II. ÚS 3154/12
II.ÚS 3154/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2844/2011-111 ze dne 6. června 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné s konstatováním, že k námitkám proti (nedostatečným) skutkovým zjištěním, představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout. Stejně tak Nejvyšší soud nepřihlédl k stěžovatelem tvrzeným vadám řízení (nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku), představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), když ohledně nich nejde o otázku výkladu procesního práva, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným. Ve vztahu k meritu věci pak dovolací soud uvedl, že problematika odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení byla Nejvyšším soudem v jeho judikatuře již vyřešena, přičemž odkázal zejména na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se při posuzování nároku žalobce od zásad v ní vyjádřených neodchýlil. Na závěr svého rozhodnutí doplnil, že "jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje ani posouzení nároku žalobce výhradně ve vztahu k vykonávacímu řízení za situace, kdy je toto přerušeno řízením konkurzním, když i v něm napadený rozsudek odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu", odkázav na svůj rozsudek ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl dovolací návrh navzdory tomu, že "rozhodnutí obecných soudů 1. a 2. stupně jsou evidentně v rozporu s hmotným právem a judikaturou nejvyššího soudu i Ústavního soudu". Obecné soudy prý řešily v extrémním rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu právní otázku, zda v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/1999, trvajícím od 2. 12. 1999 do 30. 4. 2012, je přiměřeným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy celková částka 30 000 Kč.

Stěžovatel je přesvědčen, že dovolacímu soudu předestřel otázky zásadně právně významné, které v ústavní stížnosti blíže rozvádí, avšak ten je nevzal v úvahu a dovolání odmítl. Stěžovatel má přitom za to, že soudy nižších stupňů nevzaly judikáty Nejvyššího soudu v úvahu a rozhodovaly v rozporu s nimi. Dovolacímu soudu rovněž vytýká, že nezohlednil ani judikáty Evropského soudu pro lidská práva, což stěžovatel podrobněji v ústavní stížnosti dále konkretizuje.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené usnesení dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů.

U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Na svých vybraných judikátech ilustroval, proč tyto otázky materiálně nenaplňují stěžovatelem formálně deklarované dovolací důvody, resp. proč k některým dovolacím důvodům není možné v dovolacím řízení vedeném na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Na tomto místě se sluší poznamenat, že dovolací řízení založené na možné existenci otázky zásadního právního významu, která je výlučně orientována na problematiku aplikace a interpretace pramenů práva, toliko představuje možnost předestřít Nejvyššímu soudu k úvaze jednu či více právních otázek z oblasti práva hmotného i procesního, nicméně je výhradně na posouzení samotného dovolacího soudu, jak se k předloženým otázkám postaví, neboť jejich řešení nelze dovolacímu soudu nijak vnucovat.

Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.