II. ÚS 312/05
II.ÚS 312/05 ze dne 18. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Orlické Podhůří, IČ: 00655741, se sídlem Velká Skrovnice 25, PSČ 516 13, zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 3. 2004, č. j. 10 C 89/2003-47, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 10. 2004, č. j. 19 Co 318/2004-73, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 28 Cdo 853/2005-97, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil se stížností směřující proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť je přesvědčen, že bylo nepřípustně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, vyplývající ze článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozhodnutí vydaná ve všech instancích proto navrhl nálezem zrušit.

Z textu stěžovatelova podání a obsahu napadených rozhodnutí, jež byla k návrhu připojena, vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

Stěžovatel byl žalován u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí na vyklizení a předání specifikovaných nemovitostí a zároveň na zdržení se vstupu na tytéž nemovitosti. Okresní soud žalobu nejprve zamítl, ovšem po kasačním rozhodnutí soudu odvolacího svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2004, č. j. 10 C 89/2003-47, žalobě vyhověl a zavázal stěžovatele, jak uvedeno shora. Vyšel ze zjištění, že žalobkyním svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem - zemědělským pozemkům, které stěžovatel užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 9. 4. 1993 s právní předchůdkyní žalobkyň. Smlouvu sjednaly její strany na dobu určitou, a to na 10 let. Bylo též ujednáno, že výpověď lze podat v předposledním roce užívání nemovitostí do 30. září, jinak se nájemní vztah prodlužuje na dalších 10 let. Pozemky nebyly ve smlouvě označeny parcelními čísly, její účastníci v tomto směru pouze uvedli, že se pronajímá orná půda o výměře 89.236 m2, trvalé porosty o výměře 12.930 m2, a ostatní plochy o výměře 2.456 m2, vše v katastrálním území Dobrá Voda. Specifikaci pozemků obsahuje příloha ke smlouvě, kterou však původní pronajímatelka nepodepsala. Dne 9. 9. 2001 žalobkyně smlouvu vypověděly. Soud prvého stupně na základě těchto zjištění učinil závěr, že pokud je předmět pronájmu konkretizován pouze v příloze, kterou původní pronajímatelka nepodepsala a stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by věděla, které pozemky pronajímá, je smlouva neurčitá. Předmětnou smlouvu proto vyhodnotil jako absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku.

Krajský soud tento rozsudek v odvolacím řízení potvrdil, avšak na základě odlišného právního posouzení věci. Dle jeho názoru byly pozemky ve smlouvě označeny dostatečně určitě a obě strany věděly, co je předmětem pronájmu. Absence podpisu na příloze nemůže mít v daném případě na určitost smlouvy vliv. Za platnou a řádnou ale hodnotil odvolací soud i výpověď z nájmu, jejíž obsah vyložil dle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku tak, že vůle žalobkyň směřovala k výpovědi nájemní smlouvy jako celku, byť nebyly ve výpovědi označeny všechny pronajaté pozemky. V důsledku podané výpovědi nebyl stěžovatel oprávněn od okamžiku skončení nájmu předmětné pozemky užívat a měl je naopak žalobkyním předat. Z uvedeného posouzení plyne též stěžovateli uložená povinnost zdržet se vstupu na pozemky.

Stěžovatelem podané dovolání pak Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné, neboť nedospěl k závěru, že by rozhodnutí soudu odvolacího řešilo otázku zásadního právního významu. Rozhodnutí se tedy netýkalo ani otázky dovolacím soudem dosud neřešené, ani otázky rozhodované dovolacím či odvolacími soudy rozdílně, a nešlo ani o případ, kdy by odvolací soud právní otázku zodpověděl v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud naopak dal, pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, krajskému soudu zcela za pravdu.

Podle názoru stěžovatele jsou ovšem napadená rozhodnutí obecných soudů chybná. Zdůraznil, že výpověď z nájmu, kterou od žalobkyň dostal, nelze považovat za platný právní úkon. Jak totiž vyplývá z jejího obsahu, týkala se pouze některých pronajatých pozemků, čili mohlo ze strany žalobkyň jít leda o projev vůle ke změně obsahu smlouvy. I kdyby nedošlo k prodloužení nájmu dle smlouvy, došlo k němu dle § 676 odst. 2 občanského zákoníků; stěžovatel v této souvislosti poukazuje na opožděné podání žaloby. Dále pokud se žalobkyně domáhaly vydání, případně předání pozemků, je takový požadavek neurčitý a stěžovatel neví, co má vlastně udělat. Konečně předmětné pozemky jsou označeny převážně odkazem na zjednodušenou evidenci, což činí některá žalobní tvrzení včetně petitu žaloby neurčitými. Poté stěžovatel detailně popsal průběh řízení před obecnými soudy v jednotlivých instancích a hodnotil správnost dílčích bodů odůvodnění. K rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ještě dodává, že nesprávně posuzoval otázku přípustnosti dovolání pouze podle formálního znění výroku rozsudku odvolacího soudu, aniž by bral v úvahu, že odvolací soud věc po právní stránce spor hodnotil zcela odlišně od soudu prvého stupně. Své podání uzavřel stěžovatel obecným konstatováním, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, neboť soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho právům.

Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím advokáta, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Před podáním stížnosti vyčerpal stěžovatel opravné prostředky, jak to má na mysli ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh je přípustný. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost odmítnout již na základě jejího obsahu, a to aniž by bylo potřeba činit ve věci další procesní úkony, zejména dát prostor k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.

Ve svém podání stěžovatel uvedl, že si uvědomuje zvláštní postavení Ústavního soudu, který není vrcholem soustavy soudů obecných a nevykonává přezkumný dohled nad jejich činností. Obsah jeho ústavní stížnosti ovšem vypovídá zcela opačně; stěžovatel zde nevykročil z rámce pouhé polemiky s hodnocením skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů. Navíc tak činí ve shodném rozsahu, jako již v odvolacím a posléze též v dovolacím řízení. Takto pojatá stížnost nutně staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Proto Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud nemůže posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem je pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních. I kdyby tedy Ústavní soud nesouhlasil s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy a jaké právní závěry k tomu přijaly, nemůže ještě bez dalšího do procesu vstoupit. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, nepublikované usnesení č. II. ÚS 356/04, aj.). Této zásady se Ústavní soud držel i v posuzovaném případě.

Těžištěm předmětného sporu byla otázka platnosti či neplatnosti právních úkonů - konkrétně nájemní smlouvy na pronájem nemovitostí a výpovědi z tohoto nájmu. Okresní i krajský soud se obsahem těchto úkonů, a to i v rozsahu námitek uváděných stěžovatelem nyní v řízení před Ústavním soudem, podrobně zabývaly. Svá skutková zjištění, jakož i k nim přijaté právní závěry, v odůvodnění napadených rozhodnutí soudy řádně vyložily. Vyplývá z nich také, že se zabývaly obranou stěžovatele, a poskytly mu tak dostatečnou možnost k uplatnění jeho procesních práv.

Žádná ze stěžovatelových námitek nepřesahuje do ústavněprávní roviny. Všechny se naopak týkají zjištění, která soudy učinily z provedených důkazů, a následné aplikace "podústavního" práva. Předmětná ústavní stížnost tak pouze odráží stěžovatelovu nespokojenost s tím, jak byl obecnými soudy spor rozhodnut. K tomu ale Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z článku 36 odst. 1 a dalších ustanovení Listiny, nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že se jednotlivci zaručuje právo na rozhodnutí podle jeho názoru (obdobně srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 732/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 24).

Se stěžovatelem konečně nelze souhlasit ani v tom, že mu byl postupem Nejvyššího soudu ČR odňat přístup k jedné soudní instanci, pokud nebylo jeho dovolání posouzeno jako přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Úvaha, z níž stěžovatel vychází, totiž, že odlišné právní hodnocení věci odvolacím soudem znamená fakticky změnu rozsudku prvé instance, byť formálně výrok odvoláním napadené rozhodnutí potvrzuje, je chybná. Rozdílnost rozsudků soudu prvé a druhé instance, zakládající přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nezpůsobuje rozdílné právní hodnocení případu, ale rozdílnost v právech a povinnostech, která jsou účastníkům řízení rozhodnutími ukládána. Komentář k občanskému soudnímu řádu v této souvislosti uvádí: "O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 1045). Posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem ČR bylo tedy v dané věci správné a k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces odmítnutím dovolání dojít nemohlo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2006

Stanislav Balík, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.