II. ÚS 315/05
II.ÚS 315/05 ze dne 16. 3. 2006

N 57/40 SbNU 557
K řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. března 2006 sp. zn. II. ÚS 315/05 ve věci ústavní stížnosti A. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005 č. j. 30 Co 499/2004-488 ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2004 č. j. 23 C 204/93-434, jimiž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005 č. j. 30 Co 499/2004-488 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. března 2004 č. j. 23 C 204/93-434 bylo ve výroku I. zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a první žalované (stěžovatelky) k parcelám, blíže specifikovaným v tomto výroku a uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. Výrokem II. byla žaloba na zrušení podílového vlastnictví mezi žalobcem a druhým žalovaným, K. N., zamítnuta. Výrokem III. byl žalobce zavázán zaplatit první žalované na její spoluvlastnický podíl částku 272 115 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výroky IV. - VI. bylo rozhodnuto o povinnosti obou účastníků zaplatit znalečné státu a o náhradě nákladů mezi všemi účastníky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zákonem preferovaný způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci není možný, neboť, jak vyplynulo ze znaleckých posudků, vzniklé parcely by byly malé a pro případnou výstavbu nepoužitelné, resp. rozdělení bylo vyloučeno s ohledem na zachování obvyklých norem a zvyklostí. Dalším důvodem byly špatné vztahy mezi žalobcem a rodinou žalované. Při přikázání věci do výlučného vlastnictví žalobce vyšel soud prvního stupně z toho, že na jeho straně existuje lepší možnost využití věci (je vlastníkem sousedních parcel), tak i schopnost vyplatit žalované její spoluvlastnický podíl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2005 č. j. 30 Co 499/2004-488 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zrušení podílového spoluvlastnictví potvrdil, ve výrocích III. - V. jej zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Ve vztahu k výroku I. se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že důvody, pro které přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce jsou správné a odpovídají hlediskům § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Odvolací soud však nesouhlasil s výrokem o povinnosti žalobce zaplatit žalované jako přiměřenou náhradu za její spoluvlastnický podíl částku 272 115 Kč, proto v této části rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a spolu s ním zrušil i odpovídající výroky o náhradě znalečného a náhradě nákladů řízení.

Za tohoto procesního stavu podala první žalovaná ústavní stížnost, v níž brojila proti výše uvedeným rozhodnutím. Namítala porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručují právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Porušení uvedených ustanovení Listiny spatřovala v tom, že soud prvního stupně, jehož závěry převzal následně i odvolací soud, se nevypořádal se všemi skutečnostmi, které mají pro posouzení věci význam. Vytýkala zejména, že soud vycházel při posuzování možnosti rozdělení věci ze znaleckého posudku, který byl zpracován v době, kdy na dotčených pozemcích dosud stály budovy. Ačkoliv byla soudu známa skutečnost, že v průběhu řízení došlo k odstranění těchto budov, nevzal ji v úvahu a vycházel ze závěrů znaleckého posudku, který odpovídal jinému faktickému stavu nemovitostí. Je sice pravda, že soud přihlédl i k pozdějšímu znaleckému posudku, zpracovanému na základě objednávky žalobce, ale z něj vyplývá toliko, že pozemky jsou co do rozměrů malé a složitě zastavitelné. Závěry znalce v tomto směru nejsou kategorické, ale pouze vyslovují domněnku, že využitelnost pozemků po jejich reálném rozdělení by byla omezená. Dle názoru stěžovatelky soudy pochybily, když v důsledku nesprávných skutkových zjištění neaplikovaly primární způsob vypořádání (reálné rozdělení věci) a přistoupily k dalšímu možnému způsobu vypořádání, a to přikázání věci za přiměřenou náhradu. Takový postup odporuje zákonným pravidlům stanoveným v § 142 odst. 1 obč. zák.

II.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Městský soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení rovněž poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že právě posouzení ve stížnosti uváděných věcných námitek včetně navrženého způsobu vypořádání, tedy i včetně zákonem stanoveného pořadí těchto způsobů, bylo důvodem pro vyhovění žalobě.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k námitkám stěžovatelky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nedodržení stanoveného pořadí způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 odst. 1 obč. zák. vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně postupoval přesně v souladu s tímto ustanovením. Soud se rovněž řádně vypořádal s otázkou, proč není možné rozdělení nemovitosti, jakož i vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč přikázal nemovitost do vlastnictví vedlejšího účastníka.

III.

Stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., přičemž ve výrocích III. - V. byl zrušen a vrácen zpět k dalšímu řízení. O výrocích II. a VI. nebylo odvolacím soudem vůbec rozhodováno. Ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti části rozhodnutí odvolacího soudu, které je pravomocné (výrok I.), jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o vypořádání podílového spoluvlastnictví a přikázání věci do vlastnictví žalobce. Vzhledem k tomu, že v dané věci přípustnost dovolání závisela na uvážení dovolacího soudu (jednalo se o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu), nemusela být splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Uvedené principy našly odraz rovněž ve skutečnosti, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98) až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takový případ se ovšem právě v dané věci jedná.

Ústavní stížnost svým obsahem brojí především proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů, nad jejichž rozhodovací činností nepřísluší Ústavnímu soudu, jako soudu stojícímu mimo obecnou soudní soustavu, zásadně právo vykonávat dohled. Avšak s ohledem na to, že Ústavní soud není vázán odůvodněním podaného návrhu, mohl přesto přezkoumat z pohledu ústavnosti rozhodnutí a postup obecných soudů.

V této souvislosti Ústavní soud stejně jako v mnoha předchozích rozhodnutích konstatuje, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vždy dovozuje, že se řídí principem materiální spravedlnosti, v daném případě reprezentovaném čl. 1 Ústavy.

Odvolací soud v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž soud prvního stupně zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelky k předmětným nemovitostem a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce. Ve výrocích III. - V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem III. byla přitom stanovena povinnost žalobce zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl na nemovitostech. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s procesními pravidly, obsaženými v občanském soudním řádu, jakož i s konstantní judikaturou. Rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je stanoven v § 212 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), který zároveň určuje meze přezkumu. Z obecné zásady, že předmět přezkumu odvolacím soudem určuje zásadně účastník řízení ve svém odvolání, stanovuje občanský soudní řád výjimky. Tyto výjimky ze zásady vázanosti odvolacím návrhem zajišťují, aby z důvodů převážně subjektivních nezůstala mimo rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu část rozhodnutí, jejíž osud musí být stejný jako osud zbývající části přezkoumávaného rozhodnutí. Mezi tyto výjimky spadá i případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [§ 212 písm. d) o. s. ř.]. V těchto případech jsou na jedné straně omezeni účastníci řízení v možnosti nakládat s určitými nároky a na straně druhé představují i možnost pro soud, aby překročil návrhy účastníků. Z povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví a na provedení jeho vypořádání některým ze způsobů, uvedených v § 142 obč. zák., vyplývá, že jednak na straně žalobců či žalovaných musí být uvedeni vždy všichni podíloví spoluvlastníci, a jednak, což je pro danou věc podstatné, že předmětem řízení je vždy jen celá věc. Předmět řízení tedy není v odvolacím řízení dělitelný. Celý výrok ve věci samé je vždy jedním ze způsobů zrušení podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí ve věci, třebaže by se skládalo z několika oddělených částí (v daném případě výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků a výrok o náhradě za spoluvlastnický podíl), není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem. Rozhodnutí odvolacího soudu se vztahuje vždy na celý výrok ve věci a žádná jeho část nenabývá odděleně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Proto odvolací soud musí z podnětu podaného odvolání přezkoumat vždy celý výrok ve věci. Pokud tak odvolací soud neučinil, pochybil a řízení zatížil vadou, která představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku může vést i k porušení práva na ochranu vlastnictví, neboť určení výše náhrady za spoluvlastnický podíl odděleně od výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků by teoreticky mohlo vyústit do situace blížící se vyvlastnění.

S ohledem na výše uvedenou skutečnost se Ústavní soud dále nezabýval námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti, kterými brojila především proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů. Ostatně Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo naznačeno úvodem, přehodnocování provedených důkazů a s tím souvisejících závěrů obecných soudů.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2005 č. j. 30 Co 499/2004-488 zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.