišný, a tudíž dovodily, že stěžovatel není v intencích § 2 zák. č. 173/1990 Sb. osobou oprávněnou.

Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy vyložily pojem oprávněných osob dle tohoto ustanovení příliš úzce. Jejich závěry jsou podle něj v rozporu s principy materiálního právního státu. V období totality došlo k nedobrovolnému rušení tělocvičných jednot i sokolských družstev, která byla běžně zakládána za účelem výstavby sokoloven pro potřeby neziskových tělocvičných jednot. Stěžovatel zdůraznil, že přestože ke dni 31. 3. 1948 předmětný majetek vlastnilo družstvo, jedná se o sokolský majetek a do účinnosti zák. č. 173/1990 Sb. nemohl být realizován přechod vlastnických práv ve smyslu stanov družstva na sokolské tělocvičné jednoty.

Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil následující:

Sportovní klub Královo Pole se žalobou proti stěžovateli domáhal určení, že je vlastníkem blíže označených nemovitostí v katastrálním území Královo Pole. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 41 C 142/96 žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. 14 Co 381/2006 rozsudek soudu v části, týkající se jedné zemědělsko hospodářské budovy, zrušil a řízení zastavil (výkrok I. a), ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. b) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Ve shodě se soudem prvního stupně své rozhodnutí založil mimo jiné co do merita věci zejména na konstatování, že nezbytnou podmínkou pro založení statusu oprávněné osoby ve vztahu ke konkrétnímu majetku podle § 2 zák. č. 173/1990 Sb. je, že předmětný majetek musel být zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. odňat právě této osobě v postavení dobrovolné organizace. Oprávněnými osobami ve smyslu ustálené judikatury tak mohou být sokolské tělocvičné jednoty a župy, které své postavení odvozují od obecně oprávněné České obce sokolské, nicméně podobné postavení České obce sokolské vůči jiným subjektům z jejich stanov ani z restitučního zákona dovodit nelze. Družstvo bylo samostatným majetkovým právním subjektem, který přes své personální či účelové propojení status organizační jednotky České obce sokolské neměl. K rozhodnému dni 31. 3. 1948 tak svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem družstvu. Stěžovatele proto nelze považovat za osobu oprávněnou ve smyslu citovaného zákona.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. 28 Cdo 3133/2008 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že otázkou, zda Československá obec sokolská je oprávněnou organizací ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb., i ve vztahu k majetku, jenž patřil k 31. 3. 1948 družstvu pro výstavbu sokolské tělocvičny, se již v minulosti opakovaně zabýval. Rozhodovací praxe se v minulosti ustálila na stanovisku uvedeném v rozsudku ze dne 31. 7. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1130/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 97. Ze závěrů tam uvedených obecné soudy v posuzované věci vycházely, odvolací soud uvedený judikát přímo zmínil. Dovolací soud neshledal důvody se od konstantní judikatury nyní odchylovat.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR).

Vycházeje z tohoto rozhraničení pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ. V reakci na zásadní námitku stěžovatele zvažoval, zda výklad ust. § 2 zák. č. 173/1990 Sb., provedený v projednávané věci obecnými soudy, není, jak se domnívá stěžovatel, interpretací natolik extrémní, jíž by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž jako svévolnou interpretaci práva (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a contrario). Ústavní soud předně zohlednil skutečnost, že uvedenou otázkou se již v minulosti opakovaně zabýval (např. usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 188/03 a usnesení ze dne 5. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 464/97 veřejně dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz). I v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily předmětné ustanovení způsobem ústavně souladným, když stěžovatelem předložená interpretace již z jeho mezí a hledisek zřetelně vybočuje.

Výklad právních norem činěný orgány veřejné moci se totiž musí nepochybně pohybovat secundum et intra legem. Dotvářet dané ustanovení interpretací nad rámec jeho mezí bez dalšího přísluší toliko svrchovanému zákonodárci, když se sluší dodat, že opačný přístup je s principy právního státu a klasickou dělbou moci neslučitelný. Neexistuje-li v rámci limitů obecně akceptovaných výkladových pravidel prostor pro výklad stěžovatelem předkládaný, potom právě konsekvence plynoucí z principu dělby moci působí vůči obecným soudům jako zábrana, aby jim nebylo dovoleno cestou interpretace měnit význam a obsah právní normy nebo tuto nepřípustně korigovat.

Ústavní soud opakovaně konstatoval, že při tvorbě právní úpravy restitucí byl zákonodárce veden základní koncepcí, že cílem restitucí je zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v letech 1948 až 1989. Výslovně je tato myšlenka vyjádřena v preambulích zákonů č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. V posuzovaném případě jsou oprávněnými osobami, na rozdíl od jiných restitučních zákonů, osoby právnické. Okruh dotčených osob zákonodárce vymezil způsobem, který vyjadřuje jeho legitimní politickou vůli na základě výše zmíněného principu (srov. nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 24/1997 Sb. a nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2000 sp. zn. I. ÚS 368/98, N 64/18 SbNU 81).

Pro závěr o věcné správnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně postačuje co do jeho základu již samotné a mezi účastníky řízení nesporné zjištění, že stěžovatel pro okolnosti výše řečené není ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. oprávněnou osobou, neboť předmětné nemovitosti ke dni 31. 3. 1948 vlastnilo družstvo zřízené pro vybudování sokolské tělocvičny. Důvody, které stěžovatel jak v ústavní stížnosti, tak i v předchozím řízení před obecnými soudy uváděl a o něž opírá své tvrzené právo k restituci, potom citovaný právní předpis nikterak nezohledňuje. Stěžovatel tak nesplnil zákonnou podmínku, jejíž naplnění je pro úspěšnost restitučního nároku opírajícího se o tento zákon nezbytné. Odtud se potom odvíjely i další úvahy soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí blíže rozvedené, na něž postačí pro stručnost odkázat.

Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a od výsledku sporu odvozeného tvrzeného porušení práva vlastnického, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto ústavní stížnost nezbylo než pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2010

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.