II. ÚS 314/05
II.ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006

N 86/41 SbNU 115
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. II. ÚS 314/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. H., správce konkurzní podstaty úpadce M. J. - I., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005 č. j. 13 Cmo 340/2003-92 (výrokům II a IV o nákladech řízení).
Výroky II a IV usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005 č. j. 13 Cmo 340/2003-92 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2005 č. j. 13 Cmo 340/2003-101 se zrušují.
Odůvodnění

Stěžovatel se - s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhá zrušení výroků uvedených pod bodem II a IV v záhlaví uvedeného usnesení vrchního soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 17/2001 vyplývá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2002 byla spojena ke společnému projednání žaloba, jíž se žalobkyně H. H. (v řízení u Ústavního soudu vedlejší účastnice) proti stěžovateli domáhala určení neplatnosti výpovědí (dané jí stěžovatelem) z nájmu ve výroku specifikovaných nemovitostí, a žaloba, jíž se stěžovatel proti H. H. domáhal vyklizení a předání shodných nemovitostí.

Rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2003 č. j. 35 Cm 17/2001-61 byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice, jíž se domáhala určení neplatnosti výpovědí z nájmu, bylo vyhověno žalobě stěžovatele na vyklizení shodných nemovitostí a vedlejší účastnice byla zavázána k úhradě nákladů řízení stěžovateli ve výši 15 450 Kč.

Vedlejší účastnice podala odvolání proti všem výrokům rozsudku prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 18. 11. 2004, doručeným soudu dne 22. 11. 2004, vzala odvolání zpět a stěžovatel podáním ze dne 29. 10. 2004, doručeným soudu dne 2. 11. 2004, vzal zpět žalobu, jíž se vůči vedlejší účastnici domáhal vyklizení nemovitostí. Vrchní soud výrokem I zastavil odvolací řízení proti výroku soudu prvního stupně, týkajícího se určení neplatnosti právního úkonu. Vzhledem ke zpětvzetí žaloby stěžovatele zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti vedlejší účastnice vyklidit předmětné nemovitosti a řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil. Nově rozhodl o nákladech řízení tak, že vedlejší účastnici, která svým procesním postupem spočívajícím ve zpětvzetí odvolání zavinila, že odvolací řízení v této části (žaloba o určení neplatnosti výpovědí) muselo být zastaveno, zavázal k úhradě odvolacích nákladů stěžovatele ve výši 3 175 Kč (§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 věta prvá občanského soudního řádu). Stěžovatele zavázal k úhradě nákladů řízení vzniklých vedlejší účastnici v řízení před soudem prvního stupně (o žalobě o vyklizení nemovitostí) ve výši 5 088 Kč, neboť svým procesním postupem zavinil, že řízení o žalobě - v rozsahu zpětvzetí - muselo být zastaveno. Žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení o odvolání vedlejší účastnice proti rozhodnutí o vyklizení nemovitostí.

Stěžovatel namítá, že rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení, odůvodněné tím, že stěžovatel procesně zavinil zastavení řízení o vyklizení nemovitostí, je v příkrém rozporu s obsahem spisu. Stěžovatel byl v řízení před soudem prvního stupně úspěšný - jeho vzájemné žalobě na uložení povinnosti nemovitosti vyklidit bylo vyhověno, naopak vedlejší účastnice s žalobou na určení neplatnosti výpovědí úspěšná nebyla. Vedlejší účastnice po rozhodnutí soudu prvního stupně předmětné nemovitosti vyklidila a vyklizené předala dne 1. 7. 2004 stěžovateli. O této skutečnosti stěžovatel soud informoval v podání (zpětvzetí návrhu) a své tvrzení doložil i dopisem vedlejší účastnice ze dne 25. 6. 2004 a protokolem o předání nemovitého a movitého majetku. Za situace, kdy vedlejší účastnice vyklidila nemovitosti, jejichž vyklizení se stěžovatel domáhal, a všechny nemovitosti mu předala (mimo jednoho stavebního objektu, který předala přímo manželce úpadce), nezbylo stěžovateli z procesního hlediska nic jiného než vzít vzájemnou žalobu zpět, a to pro chování vedlejší účastnice.

Odvolací soud v rozporu s ustanovením § 32 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") nepřihlédl k podání stěžovatele ze dne 29. 10. 2004 a rozhodl o nákladech řízení způsobem, který je pro rozpor s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. nepředvídatelný. Zdůraznil, že účastník řízení musí mít garantován určitý způsob rozhodnutí obecného soudu, nastala-li zcela nepochybně situace, která implikuje zákonem stanovený způsob rozhodnutí.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že ačkoliv k podání ze dne 29. 10. 2004 přiložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty, vrchní soud osvědčení opomenul a v rozporu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal stěžovateli daň z přidané hodnoty jako součást náhrady nákladů řízení. Rovněž poukázal na nepřesnou formulaci výroku IV usnesení Vrchního soudu v Praze.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle, je pak jedním z důvodů pro zrušení rozhodnutí obecného soudu.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl s ohledem na zjištěné skutečnosti k závěru, že právě k porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že vrchní soud v projednávané věci pominul ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a nevzal v úvahu, že vedlejší účastnice z procesního hlediska (podle procesního výsledku) zavinila, že řízení muselo být zastaveno.

Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

V citovaném ustanovení a ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. se promítají zákonné principy, dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náhradu nákladů sporného řízení tak ovládá zásada úspěchu ve věci doplněná zásadou zavinění. Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že potvrzuje ústavní konformitu interpretace, dle níž pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku. O důvodnosti podání návrhu je tedy třeba uvažovat z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce, což znamená, že návrh je podán důvodně zejména v případě, kdy žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojí, a to i tehdy, jestliže žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost. V tomto případě má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Pokud byla důvodná žaloba vzata zpět pro chování druhého účastníka, nesmějí jít náklady řízení k tíži žalobce, ačkoliv ten svým projevem vůle zastavení řízení vyvolal.

Vrchní soud v projednávaném případě aplikoval větu první ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť dle jeho názoru stěžovatel zavinil zastavení řízení vedené vůči vedlejší účastnici. Své rozhodnutí však dále blíže neodůvodnil a omezil se na pouhé konstatování faktu procesního zavinění (konkrétně uvedl, že stěžovatel svým procesním postupem zavinil, že řízení o žalobě - v rozsahu zpětvzetí žaloby - bylo zastaveno, a je povinen uhradit vedlejší účastníci náklady řízení o žalobě o vyklizení nemovitostí).

V projednávané věci přitom okolnosti případu nasvědčují tomu, že stěžovatel vzal návrh zpět pro chování vedlejší účastníce, neboť výsledkem jejího chování bylo právě uspokojení požadavku stěžovatele na vyklizení a předání předmětných nemovitostí. Vedlejší účastnice tedy jednala v souladu s požadavkem stěžovatele uvedeným v petitu jeho návrhu, a to po rozhodnutí soudu prvního stupně, který ji právě k takovému jednání zavázal, přičemž své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí vzala zpět.

Ústavní soud má za to, že za daných okolností bylo namístě, aby odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení, jako integrální součásti civilního řízení, důsledně zvažoval procesní zavinění účastníků sporu. Pokud shledal, že v daném případě nelze ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. aplikovat, bylo nezbytné, aby z odůvodnění rozhodnutí vyplývalo, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností dospěl k názoru, že není možné odpovědnost za zavinění ve vztahu k zastavení řízení ohledně žaloby na vyklizení nemovitostí přičítat vedlejší účastnici a proč nelze přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení, jež vynaložil k účelnému uplatňování práva.

Jak vyplývá se shora uvedeného, Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů týkající se aplikace "jednoduchého" práva, tj. v projednávané věci uložení povinnosti zaplatit náklady řízení, to ovšem za předpokladu, že jsou dodrženy principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny a ustanovení občanského soudního řádu, tedy v projednávané věci za předpokladu, že obecný soud své rozhodnutí s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodní, byť stručně, ale způsobem, ze kterého logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. V daném případě se vrchní soud spokojil s mechanickou aplikací ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., přičemž v tomto směru své rozhodnutí neodůvodnil vůbec.

Právě v tomto postupu Ústavní soud shledal porušení principů spravedlivého procesu. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není dostačující a v konečném důsledku představuje zásah do základního práva, obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z podání stěžovatele ze dne 29. 10. 2004 je skutečně zřejmé, že stěžovatel při vyčíslení nákladů řízení požadoval i daň z přidané hodnoty, a jak uvedl v podání, přiložil potvrzení, dle něhož je plátcem daně z přidané hodnoty (tato příloha se ve spise nenachází). Vrchní soud mu daň z přidané hodnoty nepřiznal a v odůvodnění rozhodnutí se ani k požadavku stěžovatele nijak nevyjádřil. Ústavní soud proto shledal za nutné zrušit i výrok II napadeného usnesení vrchního soudu.

Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nepovažuje závěr vrchního soudu ohledně výroku II a IV napadeného rozhodnutí za ústavně konformní, neboť soud při aplikaci příslušných ustanovení a jejich interpretaci pominul imperativ "zákonem stanoveného postupu", obsažený v čl. 36 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož jeho rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.

Ústavní soud proto z uvedeného důvodu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle § 82 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.