II. ÚS 317/05
II.ÚS 317/05 ze dne 4. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Harmonie, spol. s r.o., se sídlem Praha, Zborovská 33/542, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Václavské nám. 21, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 4 Afs 14/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 38 Ca 817/2002, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. FŘ- 8985/A/12/01 a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2001, č.j. 220169/01/005511/2344,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství, kterým nebylo vyhověno odvolání stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu o vyměření daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1997 (stěžovatel požaduje zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí finančního úřadu bylo zjevně vydáno v rozporu s ustanovením § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 337/1992 Sb.). Dané ustanovení se vztahuje na případy, kdy správce daně po vyměření daně zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti. V daném případě tomu tak nebylo, neboť poslední známá daňová povinnost, jak je i stanovena v rozhodnutí finančního úřadu, je stejná jako dodatečně vyměřená daň, z čehož je patrné, že rozhodnutí nemohlo být vydáno na základě ustanovení § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí finančního úřadu neobsahuje ve výroku stanovení žádných práv nebo povinností poplatníka, přičemž tato vada zakládá nulitu rozhodnutí. K nulitě rozhodnutí přitom měly přihlédnout všechny státní orgány, které ve věci rozhodovaly, a to z úřední povinnosti. Pro soudy tato povinnost vyplývá i z ustanovení § 76 odst. 2 s.ř.s. Stěžovatel dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i obecných soudů, týkající se nicotnosti správních aktů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, tj.společnost Harmonie spol. s r.o., založil dceřinou společnost A+A Czech, a.s., která v letech 1996-1997 poskytla mateřské společnosti půjčky v celkové výši 23 794 910 Kč. Společnost Harmonie spol. s r.o. v řádném daňovém přiznání pro daň z příjmu za rok 1997 uplatnila úroky z těchto půjček v celkové výši 2 990 518 Kč jako náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Před zahájením daňové kontroly (květen 1999) podal stěžovatel dodatečné daňové přiznání za kontrolovaná období roku 1996 a 1997, ve kterých náklady ve výši úroků z půjček od dceřiné společnosti připočetl k základu daně z příjmu právnických osob. Na základě tohoto dodatečného daňového přiznání mu byla platebním výměrem ze dne 23. 7. 1999 doměřena daň z příjmu za rok 1977 ve výši 340 470 Kč (podle tohoto platebního výměru byla poslední známá daňová povinnost stanovena částkou 0 a nově stanovený základ daně byl určen částkou 873 000 Kč). K datu 7. 11. 2000 podal stěžovatel další dodatečné daňové přiznání, kde náklady ve výši úroků opět zahrnul do daňově uznatelných nákladů a o tuto částku snížil základ daně z příjmu právnických osob za rok 1977. Správce daně částku představující úroky jako náklady na dosažení, zajištění a udržení příjmů neuznal, neboť nebyly splněny podmínky stanovené v ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) zák. č. 586/1992 Sb. Dle tohoto ustanovení nelze pro daňové účely uznat jako výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení příjmů úroky z úvěrů a půjček, a to ve výši úroků z částky, o kterou úhrn úvěrů a půjček poskytnutých subjekty, které se účastní přímo nebo nepřímo na vedení, kontrole či jmění příjemce úvěru a půjčky, v průběhu zdaňovacího období nebo období, za něž se podává daňové přiznání, přesahuje šestinásobek výše vlastního kapitálu, je-li příjemcem úvěru a půjčky banka nebo pojišťovna, nebo čtyřnásobek výše vlastního kapitálu u ostatních příjemců úvěrů a půjček. Vzhledem k tomu, že předseda a místopředseda společnosti A+A Czech, a.s. byli také jednateli společnosti Harmonie spol. s r.o., tedy subjekty, které poskytly úvěr, se účastnily na vedení příjemce úvěru a společnost Harmonie spol. s r.o. vykazovala záporné jmění 10 423 000 Kč, v dané věci dospělo finanční ředitelství i obecné soudy shodně k závěru, že finanční úřad oprávněně neuznal úroky z půjčky jako daňový výdaj.

Předmětem přezkumné činnosti správních orgánů i obecných soudů byl právě výklad a možnost aplikace ust. § 25 odst. 1 písm. w) zák. č. 586/1992 Sb., na projednávanou věc. V ústavní stížnosti však stěžovatel námitky v tomto smyslu proti shora uvedeným závěrům neuplatňuje.

Mimo námitky týkající se opodstatněnosti aplikace uvedeného ustanovení stěžovatel v řízení před Nejvyšším správním soudem, shodně jako v ústavní stížnosti, namítal nicotnost platebního výměru. Poukazoval na to, že dle § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb. lze dodatečný platební výměr vydat jen tehdy, jestliže správce daně po vyměření daně zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti a dodatečně lze vyměřit daň pouze z rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní nově stanovenou. Tato podmínka dle stěžovatele splněna nebyla, neboť poslední známá daňová povinnost dle dodatečného platebního výměru z 23. 7. 1999 činila 340 470 Kč. Nově stanovená daňová povinnost na základě dodatečného platebního výměru z 21. 6. 2001 činila rovněž 340 470 Kč. Rozhodnutí nemohlo proto být vydáno dle § 46 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb.

Nejvyšší správní soud se námitkou nicotnosti dodatečného platebního výměru důkladně zabýval a dospěl k závěru, že z něj sice není evidentně patrno, že daňová povinnost je nižší než nově zjištěná daňová povinnost (obě se rovnají částce 340 470 Kč), avšak nedošlo ani k dodatečnému doměření daně, neboť rozdíl je uveden nulou. Napadeným dodatečným platebním výměrem ze dne 21.6. 2001 tak byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň ve výši 0, což odpovídá dosavadnímu zjištění, totiž, že částka 340 470 Kč byla stěžovateli vyměřena již platebním výměrem ze dne 23. 7. 1999, který nabyl právní moci dne 6. 8. 1999.

Na základě popsané situace Nejvyšší správní soud nedovodil nicotnost dodatečného platebního výměru, neboť finanční úřad platebním výměrem ze dne 21. 6. 2001 reagoval na situaci, která vyplývala z obsahu spisu a dodatečný platební výměr neobsahoval takové vady, pro něž by nebylo možné od účastníků řízení spravedlivě požadovat, aby se takovým rozhodnutím řídili.

Ústavní soud neshledal za daného stavu právní závěry Nejvyššího správního soudu za ústavně nekonformní. Ve věci je zcela zřejmé, ostatně jak shodně uvádí i stěžovatel, že dodatečným platebním výměrem z 21.6.2000 nebyla stěžovateli doměřena daň. Byl jím pouze v reakci na stěžovatelem dodatečně podané přiznání k dani z příjmu, fakticky konstatován základ daně a zjištěná výše daně, přičemž vzhledem k tomu, že obě položky byly shodné jako v předchozím platebním výměru, kterým byla stěžovateli již (rovněž na základě jím podaného dodatečného daňového přiznání) daň doměřena, byla daň stanovena částkou 0. Nebyla mu tedy nově uložena daňová povinnost ve výši 340 470 Kč. Za dané situace považuje Ústavní soud nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat a v dalším odkazuje na odůvodnění Nejvyššího správního soudu.

Pokud jde o věcnou stránku, t.j o otázku výkladu a aplikace ustanovení § 25 odst. 1 písm. w) zák. č. 337/1992 Sb. Ústavní soud podotýká, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z obsahu spisu je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele důkladně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly (ostatně v tomto směru stěžovatel ani námitky v ústavní stížnosti neuvádí).

Ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, jehož porušení se stěžovatel dovolává, stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, to znamená, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem. V samotném stanovení daňové povinnosti, stěžovatelem chápané jako výsledek pro něj nepříznivého rozhodnutí, nelze spatřovat porušení tohoto základního práva.

Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.