II. ÚS 313/05
II.ÚS 313/05 ze dne 9. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelky 3A - AUTO AUDIO ALARM, s. r. o., IČO 26139308, se sídlem v Říčanech, Husova 74, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze, Václavské nám. 17, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, čj. 19 Co 65/2005-18, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o:

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k ní.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Praze - východ, z něhož zjistil následující:

Usnesením Okresního soudu v Praze - východ ze dne 5. 11. 2004, čj. Nc 4807/2002-8, byla zastavena exekuce na majetek povinného P. Š., nařízená usnesením Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 11. 10. 2002, čj. Nc 4807/2002-3 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že povinný je povinen zaplatit oprávněné (stěžovatelce) náklady exekučního řízen ve výši 7.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II.) a že oprávněná (stěžovatelka) je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Romanovi Vytejčkovi, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, náklady ve výši 7.025,80,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí soud přihlédl k tomu, že návrh na nařízení exekuce byl podán oprávněným důvodně a oprávněnému vznikly náklady v uvedené výši za náklady soudního exekutora.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2005, čj. 19 Co 65/2005-18, usnesení soudu I. stupně změnil v napadeném výroku sub II, o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně a v napadeném výroku sub. III. usnesení soudu I. stupně potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení a exekuce podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, přičemž posuzuje, zda se oprávněný dopustil před nařízením exekuce nebo při jejím provádění procesního zavinění, jež vedlo k zastavení řízení. V projednávané věci má za to, že oprávněná (stěžovatelka) měla být srozuměna s tím, že za činnost exekutora náleží odměna a měla uvážit, zda lze vůbec očekávat, že její pohledávka bude uspokojena, tedy zda je reálné, že exekuce bude (alespoň zčásti) úspěšná. Pokud se teprve v průběhu řízení zjistilo, že povinný nemá téměř žádný postižitelný majetek, nezachovala si potřebnou míru pečlivosti, kterou lze na ni požadovat. Procesně tak zavinila zastavení exekuce a je na ní, aby hradila exekutorovi náklady exekuce. Pokud jde o náklady exekučního řízení, odvolací soud konstatoval, že doposud žádné nevznikly. Soud prvého stupně při rozhodování též pominul důvody zastavení exekučního řízení, spočívající jednoznačně na straně oprávněné, která z procesního hlediska zastavení řízení zavinila. Za tohoto stavu je povinný účastníkem, který má nárok na náhradu nákladů řízení proti oprávněné, avšak jemu náklady řízení nevznikly.

Stěžovatelka napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Připomíná, že povinný se dopustil úmyslné trestné činnosti ke škodě na majetku stěžovatelky, za níž byl pravomocně odsouzen. Přisouzenou náhradu škodu dobrovolně neuhradil a stěžovatelce nezbylo, než se domáhat nařízení exekuce. Stěžovatelka však nedisponuje právními nástroji, jimiž by sama mohla před podáním takového návrhu zjistit informace o majetkové situaci povinného (s výjimkou veřejně dostupného katastru nemovitostí). Povinný je nyní neznámého pobytu a nelze dohledat žádný jeho podstatnější majetek. Za dané situace má za to, že se odvolací soud dopustil natolik extrémní interpretace pojmu "procesní zavinění exekučního řízení", že se již nejedná o soudní ochranu, nýbrž o sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Rozhodování obou obecných soudů je dle ní poznamenáno nepřijatelnou libovůlí. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem soudního řízení jako celku, včetně okolností, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem soudu není jen mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Rozhodování o náhradě nákladů nelze považovat za primárně sankční nástroj, sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, P. Š., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud podle svého vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Domnívá se, že jeho rozhodnutí není výsledkem nepřijatelné libovůle při výkladu zákonných ustanovení. Stěžovatelka dle něj pomíjí ustanovení § 89 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), které dopadá na projednávaný případ. V případě rozhodování o nákladech exekutora podle názoru soudu nelze aplikovat ustanovení § 150 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."). neboť exekuční řád nemá ve vztahu k nákladům exekuce obdobné ustanovení, jakým je § 148 o.s.ř. ve vztahu k nákladům státu. Oprávněný by v rámci exekučního řízení měl zohlednit jeho specifika, včetně postavení exekutora, a zvážit zda zvolí pro vynucení svého práva cestu exekuce či soudního výkonu rozhodnutí. V případě, že se rozhodne pro exekutorské řízení, měl by nést i přiměřené riziko, že jeho očekávání nebudou naplněna a že se svého práva pro insolventnost povinného nedomůže, resp. že ponese i náklady exekuce. V projednávaném případě nebyl zjištěn majetek povinného, z něhož by se oprávněná mohla uspokojit a z něhož by bylo možno uhradit náklady exekuce. Pokud by za dané situace bylo uloženo hradit náklady exekutora povinnému, pak by soud vědomě vydal rozhodnutí, které by bylo ve svém důsledku nedobytné. V těchto specifických případech by tedy měl náklady exekuce hradit oprávněný, který měl od počátku právo volby. Soud bere v úvahu též fakt, že s podáním návrhu na nařízení exekuce není spojena poplatková povinnost. Oprávněný by pak mimo svých nákladů neměl jiné náklady spojené s exekučním řízením, a to ani v případě zastavení exekuce, čímž by dle něj byli účastníci exekučního řízení zvýhodněni. Tím by byla oslabena i odpovědnost oprávněných při podávání návrhů na nařízení exekuce, která by měla být výsledkem náležité úvahy oprávněného o reálnosti dobytnosti své pohledávky, a to se všemi důsledky.

Vedlejší účastník se, ač řádně vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zohlednil, že obdobnou problematikou se již dříve zabýval, a to ve svém nálezu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 372/04. Vyzdvihl v něm specifika postavení exekutora v tom smyslu, že vykonává pravomoci, přenesené na něj státem, a při své činnosti musí jednat nezávisle a nestraně. Ustanovení exekučního řádu, která upravují náhradu nákladů exekuce, proto musí být aplikována a interpretována s ohledem na specifické postavení exekutora v řízení o exekucích a nezbytnost zachování a šetření jeho nezávislosti. Vzhledem k premise, že náklady exekutora musí být nahrazeny, tedy musí mu být zajištěna "úplata", jak zaručuje § 3 exekučního řádu, není možné náhradu nákladů exekutora odmítnout s odkazem na subsidiární užití občanského soudního řádu pro nedostatek "procesního zavinění". Pro tento případ exekuční řád zjevně "stanoví jinak" a subsidiární použití o.s.ř., na nějž odkazuje § 52 exekučního řádu, je vyloučeno. Náklady exekuce tedy musí hradit buď povinný a, není - li to možné, tedy jestliže soud dospěje k závěru, že jsou důvody proto, aby neuložil povinnost k náhradě nákladů řízení povinnému, musí být rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému. Oprávněný tak musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko s ohledem na možnosti povinného zvážit. Každé takové rozhodnutí soudu musí být pochopitelně řádně odůvodněno. Pokud jde o náhradu nákladů exekutora, odvolací soud v projednávaném případě potvrdil prvostupňové rozhodnutí, jímž byla povinnost zaplatit náklady exekutora oprávněné, tj. stěžovatelce. Rozhodoval přitom za situace, kdy výkon rozhodnutí musel být zastaven, neboť povinný nemá žádný majetek. Rozhodnutí obecných soudů bylo pokud jde o tento výrok řádně odůvodněno. I pokud by se s ním Ústavní soud zcela neztotožňoval, nutno jej respektovat coby výsledek nezávislého rozhodování obecného soudu. Z hlediska ústavnosti je zásadní, že obecný soud dosáhl ústavně konformního výsledku, tedy že v souladu s účelem exekučního řádu zajistil úplatu exekutora, přičemž při rozhodování nevybočil z mezí, daných zákonem (uložení povinnosti oprávněnému, jak bylo výše uvedeno, umožňuje v případě zastavení exekuce § 89 ex. řádu). Napadeným rozhodnutím soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Tento svůj výrok odůvodnil v zásadě tím, že stěžovatelce náklady řízení doposud nevznikly, a nadto důvody zastavení spočívají na její straně, neboť z procesního hlediska zastavení řízení zavinila. Nárok na náhradu nákladů by proto měl povinný, kdyby mu bývaly byly vznikly. Na projednávanou věc dopadá ustanovení § 87 odst. 2 exekutorského řádu, dle něhož má oprávněný právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Tyto náklady hradí oprávněnému povinný. S ohledem na jeho znění je v zásadě nutno odvolacímu soudu přisvědčit, byť zčásti z jiných důvodů. Náklady, které vznikly stěžovatelce v souvislosti s uloženou povinností k náhradě nákladů exekutora totiž v projednávaném případě zjevně nelze považovat za účelně vynaložené. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že neměla možnost ověřit si majetkové poměry povinného. Takovou situaci totiž řeší ustanovení § 260 a násl. o. s.ř. Podle § 260 odst. 2 se soud na žádost účastníka, kterému rozhodnutí přiznává právo na zaplacení peněžité částky, dotáže toho, komu je zaplacení peněžité částky uloženo, zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popřípadě u které banky, pobočky zahraniční banky nebo spořitelního a úvěrního družstva má své účty a jaká jsou čísla těchto účtů. Podle § 260a odst. 1 dále platí, že ten, kdo má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, může soudu před podáním návrhu na výkon rozhodnutí navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. Zmíněného postupu lze využít ještě před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). Ostatně uvedený postup není jedinou možností zjištění majetku povinného. Na základě příslušných zjištění je pak možné zvážit účelnost exekučního řízení. Jestliže stěžovatelka tvrdí, že majetkové poměry povinného neměla možnost zjistit, uvedený postup zřejmě nezvolila a nevyužila. Zvolila přímo cestu exekučního řízení, v němž zjistila, že povinný nemá žádný majetek. Její postup tak byl zjevně bezúspěšný. Za dané situace však nelze náklad, který ji vznikne v souvislosti s náhradou nákladů exekutora, označit za účelně vynaložený k vymáhání jejího nároku. I v daném případě lze upozornit na zásadu vigilantibus iura, jak Ústavní soud opakovaně učinil. S přihlédnutím ke shora uvedenému pak nezbylo než závěr obecného soudu, který stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů, považovat za ústavně konformní.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Okolnost, že se se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2005

J i ř í N y k o d ý m, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.