II. ÚS 3120/09
II.ÚS 3120/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. L. K., právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Španielova 1267, Praha 6, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2009 č.j. 2 KZT 626/2009-25 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 30. 9. 2009 č.j. 2 ZT 152/2009-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížnost směřuje proti oběma shora uvedeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, kterými mělo být porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka je trestně stíhána pro trestný čin křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle §175 odst. 2 tr. zákona, spáchaný formou návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Věc je dozorována státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Teplicích Mgr. P. N. Obviněná a její obhájce namítli jeho podjatost. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Teplicích rozhodl dne 30. 9. 2009 tak, že Mgr. P. N. není vyloučen z projednávání této věci a není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení vůči stěžovatelce. Napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla stížnost stěžovatelky zamítnuta. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že státní zástupce Mgr. P. N. působí ve městě, kde má ona advokátní kancelář a v mnohých trestních věcech, z nichž řada je aktuálně projednávána, se dozorový státní zástupce a stěžovatelka potkávají a vystupují před soudem jako dvě procesní strany. To má nepochybně vliv i na samotné trestní řízení a promítá se to do postavení stěžovatelky jako obviněné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé § 30 odst. 1 tr. řádu ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pocity jich samotných či pocity účastníků. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).

K samotné otázce podjatosti státního zástupce, resp. osob uvedených ve větě prvé § 30 odst. 1 tr. řádu se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.

V projednávané věci neexistuje důvod pochybovat o tom, že se státní zástupce subjektivně necítí být podjatý, neboť ke stěžovatelce nemá žádný vztah, rovněž tak k jejímu obhájci či poškozeným. Nemá ani neměl žádný osobní vztah k žádnému z orgánů činných v trestním řízení, v důsledku kterého by nemohl vykonávat řádně a nestranně činnost dozorového státního zástupce v předmětné trestní věci, ale ani poměr k projednávané věci. Ten totiž musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem, podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti státního zástupce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím a k úkonům, týkajícím se stěžovatelky, objektivně (srov. rozh. NS 13/2002-T 339). Existence nestrannosti státního zástupce byla prokázána i z hlediska objektivního, proto nebyl z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen.

Je tedy možno konstatovat, že se krajské státní zastupitelství ztotožnilo s rozhodovacími důvody okresní státní zástupkyně a v odůvodnění svého usnesení, které nevykazuje prvky libovůle, dostatečným způsobem rozvedlo, proč považuje rozhodnutí za zákonné a proč neshledalo námitky stěžovatelky důvodnými.

Ústavní soud nezjistil v postupu státních zástupců nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Státní zástupci v rámci své zákonné pravomoci věc posoudili a svůj závěr řádně a úplně odůvodnili (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry státních zástupců nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na obhajobu, kterého se stěžovatelka rovněž dovolává, aniž by však z tohoto hlediska specifikovala blíže své námitky vůči napadeným rozhodnutím, porušeno rovněž nebylo.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Jinými slovy, otázka, zda byla obžaloba podána oprávněně či neoprávněně na příslušný soud, stejně jako stěžovatelkou tvrzená údajná nezákonnost postupu orgánů činných v přípravném řízení, bude předmětem probíhajícího trestního řízení před soudem a jeho rozhodnutí ve věci.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.