II. ÚS 3130/13
II.ÚS 3130/13 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti Dr. Marka Králíčka, zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 164/2012-48 ze dne 18. 7. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ca 37/2008-211 ze dne 24. 9. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se kasační stížností u Nejvyššího správního soudu domáhal revize rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ca 37/2008-211 ze dne 24. 9. 2012, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně (dále též "inspektorát") ze dne 4. 1. 2008, č. j. ZKI-O-183/693/2007-17, jímž byl změněn výrok rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Jihlava (dále též "katastrální úřad"), ze dne 29. 10. 2007, č. j. OR-448/2007-707, kterým katastrální úřad dle ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v rozhodném znění, nevyhověl nesouhlasu právní předchůdkyně stěžovatele a dalších osob s oznámením o neprovedení požadované opravy údajů katastru nemovitostí, mající spočívat v opravě průběhu hranice mezi parcelami pozemkového katastru číslo X/2 a X/5, katastrální území Špitálské předměstí - po přečíslování parcely č. X1 a X2, katastrální území Jihlava, přičemž k vytýkanému pochybení mělo dojít v roce 1943. Inspektorát změnil rozhodnutí katastrálního úřadu pouze tak, že chybně uvedené parcelní číslo X1 bylo nahrazeno správným číslem X3. Ve zbytku bylo odvolání stěžovatele a dalších osob zamítnuto.

Rozhodnutí inspektorátu napadla právní předchůdkyně stěžovatele správní žalobou. V průběhu řízení před krajským soudem žalobkyně zemřela, pročež bylo řízení usnesením krajského soudu přerušeno do pravomocného skončení dědického řízení. V řízení bylo posléze pokračováno se stěžovatelem jako procesním nástupcem právní předchůdkyně stěžovatele. Krajský soud následně žalobu shora označeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že institutem opravy chyb lze napravit toliko chyby vzniklé při zakládání a vedení evidence nemovitostí zakládané podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, tj. od 1. 4. 1964, chyby vzniklé při vedení dřívějších evidencí tedy opravit tímto způsobem nelze. Krajský soud navíc dovodil, že opravou chyby se lze domáhat opravy zřejmých chyb, tedy nikoliv chyb nejasných nebo sporných. Uzavřel, že je-li tvrzená chyba v katastru nemovitostí sporná, nemůže katastrální úřad ani správní soud o věci rozhodnout, neboť jádrem sporu je posouzení vlastnictví k předmětným nemovitostem. S těmito závěry se následně ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který výše citovaným rozsudkem kasační stížnost zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal především na to, že žádný ze správních orgánů a zejména pak ani Nejvyšší správní soud se nezabýval podstatou věci a jeho tvrzením, že ke změně zápisu výměry pozemků v katastru nemovitostí nebyl nikdy dán a předložen žádný právní podklad, nenachází se ani ve sbírce listin současného katastru nemovitostí, tudíž "jediným podkladem, o který se omyl odpovědného pracovníka mohl opírat, byl geometrický plán zpracovaný v době nesvobody (ani v této době však nebyl realizován a právně proveden)", což v ústavní stížnosti dále přiblížil. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí správních soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Správní soudy nepochybily, pakliže poukázaly na to, že institut opravy chyb v katastru nemovitostí dle § 8 katastrálního zákon se na právě posuzovaný případ nevztahuje a nelze jej použít, když chybu v katastru nemovitostí lze opravit pouze, pokud se stala v období od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, do současnosti, neboť, jak podrobně osvětlil kasační soud, mezi historickými evidencemi a současným katastrem nemovitostí neexistuje potřebná kontinuita, jelikož v letech 1951 až 1964, kdy platil tzv. střední občanský zákoník, se nenabývalo vlastnických práv na základě tzv. intabulace, ale jen smlouvou, která mohla, ale nemusela být v pozemkových knihách evidována; dřívějších evidencí bylo použito pouze při zakládání evidence nemovitostí pro vyšetřování skutečného stavu vlastnických práv k nemovitostem, a proto je nelze považovat za součást katastrálního operátu evidence nemovitostí či nynějšího katastru nemovitostí. Z tohoto výkladu, jak jej uchopil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, dostatečně zřejmě vyplývá, proč nebylo lze chybu napravit v řízení zahájeném dle § 8 katastrálního zákona.

Za druhý stěžejní důvod pro zamítnutí žaloby a potažmo i kasační stížnosti označily správní soudy skutečnost, že opravou chyby se lze domáhat toliko opravy zřejmých chyb, tedy nikoliv chyb nejasných nebo sporných. Protože možnou opravou dotčený vlastník sousední nemovitosti, k níž měla být údajnou chybou přičleněna část pozemku stěžovatele, již ve správním řízení podáním ze dne 23. 10. 2007 rozporoval vlastnický nárok stěžovatele na tuto část pozemku a tento svůj postoj zastával i v řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem, je třeba uzavřít, že oprava stěžovatelem namítané chyby je zjevně spornou záležitostí, kterou je třeba řešit jako soukromoprávní spor o vlastnické právo k dané nemovitosti, přičemž pravomocí k jeho rozsouzení nejsou nadány ani správní orgány, ani správní soudy, nýbrž jen soudy v občanském soudním řízení. Ústavní soud ani v tomto odůvodnění neshledává žádné neústavní prvky, pro které by bylo nutno přistoupit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.

Stěžovatel totiž v rámci své argumentace - vedle toho, že ve správním řízení zahájeném podle § 8 katastrálního zákona se lze domáhat nápravy chyb vzniklých po nabytí účinnosti zákona č. 22/1964 Sb. - přehlíží skutečnost, že jednak podle ustanovení § 5 odst. 7 katastrálního zákona nemohou být právní vztahy dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou, a jednak ukáže-li se v průběhu řízení o opravě chyb, že jiný subjekt dotčený navrhovanou potenciální opravou vznese výhrady proti takové změně, přestává jít o zřejmou chybu, a navrhovatelem tvrzená chyba se stává spornou záležitostí. V posuzované věci totiž nebylo lze přehlédnout, že vlastník sousedního pozemku se považuje za vlastníka i té části pozemku, která měla být dle stěžovatele opravou chyby v katastrálním operátu přičleněna zpět k pozemku stěžovatele; lhostejno přitom, jaké argumenty tento vlastník na podporu svého tvrzení v daném správním řízení vznesl. Stěžovatelem, resp. jeho právní předchůdkyní navrhovaná oprava chyby spočívající v korekci hranice mezi dvěma sousedícími pozemky, se ze své podstaty dotýká právních vztahů, a proto může být vyřešena jedině v občanském soudním řízení. Řešení těchto otázek prostřednictvím institutu opravy chyb v katastrálním operátu dle § 8 katastrálního zákona není přípustné. Správní soudy nepochybily, pakliže návrhy stěžovatele zamítly a nepřímo stěžovatele odkázaly s jeho požadavkem na občanskoprávní řízení.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. října 2013

Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.