II. ÚS 312/17
II.ÚS 312/17 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem Revoluční 23, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 12. 2013, č. j. 5 C 222/2012-982, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, č. j. 28 Co 176/2014-1239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, č. j. 28 Cdo 4841/2014-1305, za účasti Okresního soudu v Rakovníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. V řízení před soudem prvního stupně se stěžovatelka domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných pozemků s tím, že by rozhodnutí soudu nahradilo rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Rakovník ze dne 16. 10. 2010, č. j. PÚ 185046/2012-MZE-130173. Soud prvního stupně však její žalobu zamítl a nápravu nepřinesla ani následná rozhodnutí soudů odvolacího a dovolacího.

3. Podle stěžovatelky došlo k zabavení majetku jejího předka a právního předchůdce, Adolfa Schwarzenberga, zneužitím dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Adolf Schwarzenberg se přitom údajně nepřihlásil k německé národnosti a nikdy se neprovinil proti Československé republice.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřela celou řadu argumentů, z nichž dovozovala protiústavnost napadených rozhodnutí. Většinu z těchto argumentů však z důvodů dále uvedených není třeba rekapitulovat, neboť se jimi Ústavní soud v jiných případech stěžovatelky opakovaně zabýval (srov. níže).

5. Kromě argumentů uplatněných opakovaně v dřívějších podáních k Ústavnímu soudu i v řízeních před soudy obecnými však stěžovatelka uvedla, že je na místě přehodnocení dosavadního přístupu Ústavního soudu ve světle nálezů sp. zn. I. ÚS 3964/14 ze dne 13. 6. 2016 a sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016.

6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Logika citovaného ustanovení vychází ze skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nemůže být proto ani další instancí, která by měla jejich rozhodnutí přezkoumávat z hlediska správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem není ani sjednocování jejich judikatury. Proto také zákonodárce institutem zjevné neopodstatněnosti zavedl posuzování přijatelnosti podaných návrhů, tedy možnosti jejich určité selekce prováděné v této fázi řízení zpravidla jen na základě uplatněné stížnostní argumentace a obsahu napadených soudních rozhodnutí. Ke skutečně meritornímu přezkumu pak Ústavní soud přistupuje jen tehdy, pokud je již z obsahu samotné ústavní stížnosti patrno, že tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mají věcnou relevanci, resp. je namístě poskytnout ústavněprávní výklad předestřených otázek, a je proto žádoucí, aby se k nim Ústavní soud v souladu se svojí rolí orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vyslovil. Tato potřeba však v nyní projednávaném případě dána není.

8. Obecné soudy se při formulaci právního závěru, podle něhož bylo třeba stěžovatelčinu žalobu zamítnout, opřely o několik klíčových argumentů. Podle obecných soudů v projednávané věci došlo k přechodu dotčeného majetku na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni jeho účinnosti (tj. 13. 8. 1947) a nikoliv na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Ve stěžovatelčině věci pak nebyly splněny podmínky pro uznání restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., protože k přechodu majetku došlo mimo časové období vymezené tímto zákonem.

9. Ústavní soud přitom v minulosti již v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stejné stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/94, I. ÚS 206/97, IV. ÚS 207/97, I. ÚS 289/97, II. ÚS 289/97, III. ÚS 289/97, III. ÚS 122/02 a III. ÚS 538/03, IV. ÚS 739/09 či sp. zn. III. ÚS 783/14 všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od tohoto závěru - i v projednávané věci klíčového - nemá důvod se odchýlit ani nyní a na závěry těchto rozhodnutí proto pro stručnost jen odkazuje.

10. Ústavní soud nemůže přitakat ani námitce, že by měl přehodnotit svůj dosavadní přístup ve světle nálezů I. ÚS 3964/14 a I. ÚS 3943/14. Ústavní soud totiž konstatuje, že byť v těchto věcech byly řešeny věci týkající se majetkových nároků (či křivd) na přelomu první a druhé poloviny dvacátého století, případ stěžovatelky je velmi specifický a jen obtížně srovnatelný s věcmi projednávanými pod citovanými spisovými značkami.

11. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3964/14 řešil Ústavní soud otázku náhrady za nemovitosti, zanechané právními předchůdci stěžovatele na Podkarpatské Rusi, a nález sp. zn. I. ÚS 3943/14 se pak týkal nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 - 1945, a to za situace, kdy stěžovatel uplatnil své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas. Takové skutkové okolnosti je však třeba odlišit od případu stěžovatelky, v němž k přechodu majetku došlo ke dni 13. 8. 1947, tudíž - jak opakovaně judikovaly obecné soudy i soud Ústavní - mimo časové období vymezené restitučním zákonem č. 229/1991 Sb., a to speciálním konfiskačním předpisem, který dopadal výlučně na majetek hlubocké větve rodu Schwarzenbergů.

12. Ústavní soud proto konstatuje, že i v projednávané věci vyložily obecné soudy relevantní právní úpravu ústavně konformně a proti jimi učiněným právním závěrům a ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá žádných ústavněprávních výhrad.

13. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.