II. ÚS 318/05
II.ÚS 318/05 ze dne 13. 7. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Harmonie, spol. s r.o., IČ: 16188659, se sídlem Zborovská 33/542, Praha 5 zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem v Praze, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 4 Afs 20/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 38 Ca 816/2002, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. FŘ-8985/12/01, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2001, č. j. 20144/01/005511/2344, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v rámci řízení o doměření daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1996.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí finančního úřadu bylo zjevně vydáno v rozporu s ustanovením § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.). Dané ustanovení se vztahuje na případy, kdy správce daně po vyměření daně zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť poslední známá daňová povinnost, jak je i stanovena v rozhodnutí finančního úřadu, je stejná jako dodatečně vyměřená daň, z čehož je patrné, že rozhodnutí nemohlo být vydáno na základě ustanovení § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí finančního úřadu neobsahuje ve výroku stanovení žádných práv nebo povinností poplatníka, přičemž tato vada zakládá nulitu rozhodnutí. K nulitě rozhodnutí přitom měly přihlédnout všechny státní orgány, které ve věci rozhodovaly, a to z úřední povinnosti. Pro soudy tato povinnost vyplývá výslovně z ustanovení § 76 odst. 2 soudního řádu správního a její opomenutí znamená podle stěžovatelky zásah do práva na spravedlivý proces.

Z obsahu napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který byl ke stížnosti připojen, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka vykázala za zdaňovací období roku 1996 záporné jmění. Již dříve založila dceřinou společnost A+A Czech, a. s., která jí v letech 1996--1997 poskytla půjčky v celkové výši 23 794 910 Kč. Stěžovatelka uplatnila úroky z těchto půjček za období roku 1996 v celkové výši 676 858 Kč jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Správce daně částku, představující úroky jako náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů, neuznal a vystavil dodatečný platební výměr, proti kterému se stěžovatelka bránila odvoláním a následně i správní žalobou. Ovšem neúspěšně, neboť v důsledku postupu, který zvolila, nebyly splněny podmínky obsažené v ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. 586/92 Sb."). Dle tohoto ustanovení nelze pro daňové účely uznat jako výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů úroky z úvěrů a půjček, a to ve výši úroků z částky, o kterou úhrn úvěrů a půjček poskytnutých subjekty, které se účastní přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole či jmění příjemce úvěru a půjčky, v průběhu zdaňovacího období nebo období, za něž se podává daňové přiznání, přesahuje šestinásobek výše vlastního kapitálu, je-li příjemcem úvěru a půjčky banka nebo pojišťovna, nebo čtyřnásobek výše vlastního kapitálu u ostatních příjemců úvěrů a půjček. Předseda a místopředseda představenstva obchodní společnosti A+A Czech, a. s., byli zároveň jednateli obchodní společnosti Harmonie, spol. s r. o. Takže se subjekt, který poskytl úvěr, účastnil na vedení příjemce úvěru (stěžovatelky). V dané věci pak dospělo finanční ředitelství i obecné soudy shodně k závěru, že finanční úřad úroky z půjčky jako daňový výdaj neuznal oprávněně.

Ústavní soud poté, co konstatoval splnění všech formálních náležitostí, přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, z hlediska její opodstatněnosti a dospěl k negativnímu závěru. Ve věci již s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení nečinil žádné další úkony. Nevyžadoval ani spis o daňovém řízení a o řízení před obecnými soudy, neboť skutkový stav je z obsahu stěžovatelkou předložených listin dostatečně zřejmý a povaha námitek stěžovatelky to nevyžadovala.

Při rozhodování se Ústavní soud v tomto případě přidržel závěrů vyslovených již ve skutkově obdobném případě téže stěžovatelky (daňově uznatelné náklady za rok 1997), skončeném usnesením sp. zn. II. ÚS 317/05.

Klíčovou otázkou při rozhodování správních orgánů i obecných soudů v předmětné věci byl právě výklad a možnost aplikace ust. § 25 odst. 1 písm. w) zák. 586/1992 Sb. V ústavní stížnosti však stěžovatelka námitky v tomto smyslu neuplatňuje. I kdyby ano, Ústavní soud podotýká, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z obsahu spisu je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele důkladně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly (ostatně v tomto směru stěžovatelka ani námitky v ústavní stížnosti neuvádí).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala především nicotnost platebního výměru. Nejvyšší správní soud se námitkou nicotnosti dodatečného platebního výměru ve svém rozsudku důkladně zabýval a dospěl k závěru, že z něj sice není evidentně patrno, že daňová povinnost je nižší než nově zjištěná daňová povinnost, avšak nedošlo ani k dodatečnému doměření daně, neboť rozdíl je uveden nulou. Napadeným dodatečným platebním výměrem tak byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň ve výši 0 Kč, což odpovídá učiněným zjištěním. Na základě popsané situace Nejvyšší správní soud nedovodil nicotnost dodatečného platebního výměru, neboť finanční úřad jím pouze reagoval na situaci, která vyplývala z obsahu spisu. Námitka stěžovatelky, že výrok rozhodnutí správce daně nestanoví ani nedeklaruje existenci žádných práv a povinností, neodpovídá realitě a není důvodná. Na žádnou skutečnou vadu, která by způsobovala nicotnost dodatečného platebního výměru, stěžovatelka ani nepoukázala ani nebyla v řízení zjištěna.

Ústavní soud neshledal za daného stavu právní závěry Nejvyššího správního soudu - který se zase ztotožnil a dílem odvolal na závěry Městského soudu v Praze - za ústavně nekonformní. A protože je nadbytečné, aby se Ústavní soud vyjadřoval duplicitně, v dalším odkazuje na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Pokud jde o ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, to stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona. To znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy daň (hmotněprávní stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem. V samotném stanovení daňové povinnosti, stěžovatelkou chápané jako výsledek pro ni nepříznivého rozhodnutí, nelze spatřovat porušení tohoto základního práva.

Zbývá doplnit, že právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka mohla nepochybně využít možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh odmítnut dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu Za správnost : H. Kyprová



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.