II. ÚS 312/12
II.ÚS 312/12 ze dne 26. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelky D. Ch., zastoupené Mgr. et Mgr. Yvonnou Paikrovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro Jihočeskou oblast, ze dne 24. 5. 2002, č. j. 096126/2002-633-Han, a rozhodnutí předsedy Českého telekomunikačního úřadu ze dne 25. 11. 2011, č. j. ČTÚ-87 414/2011-603, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí s tím, že v řízení předcházejícím jejich vydání, jakož i jimi samotnými se cítí dotčena na svých právech garantovaných ústavním pořádkem; konkrétně namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Český telekomunikační úřad napadeným rozhodnutím podle ustanovení § 95 bod 8 písm. d) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, vyhověl návrhu akciové společnosti RadioMobil a uložil stěžovatelce zaplatit jí v pariční lhůtě částku 1.431 Kč s příslušenstvím. Druhým z nyní napadených rozhodnutí předseda Českého telekomunikačního úřadu zamítl rozklad stěžovatelky jako opožděný.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že o zahájení správního řízení, z něhož nyní napadené rozhodnutí vzešlo, vůbec nevěděla. Rozhodnutí samotné jí nikdy nebylo doručeno. S jeho obsahem měla možnost se seznámit až dne 18. 7. 2011 při nahlédnutí do spisu Okresního soudu v Táboře zn. 11 EXE 319/2011, když zjistila, že na základě tohoto rozhodnutí je proti ní vedena exekuce. Protože považovala vyznačení právní moci (dnem 25. 6. 2002) na rozhodnutí ČTÚ za chybu, podala proti němu rozklad. Dle stěžovatelky ovšem rozkladové rozhodnutí dostatečně nezohlednilo vady, k nimž ve správním řízení předcházejícím vydání exekučního titulu došlo; vytýká ČTÚ nesprávný postup při doručování zásilek, přičemž správní řízení v důsledku toho nebylo řádně zahájeno, a dále ustanovení opatrovníka v osobě vlastního zaměstnance, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit dlužnou cenu telekomunikační služby. Šlo tedy o spor o zaplacení peněžité částky, který mezi sebou vedly dva subjekty soukromého práva, jejichž právní vztah byl založen smlouvou o poskytování telekomunikačních služeb. Pravomoc správního orgánu - ČTÚ - o takovém sporu rozhodnout, se opírá o výše již citované ustanovení v rozhodné době účinného zákona o telekomunikacích (§ 95 bod 8 písm. d). Obě napadená rozhodnutí - ČTÚ i jeho předsedy - jsou tedy správními rozhodnutími vydanými v soukromoprávní věci. Podle ustanovení § 244 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že rozhodl-li orgán moci výkonné podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Stěžovatelka mohla žalobu dle páté části občanského soudního řádu podat. Teprve rozhodnutí o této žalobě, či přesněji rozhodnutí o případném opravném prostředku proti němu, by bylo možno považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mohla k ochraně svých práv využít (viz obdobné usnesení sp. zn. IV. ÚS 2701/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Napadené rozhodnutí předsedy ČTÚ o rozkladu jím rozhodně není.

Námitky stran doručení v řízení a s tím související výhradu, že vykonávané rozhodnutí nenabylo právní moci, mohla stěžovatelka uplatnit i v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí o nařízení exekuce, přičemž odvolací soud by se jimi musel zabývat.

Ústavní stížnost je z výše uvedených důvodů nepřípustná. Ústavní soud k tomu dodává, že neshledal důvody pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť zde uvedené předpoklady pro výjimku z podmínek uvedených v prvém odstavci uvedeného ustanovení naplněny nejsou, ostatně stěžovatelka je ani netvrdí.

Ústavní stížnost tedy byla jako nepřípustný návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2012

Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.