II. ÚS 3135/16
II.ÚS 3135/16 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, právně zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, AK se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. 67 To 193/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 4. 2015 č. j. 9 T 319/2012-1003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 9. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl stěžovatel zavázán zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 70 159 Kč. Odvolání stěžovatele proti rozsudku bylo odvolacím soudem jako nedůvodné zamítnuto, dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se vytýkaného jednání vůbec nedopustil. Z trestního spisu je podle něj zřejmé, že soud I. stupně vzal za prokázaná pouze účelová svědectví kriminálně závadných osob nebo osob ze sociálně patologického prostředí. Sám poškozený v přípravném řízení neoznačil navrhovatele jako pachatele vytýkaného trestného činu, ryze účelová obžaloba však ovlivnila rozhodovací činnost soudu I. stupně natolik, že další svědectví přímých i nepřímých svědků považoval soud I. stupně za nepravdivé, aniž by současně zdůvodnil, na jakém základě to činí. Stěžovatel uvádí, že nedlouhou dobu před incidentem zachránil zdraví a život poškozenému, který byl napaden před restaurací násilníkem. Je naprosto absurdní, aby poté napadl poškozeného, navíc dlouhodobého přítele tak brutálně, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí soudu I. stupně.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právním závěrům obecných soudů (nikoli však dovolacího, jehož usnesení nebylo ústavní stížnosti ani napadeno), které v řízení vykládaly podústavní právo a konkrétní skutkové okolnosti jeho případu a jeho námitky lze považovat pouze za zopakování argumentace v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo věc posunout do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě a přiléhavě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

7. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Těmto požadavkům Ústavní soud v dané věci vyhověl.

8. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.