II. ÚS 3129/12
II.ÚS 3129/12 ze dne 29. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. H. a Z. M., zastoupených Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1095/2011-222 ze dne 29. května 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 98/2010-196 ze dne 5. října 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 67/2007-170 ze dne 30. září 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl o žalobě na zaplacení částky ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím jako půjčky, která byla původně v řízení uplatněna proti občanskému sdružení LOGOS s tvrzením, že žalovaní tento dluh uznali. Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 27. 1. 2003 uzavřela první žalobkyně s občanským sdružením LOGOS smlouvu o půjčce, ve které se dlužník zavázal žalobkyni jako věřiteli uvedenou částku vrátit v dohodnutých splátkách. Za občanské sdružení byla smlouva podepsána druhým žalovaným jako předsedou tohoto sdružení, jenž rovněž tuto finanční hotovost převzal. První žalovaná podepsala jako směnečný rukojmí směnku vlastní ze dne 27. 1. 2003. Na předmětnou půjčku občanské sdružení LOGOS neuhradilo žádnou ze sjednaných splátek. Soud dále zjistil, že dopisem z 29. 11. 2003 adresovaným společnosti ELTODO EG, a. s., k rukám prezidenta společnosti, jímž byl druhý žalobce, uznal druhý žalovaný dluh vůči jmenované společnosti ve výši 250 000 Kč s tím, že důvodem je půjčka v této výši, kterou druhý žalovaný převzal na základě smlouvy o půjčce v roce 2002. Druhý žalovaný popřel, že by uvedenou listinu podepsal. Podle dohody o splátkovém kalendáři uzavřené mezi první žalobkyní a druhým žalovaným se posledně jmenovaný zavázal splácet žalobkyni částku 250 000 Kč. Oba žalovaní popřeli, že by uvedenou listinu podepsali. Soud dále shledal, že občanské sdružení LOGOS zaniklo ke dni 1. 1. 2005 na základě rozhodnutí členské schůze z 23. 2. 2005 o dobrovolném rozpuštění sdružení.

Na zjištěný skutkový stav aplikoval soud prvého stupně ustanovení § 657, § 531 a § 533 občanského zákoníku. Uzavřel, že v dané věci nejsou žalovaní ve věci pasivně legitimováni, rovněž nebyla shledána aktivní legitimace na straně druhého žalobce, což soud podrobněji odůvodnil. V závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí se taktéž neztotožnil s argumentací žalobců o tom, že není dána věcná příslušnost okresních soudů rozhodnout o předmětu žaloby se závěrem, že se nejedná o spor, který by se týkal směnky přímo, ale pouze odvozeně, jakožto formy k zajištění závazku. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").

Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé včasné odvolání, ve kterém uplatnili odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř., současně namítli věcnou nepříslušnost soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, žádajíce, aby věc byla předložena k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze podle § 104a o. s. ř. K věci samé namítali, že první žalobkyně jako věřitel a občanské sdružení LOGOS, jednající druhým žalovaným, jako dlužník uzavřeli smlouvu o půjčce, "jejíž splatnost byla dohodnuta ve splátkách". Z obsahu dohody o splátkách, jakož i z dohody o splátkovém kalendáři, lze učinit závěr, že tyto listiny vyjadřují vůli jednající osoby, a to druhého žalovaného uznat dluh 250 000 Kč a tento zaplatit žalobkyni a žalobci, neboť si je vědom, že vznik tohoto dluhu zavinil. Stěžovatelé v odvolacím návrhu uvedli, že opačná interpretace by byla projevem přepjatého formalismu, který je v rozporu s principy spravedlnosti. Na základě uvedeného požadovali, aby byl prvoinstanční rozsudek zrušen a věc vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správný, když se byl ztotožnil s jeho právním i skutkovým závěrem. Připomněl, že za situace, kdy žalobci netvrdí, že by předmětem půjčky byly prostředky spadající do společného jmění obou žalobců jako manželů, a netvrdí ani žádnou jinou skutečnost zakládající důvodnost uplatněného nároku ve vztahu k druhému žalobci, je zcela správný závěr soudu prvního stupně o nedostatku jeho aktivní legitimace ve sporu, s tím, že oprávněným ze smlouvy je toliko první žalobkyně. Soud druhého stupně zdůraznil, že listina obsahující dle žalobců uznání dluhu druhým žalovaným nesměřuje vůči věřiteli, a není proto schopna založit důsledky uznání dluhu ve smyslu § 588 občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž za dovolací důvod označili skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně zpochybnili správnost právních závěrů odvolacího soudu, že žalobce není ve věci aktivně legitimován a že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni.

Nejvyšší soud neshledal ani existenci otázky zásadně právně významné, ani to, že by stěžovateli uplatněný formální odkaz na § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn rovněž i materiálně. Dovolací soud podotkl, že výhradu vůči právnímu závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce stěžovatelé obsahově nekonkretizovali a právní závěr, jímž je dovozováno, že žalovaní nejsou nositeli povinnosti uhradit jim částku 250 000 Kč představující dluh občanského sdružení LOGOS, zpochybnili "procesně neregulérním způsobem výhradně námitkou, že soudy nesprávně interpretovaly obsah jimi předložených listin". Nejvyšší soud uzavřel, že otázka, co je obsahem ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě, je otázkou skutkovou, nikoli právní, a proto nemůže tvořit předmět přezkumu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení vedeném podle § 237 odst. 1 písm. c), a proto dovolání jako celek pro nepřípustnost odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že obecné soudy dospěly navzdory zjištěnému skutkovému stavu k závěru, že v dané věci nejsou žalovaní ve věci pasivně legitimováni, rovněž nebyla shledána aktivní legitimace na straně stěžovatele Ing. L. H. Dle nich obecné soudy tím, že ze skutkových zjištění dovodily, že dohoda o splátkovém kalendáři, jejíž uzavření žalovaní popřeli, je po obsahové stránce pouze uznáním dluhu, avšak proti jinému subjektu, a to ELTODO EG, a. s., a nikoliv vůči stěžovateli Ing. L. H., že není dohodou o převzetí dluhu či přistoupení k závazku, a je tak bez významu pro posouzení předmětu žaloby, založily své právní úsudky na přímém rozporu s provedenými důkazy, přičemž tyto jejich úvahy současně vykazují znaky přepjatého formalismu.

Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy se v jejich případě nevěnovaly náležitě skutečně projevené vůli smluvních stran, čímž prý došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod. Při hodnocení skutkových okolností dle nich soudy "neobsáhly projednávanou věc v celé své šíří a nenahlédly na samotnou podstatu sporu", kterou stěžovatelé spatřují v opakovaném projevu vůle dlužníka J. J. (naposledy dne 22. 2. 2008, již po zániku občanského sdružení) zaplatit stěžovateli uvedený dluh. Lze prý proto vyslovit závěr, že opačná interpretace ve věci a striktní požadavek obecných soudů na naplnění zákonných znaků uznání dluhu a přistoupení k dluhu je projevem přepjatého formalismu, jež je v rozporu s principy spravedlnosti, neboť dlužník J. J. dle stěžovatelů v několika listinách dluh opakovaně uznává, hlásí se k němu a opakovaně projevuje vůli tento dluh uhradit a k tomuto projevu vůle se prý v listině nazvané "Dohoda o splátkovém kalendáři" připojila i D. J. jako avalista.

Své výhrady směřují stěžovatelé i vůči soudu dovolacímu. Vytýkají mu, že se pak vůbec nezabýval ani samou podstatou uplatněných dovolacích důvodů a argumentací o přípustnosti dovolání, ale velice stručně a čistě formalisticky uvedl důvody nepřípustnosti dovolání, ani jejich tvrzením o převzetí a trvání směnečného rukojemství na směnce vlastní první žalovanou.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů.

U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci beze zbytku splnil. Provedl rekapitulaci stěžovateli předestřených otázek, které pokládali za zásadně právně významné, a na svých vybraných judikátech ilustroval, proč tyto otázky materiálně nenaplňují stěžovateli formálně deklarovaný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Stěžovatelé totiž nesprávný postup odvolacího a potažmo i nalézacího soudu spatřovali především v hodnocení předložených listinných důkazů, což není úkolem a nemůže být předmětem dovolacího řízení založeného na možné existenci otázky zásadního právního významu, která je výlučně orientována na problematiku aplikace a interpretace pramenů práva, a nikoli smluvních ujednání subjektů práva. Za takové situace nebyl dovolací soud povinen se dále zabývat věcí samou, včetně tvrzení stěžovatelů stran převzetí a trvání směnečného rukojemství na směnce vlastní první žalovanou, neboť zjevně nebyl naplněn dovolací důvod, v jehož rámci by dovolací soud mohl předložené otázky vyhodnotit a případně i podrobit meritornímu přezkumu.

Pokud jde o námitky směřující proti rozhodnutím soudů prvé i druhé stolice, je třeba s rekurzem na shora nastíněné konstatovat, že postrádají relevantní ústavněprávní rozměr, jelikož veskrze opět směřují proti způsobu, jakým nalézací, resp. odvolací soud hodnotil důkazy. Ústavní soud neshledal, že by z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplýval extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na jedné straně a jejich právní kvalifikací na straně druhé. Soud prvé stolice stručně a jasně zrekapituloval podstatný obsah tvrzení a námitek každé ze stran, uvedl, co vzal za prokázané z předloženého důkazního materiálu (str. 2 - 3 prvoinstančního rozsudku), jak vyhodnotil skutkový stav (str. 3), která ustanovení právních předpisů na takto vyhodnocený skutkový stav aplikoval (taktéž na str. 3), jakož i dostatečně přiléhavě odůvodnil, proč žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni i proč není aktivně legitimován stěžovatel (str. 3 - 5), a proč je tudíž nutno žalobu zamítnout. Odůvodnění soudu reflektuje poznatky, které vzešly z dokazování, a to způsobem, který nelze považovat za přepjatě formalistický, když rozdíl mezi uznáním dluhu a jeho převzetím, resp. přistoupením k závazku je natolik zásadní, že nalézací soud tuto otázku nemohl hodnotit "neformálně", nýbrž musel s přihlédnutím k okolnostem celého případu důsledně a v intencích občanskoprávních předpisů zvažovat, zda projev vůle učiněný na té které listině je toliko uznáním dluhu, anebo jeho převzetím, popř. přistoupením k závazku.

Ani stručné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepředstavuje důvod, pro který by bylo nutno jej zrušit. Předně mu nelze klást k tíži, že se ztotožnil s hodnocením skutkových i právních otázek soudu prvního stupně a že v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí, neboť jasně ozřejmil, proč jsou úvahy, jimiž se nalézací soud při svém rozhodování řídil, správné (viz str. 3 napadeného rozsudku soudu druhé stolice).

Ve světle řečeného tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 29. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.