II. ÚS 3176/09
II.ÚS 3176/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. D., zastoupeného Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci sp. zn. 40 Co 1061/2007 ze dne 12. 12. 2007 a Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 10 C 132/2000 ze dne 25.5.2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení vlastnických práv a práva na soudní ochranu domáhá zrušení rozsudků soudů všech stupňů. Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2010 předložil stěžovatel kopii usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009 sp.zn. 30 Cdo 3131/2008, jehož zrušení nepožaduje a patrně od doručení usnesení pouze odvozuje lhůtu pro podání ústavní stížnosti.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že je výslovným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. Žalobu opřel o tvrzení, že kupní smlouva ze dne 1. 12. 1997, kterou měly být nemovitosti převedeny na kupujícího (právního předchůdce žalovaného), je absolutně neplatným právním úkonem, neboť stěžovatel ji nikdy nepodepsal a ve skutečnosti bylo jejím smyslem sjednání propadné zástavy. Okresní soud jeho návrhu nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná, protože obsahuje všechny potřebné náležitosti a nejednalo se ani o disimilovaný právní úkon. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatel namítá, že proces uzavření kupní smlouvy tak, jak jej vyhodnotily soudy, odporuje jak právu, tak dostupné judikatuře, logice, provedeným důkazům a i faktické skutečnosti. V ústavní stížnosti dále předkládá svůj výklad skutkového děje a dovozuje nesprávnost právních závěrů soudů, které skutkový děj vyhodnotily a posoudily odlišně.

Stěžovatel zejména zdůrazňuje, že smlouvu nepodepsal, v den uzavření kupní smlouvy, tj. 1. 12. 1997 nebyl na území České republiky, přičemž tato skutečnost byla před soudy nade vší pochybnost prokázána, poukazuje na nedostatky ve vyhotovení smlouvy, a to jak formální, tak obsahové a vyslovuje pochybnosti o tom, zda k textu smlouvy nebyl dodatečně připojen list s jeho podpisem, či zda smlouva nebyla antidatována. Rovněž namítá, že výpovědi advokáta, který smlouvu sepisoval, nebyly přesvědčivé, a to zejména pokud jde o identifikaci dokladů, z nichž měla být ověřována totožnost účastníků smlouvy. Pokud by měla být kupní smlouva uzavřena dne 1. 12. 1997, je nelogické, aby stěžovatel dne 7. 1. 1998 uzavřel zástavní smlouvu se stejným smluvním partnerem k téže nemovitosti. Jestliže by měla být uzavřena kupní smlouva 1. 12. 1997, mohla být myšlena toliko jako zajištění půjčených hotovostí stěžovatele od právního předchůdce žalovaného, avšak smlouva o tzv. propadné zástavě by byla neplatná, neboť zákon její uzavření neumožňuje.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", zda nedošlo k pochybení při dokazování a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Z dokazování především vyplynulo, že stěžovatel smlouvu skutečně podepsal, přičemž pravost podpisu byla potvrzena dvěma znaleckými posudky a vlastním tvrzením stěžovatele učiněným dne 12. 11. 1999 v řízení u okresního soudu vedeném v jiné věci pod sp.zn. 13 C 139/99, kde stěžovatel, slyšený jako svědek uvedl, že není vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť je kupní smlouvou z roku 1997 převedl na právního předchůdce žalovaného. Uzavření smlouvy potvrdil advokát, který ji sepisoval a z ověřovací knihy notářské kanceláře vyplynulo, že dne 1. 12. 1997 byly ověřeny podpisy smluvních stran. Soudy se vypořádaly i s námitkou stěžovatele, dle níž v době podpisu smlouvy byl mimo území ČR (potvrzení z jednoho hraničního přechodu o tom, že dne 30. 11. 1997 vstoupil na území Moldávie ještě neznamená, že se tam zdržoval i v den podpisu smlouvy, tj. 1. 12. 1997). Z odůvodnění rozhodnutí dále vyplývá, že při hodnocení skutkového stavu považovaly soudy za logické tvrzení právního předchůdce kupujícího, dle nějž smluvní strany po podpisu kupní smlouvy posečkaly s vložením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí pro případ, že stěžovatel si zajistí potřebnou finanční částku a prodej nemovitosti nebude nutný. V zájmu jistoty kupujícího však dne 7. 1. 1998 uzavřely smluvní strany zástavní smlouvu na nemovitosti, kterou následně vložily do katastru. Vzhledem k tomu, že stěžovatel potřebné finanční prostředky včas neměl, byl dne 16. 3. 1998 podán návrh na vklad kupní smlouvy do katastru. Obecné soudy rovněž věnovaly dostatečnou pozornost námitkám stěžovatele ohledně platnosti smlouvy, přičemž podrobně odůvodnily, z jakých důvodů smlouva splňuje všechny náležitosti platného právního úkonu stanovené pro tento typ závazkového právního vztahu. Rovněž rozvedly, proč uvedená smlouva není svým obsahem smlouvou o zajišťovacím převodu práva, ani smlouvou o propadné zástavě.

Ústavní soud ověřil, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v § 132 o.s.ř, byly provedené důkazy řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany řízení. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani kdyby se s ním neztotožňoval.

Ústavní soud dále konstatuje, že rovněž právní závěry obou soudů byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k podrobnému a vyčerpávajícímu odůvodnění nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Právní závěr, dle něhož byla mezi smluvními stranami dne 1. 12. 1997 uzavřena platná kupní smlouva, nelze ani považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že usnesení Nejvyššího soudu nebylo předmětem přezkumu, neboť stěžovatel jeho zrušení nepožaduje a ani žádné námitky vůči němu v ústavní stížnosti neuplatnil.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.