II. ÚS 3186/13
II.ÚS 3186/13 ze dne 6. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci návrhu Bc. Tomáše Moskaly, na opětovné projednání ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1156/13 a přezkum rozhodnutí Ústavního soudu takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Ústavnímu soudu došlo dne 13. 9. 2011 podání navrhovatele, v němž se domáhá opětovného projednání a rozhodnutí ve věci jeho dřívější ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1156/13, která byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1156/13 ze dne 3. 10. 2013 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na něj kladeným, a dospěl k závěru, že návrh není přípustný.
Ústavní soud považuje v souvislosti s podaným návrhem za nutné konstatovat, že rozhodnutí Ústavního soudu (ať již nálezy či usnesení) jsou konečná a nelze proti nim uplatnit žádné opravné prostředky (srov. čl. 89 Ústavy ve spojení s § 54 odst. 2 a § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví je tedy vybudováno na zásadě jednoinstančního rozhodování, jehož výsledek nelze pro specifickou povahu a úlohu ústavního soudnictví zvrátit jinými prostředky. Výjimky, kdy Ústavní soud na návrh své rozhodnutí zruší a ve věci rozhodne znovu, jsou stanoveny zákonem o Ústavním soudu (viz § 105, § 119 a násl. tohoto zákona). V posuzované věci se však o uplatnění takového návrhu nejedná.

Dále je třeba zdůraznit, že podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl. Ačkoliv v daném případě Ústavní soud rozhodl usnesením, a nikoli nálezem, což samo o sobě nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) ani v případě, byla-li ústavní stížnost odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost (viz též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 168; Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 117), je třeba zkoumat, zda jsou splněny i další podmínky projednání. V posuzované věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že identický návrh byl podán po uplynutí lhůty uvedené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu téhož ustanovení, tedy usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3820/2012-380 ze dne 23. 1. 2013, bylo navrhovateli, resp. jeho právnímu zástupci, doručeno dne 6. 2. 2013. Svoji ústavní stížnost ze dne 5. 4. 2013 podal navrhovatel včas, avšak svůj nynější návrh podává již po uplynutí dvouměsíční lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout. Z těchto důvodů Ústavní soud tento návrh odmítl jednak podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro jeho nepřípustnost, když proti usnesení Ústavního soudu nejsou opravné prostředky (s výjimkou vzpomínané obnovy řízení) zásadně přípustné (srov. dikci § 43 odst. 3 zákona o Ústavním a níže uvedené poučení), jednak pro jeho opožděnost dle § 43 odst. 1 písm. b) téhož předpisu, když lhůta k podání stížnosti uplynula dnem 6. 4. 2013, tedy záhy po podání původní ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. listopadu 2013

Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.