II. ÚS 315/13
II.ÚS 315/13 ze dne 21. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Vaňka, advokáta, zastoupeného Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2012 č. j. 39 Co 523/2009-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. ledna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V souzené věci se žalobce na žalované domáhal jednak zaplacení majetkové škody spočívající v nákladech vynaložených na korespondenci ve výši 12,60 Kč za jeden dopis zaslaný advokátní komoře a dále se domáhal přiměřené satisfakce za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem, který spatřoval v řízení před Ústavním soudem s tím, že ačkoli opakovaně žádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta, nemohl řádně realizovat svá ústavní a základní práva. Tato nemajetková újma je pak ekvivalentem částky 1 000 000,- USD, což představuje částku 29 986 000,- Kč.

Usnesením ze dne 25. března 2003 č. j. 23 C 196/99-34 Obvodní soud pro Prahu 1 přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a současně mu ustanovil k ochraně jeho zájmů v této věci zástupce JUDr. Vladimíra Vaňka, advokáta se sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 28/559.

Uvedený advokát předložil vyúčtování nákladů na zastupování, přičemž vycházel z žalované výše škody, tj. z částky 29 986 012,60 Kč a požadoval odměnu za blíže specifikované úkony právní služby za období od 25. 3. 2003 do 18. 2. 2008 a za jeden úkon právní služby z žalované částky účtoval do 1. 9. 2006 35 250,- Kč a od 1. 9. 2006 částku 56 300,- Kč + režijní paušály ve výši 75,- Kč a 300,- Kč. Dále požadoval náhradu za ztrátu času a náklady spojené s jeho cestou z Prahy do Valdic a z Valdic do Prahy.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. října 2009 č. j. 14 C 23/2005-167 přiznal ustavenému zástupci žalobce odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 13 142,22 Kč. Konstatoval, že JUDr. Vladimír Vaněk učinil ve věci dvanáct úkonů právní služby, což řádně doložil. Dále uvedl, že při stanovení odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci si je vědom toho, že výše této odměny a náhrady hotových výdajů má vycházet z vyhlášky č. 177/1996 Sb., odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen "advokátní tarif"), a že ji ustanovenému advokátovi platí stát na základě ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., kdy určení jejich výše je zásadně odvozeno od ustanovení § 1 odst. 3 advokátního tarifu, a proto se vyhláška č. 484/2000 Sb. na odměnu ustanoveného zástupce nevztahuje. Pro výpočet výše odměny by tedy bylo možné mechanicky aplikovat ustanovení § 7 advokátního tarifu a určit, že sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí z tarifní hodnoty dané věci částku 35 250,- Kč, avšak tato mechanická aplikace advokátního tarifu by v dané věci nebyla v souladu s účelem a smyslem zákona, a proto analogicky postupoval podle ustanovení § 150 o. s. ř., ačkoli mu bylo známo, že v dané věci nejde o náhradu nákladů řízení, ale o nárok ustanoveného zástupce vůči státu. Uzavřel, že v dané věci jsou jednoznačně dány důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení odměny ustanoveného zástupce a při určení konkrétní výše odměny pak vycházel z ustanovení § 9 odst. 5 a § 7 advokátního tarifu a přiznal advokátu žalobce odměnu za dvanáct blíže specifikovaných úkonů právní služby po 300,- Kč, tj. 3 600,- Kč, dále náhradu hotových výdajů za devět úkonů právní služby po 75,- Kč a DPH ve výši 803,25 Kč a tři úkony po 300,- Kč + DPH ve výši 1 071,- Kč a cestovné ve výši 7 669,97 Kč, tedy celkem náklady ve výši 13 144,22 Kč včetně DPH.

Proti tomuto usnesení podal zástupce žalobce odvolání, ve kterém zejména vyslovil přesvědčení, že aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 9 odst. 5 a § 7 advokátního tarifu není možná. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. února 2010 č. j. 39 Co 523/2009-181 usnesení soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše odměny za zastupování a náhrada nákladů ustanoveného zástupce žalobce JUDr. Vladimíra Vaňka činí 25 610,- Kč, jinak toto usnesení jako věcně správné potvrdil. Dovodil, že v posuzované věci se žalobcem požadované odškodnění ve výši 29 986 012,60 Kč absolutně vymyká reálným požadavkům uplatňovaným z titulu náhrady škody (nemajetkové újmy) v obdobných případech, neboť nekoresponduje se životní úrovní v České republice, jakož i s částkami, které jsou podle platných právních norem aktuálně vypláceny z titulu různých újem. V této souvislosti poukázal například na ustanovení § 144 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož náleží za škodu způsobenou usmrcením osoby blízké pozůstalým jednorázové odškodnění, a to manželovi a dětem, každému ve výši 240 000,- Kč. Ve světle tohoto odškodnění považoval odvolací soud za přiměřenou tarifní hodnotu nejvýše částku 200 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát žalobce podle vyúčtování právní služby učinil devět úkonů v období od 25. 3. 2003 do 16. 8. 2006, náleží mu odměna podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, ve výši 9 000,- Kč a za další tři úkony odměna ve výši 4 500,- Kč podle § 7 citované vyhlášky, ve znění účinném od 1. 9. 2006, celkem tedy odměna ve výši 13 500,- Kč. Se zřetelem k tomu, že kromě odměny advokáta má odvolatel právo ještě na hotové výdaje za devět úkonů právní služby po 75,- Kč a tři úkony po 300,- Kč, dále na cestovné a ztrátu času celkem ve výši 7 669,97 Kč a konečně DPH (z úkonu právní služby a režijních paušálů) v částce 2 865,- Kč, tedy celkem částku 25 610,- Kč.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2010 č. j. 39 Co 523/2009-181 napadl stěžovatel ústavní stížností. Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a nálezem ze dne 27. června 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10 vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2010 č. j. 39 Co 523/2009-181 bylo porušeno základní právo stěžovatele na legitimní očekávání garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto se toto rozhodnutí ruší. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že se zabýval tím, zda použitou interpretací ustanovení § 150 o. s. ř., resp. § 444 odst. 3 občanského zákoníku nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na legitimní očekávání. Zdůraznil, že rozhodnutími obecných soudů nelze nahrazovat nečinnost zákonodárce ohledně odměňování ustanoveného zástupce tím způsobem, že by docházelo k excesivnímu zasahování do legitimního očekávání ustanovených zástupců, kterým by v zásadě již na počátku řízení mělo být zřejmé, jak a podle čeho budou odměňováni.

Ke krácení odměny ustanoveného advokáta a aplikace moderačního práva soudu podle ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyslovil, že není akceptovatelné, aby až v závislosti na výsledku sporu obecné soudy rozhodly, že je třeba krátit odměnu ustanoveného zástupce, protože částka uplatněná žalobou byla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zcela neadekvátní, jak uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud. Chtějí-li se obecné soudy zbavit negativních finančních konsekvencí pro stát, je nutno konstatovat, že tuto skutečnost mohly a měly vzít v potaz již v případě rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř., když obvodní soud zároveň rozhodoval i o ustanovení advokáta.

Ústavní soud konstatoval, že je nepřijatelné, aby se vzhledem k absenci uspokojivé právní úpravy systému bezplatné právní pomoci, respektive odměňování ustanovených zástupců, obecné soudy uchýlily k nečekanému a nepředvídatelnému snížení odměny stěžovatele, která dosahuje méně než pět procent předpokládané (navíc dle názoru obecných soudů formálně správně, tj. ve shodě s právními předpisy vypočtené) výše odměny, aniž by například konstatovaly, že advokát některé vyúčtované úkony právní služby vůbec neprovedl či právní službu jako celek provedl zjevně nekvalitně. Rozhodování soudu musí respektovat princip proporcionality, který vyžaduje, aby zásahy do základního práva na legitimní očekávání byly minimalizovány na co nejnižší možnou míru, což se nestalo. Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy porušením zákazu libovůle a fair procesu zasáhly do základního práva stěžovatele na legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Po té rozhodoval znovu Městský soud v Praze, který usnesením ze dne 17. prosince 2012 č. j. 39 Co 523/2009-260 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. října 2009 č. j. 14 C 23/2005-167 jen tak, že výše odměny za zastupování a náhrada nákladů ustanoveného zástupce JUDr. Vladimíra Vaňka činí 20 450,- Kč, jinak bylo unesení obvodního soudu potvrzeno. Při stanovení sazby mimosmluvní odměny proto odvolací soud vycházel z ustanovení § 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím nerespektoval nález Ústavního soudu vydaný v předmětné věci, ve kterém Ústavní soud vyložil, že je nepřijatelné, aby se vzhledem k absenci uspokojivé právní úpravy soud uchyloval ke snížení odměny. Stěžovatel uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu shledal porušení práva stěžovatele na legitimní očekávání, neboť soud neuznal stěžovatelův nárok na odměnu advokáta za právní zastoupení žalobce. Stěžovatel poukazuje na to, že vykonatelný nález Ústavního soudu je bezprostředně závazný pro účastníky ve věci, kteří jsou povinni se jím řídit. Stěžovatel dále namítá, že Městský soud v Praze rozhodl v "neveřejném zasedání" a on tak neměl možnost vyjádřit se k uplatnění diametrálně odlišného postupu při určení tarifní hodnoty (z ustanovení § 8 odst. 1 na § 9 odst. 1 advokátního tarifu).
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že přistupuje k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše, značně rezervovaně. Ke zrušení příslušného rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti (rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo bylo-li zasaženo i jiné základní právo. K dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, může přitom dojít v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli, či tam, kde není rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněno. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí zmíněné "kvalifikované vady" nabývat značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 826/06).

Městský soud v Praze v odůvodnění tohoto usnesení ze dne 17. prosince 2012 č. j. 39 Co 523/2009-260 uvedl, že z podnětu odvolání opětovně přezkoumal napadené usnesení - vázán právním názorem vysloveným v kasačním nálezu ze dne 27. června 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10 - avšak za situace, kdy se v pozdějších rozhodnutích Ústavní soud vyslovil k výši odměny advokáta, vycházel z této aktuální judikatury (usnesení ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 3833/12, usnesení ze dne 26. září 2012 sp. zn. I. ÚS 3471/12).

V usnesení ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 3833/12 se Ústavní soud zabýval otázkou spočívající v posouzení, z jaké částky měla být stanovena odměna stěžovatele - ustanoveného advokáta žalobce, který po České republice - Ministerstvu spravedlnosti požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 000,- Kč. V tomto případě stěžovatel při vyčíslení odměny za zastupování vycházel podle advokátního tarifu z tarifní hodnoty 5 000 000,- Kč, neboť tato částka byla žalobcem v soudním řízení uplatňována. Za jeden úkon právní služby mu tak měla příslušet částka 28 300,- Kč. Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl. Akcentoval, že podstata ústavní stížnosti spočívala v posouzení otázky, z jaké částky měla být stanovena odměna stěžovatele. Se zřetelem k tomu, že konkrétní výši v souzené věci nebylo možno určit z předmětu sporu vymezeného žalobcem částkou 5 000 000,- Kč, a s ohledem na to, že ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, uvádí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. V odstavci 2 dále doplňuje, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se pak má přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Z uvedeného ustanovení skutečně vyplývá, že žalobce je zde omezen v možnosti volně nakládat se svým nárokem. Pokud bude žalobci přiznáno peněžité zadostiučinění, jedná se o nejvyšší možnou satisfakci. Proto při stanovení základní tarifní hodnoty nelze vycházet z předmětu sporu vymezeného žalobcem, nýbrž z ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu, který uvádí, že nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5 000,- Kč. Ústavní soud dále konstatoval, že souhlasí i s názorem soudu prvního stupně, ač bylo jeho usnesení změněno rozhodnutím odvolacího soudu. Postup, jímž by ustanoveným zástupcům byla přiznávána odměna v řádu statisíců korun v řízeních, která jsou osvobozena od soudních poplatků a v nichž prakticky neexistuje žádné přímé omezení nároku požadovaného žalobcem, je skutečně nutno označit za nepřijatelný. Ze stejných důvodů pak vyplývá i závěr, že usnesením obecných soudů nebyla porušena ani jiná práva, jejichž ochrany se stěžovatel domáhal. Pokud byla stěžovateli přiznána odměna za čtyři úkony právní služby a náhrada hotových výdajů částkou 16 540,- Kč, nelze takto stanovenou výši označit za nespravedlivou ve smyslu čl. 28 Listiny a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Naopak lze konstatovat, že nespravedlivým by se jevilo přiznání odměny vypočtené z částky 5 000 000,- Kč. Rozhodnutími soudu tak nebylo porušeno ani právo stěžovatele na ochranu vlastnictví. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud též v usnesení ze dne 26. září 2012 sp. zn. I. ÚS 3471/12.

S přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu Městský soud v Praze dovodil, že by bylo v rozporu se zásadou rovnosti stěžovatelů, aby ustanovenému zástupci v daném případě byla přiznána odměna v řádu statisíců a v obdobné věci v řádu tisíců. Podle názoru odvolacího soudu jsou závěry Ústavního soudu vztahující se k výši odměny ustanoveného advokáta za zastupování aplikovatelné i v posuzované věci, ačkoli podle obsahu spisu, s výjimkou řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 389/98, kde byl návrh posuzován podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy za tvrzenou škodu, která mu měla vzniknout v blíže specifikovaných řízeních u Ústavního soudu podle zákona č. 58/1969 Sb. Byť zákon č. 58/1969 Sb., na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nepamatoval, je možno pro účely stanovení tarifní hodnoty vycházet z toho, že se žalobce domáhal náhrady škody za porušení práv obdobných právům osobnostním, kde obecně nárok na peněžitou náhradu připadá v úvahu tehdy, pokud se jiná forma náhrady jeví jako nedostatečná. Při stanovení sazby mimosmluvní odměny proto odvolací soud vycházel z ustanovení § 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Advokát žalobce učinil podle vyúčtování právní služby 9 úkonů od 25. března 2003 do 16. srpna 2006, náleží mu odměna ve výši 625,- Kč za jeden úkon právní služby, a to podle ustanovení § 9 odst. 1 (tarifní hodnota v částce 1 000,- Kč) ve spojení s § 7 (sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v částce 500,- Kč) zvýšená podle ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném ke dni 31. srpna 2006, o polovinu, tj. 125,- Kč, tedy celkem 5 625,- Kč a dále odměna ve výši 1 150,- Kč za jeden úkon právní služby, a to podle ustanovení § 9 odst. 1 (tarifní hodnota v částce 5 000,- Kč) ve spojení s ustanovením § 7 (sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v částce 1 000,- Kč) zvýšená podle ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, o polovinu, tj. 150,- Kč, tedy celkem 3 450,- Kč, celkem tedy odměna v částce 9 075,- Kč. Se zřetelem k tomu, že kromě odměny má ustanovený zástupce žalobce ještě právo na hotové výdaje za 9 úkonů právní služby po 75,- Kč a 3 úkony po 300,- Kč, dále na cestovné a ztrátu času celkem ve výši 7 669,97 Kč a konečně na DPH (z úkonů právní služby a režijních paušálů) v částce 2 865,- Kč, tedy celkem činí výše odměny za zastupování a náhrada nákladů ustanoveného advokáta částku 20 450,- Kč (9 075,- Kč + 1 575,- Kč + 2 130,- Kč + 7 670,- Kč = 20 450,- Kč).

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, podle jakého ustanovení postupoval a svůj závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti co vytknout.

Nelze přitom stěžovateli přisvědčit v tom, že by napadeným usnesením Městského soudu v Praze nebyl respektován předchozí nález Ústavního soudu. V citovaném nálezu Ústavní soud spatřoval neústavnost postupu obecných soudů v tom, že ve věci stěžovatele měnily odměnu ustanoveného advokáta použitím ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž stěžovateli nebyl poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva (což je zvláště naléhavé v rámci odvolacího řízení) a v konečném důsledku zasáhly do základního práva stěžovatele na legitimní očekávání.

V nyní projednávané věci se však již jedná o posouzení argumentace odvolacího soudu, jež je jiná, než ta, která byla shledána za ústavně nekonformní v předchozím nálezu Ústavního soudu. Odvolací soud podrobně a přesvědčivě uvedl důvody, pro které přistoupil ohledně stanovení tarifní hodnoty věci k aplikaci ustanovení § 7 a § 9 odst. 1 advokátního tarifu.

Stejně tak nelze akceptovat stěžovatelovu námitku, že neměl možnost se vyjádřit k jím tvrzenému překvapivému rozhodnutí, neboť v prvé řadě odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., podle kterého není třeba k projednání odvolání nařizovat jednání, jestliže se odvolání týká pouze nákladů řízení. Ústavní soud navíc musí poukázat na skutečnost, že k otázce stanovení nákladů řízení se stěžovatel vyjadřoval (argumentoval nemožností aplikace § 150 o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 advokátního tarifu) již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a následně v ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2010 č. j. 39 Co 523/2009-18; názor stěžovatele byl proto odvolacímu soudu znám.

Ústavní soud musí dále zdůraznit, že za dané situace, kdy odvolací soud respektoval předchozí nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 1534/10, což lze zřetelně seznat z výše uvedené argumentace odvolacího soudu, nelze považovat napadené rozhodnutí za překvapivé. Ústavní soud považuje stěžovatelovu argumentaci v tomto směru za účelovou a nepřesvědčivou.

Ústavní soud musí konečně zdůraznit, že postup, kdy by ustanovenému zástupci byla přiznávána odměna v řádu statisíců korun v řízeních, která jsou osvobozena od soudních poplatků a v nichž prakticky neexistuje žádné přímé omezení nároku požadovaného žalobcem, je nutno označit za nepřijatelný.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.