II. ÚS 3104/12
II.ÚS 3104/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti I. I., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 6 To 261/2012-21 ze dne 12. června 2012 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 2 Nt 2308/2011-12 ze dne 5. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Kroměříži zamítl návrh stěžovatelky na vyslovení, že je dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v rozhodném znění, účastna soudní rehabilitace, a to v souvislosti s omezením její svobody v době od 11. 12. 1951 do 26. 6. 1954. Stěžovatelka byla v době od 1. 12. 1951 do 26. 6. 1954 umístěna do dětského domova v souvislosti se stíháním její matky, která byla nejprve vzata do vazby a poté umístěna do psychiatrické léčebny, jelikož byla stíhána pro trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu podle § 135 a § 136 zákona č. 86/1950 Sb., přičemž o její účasti již bylo rozhodnuto. Okresní soud v Kroměříži dospěl k závěru, že by v tomto případě výklad, že ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se vztahuje i na dítě osoby stíhané, respektive omezené na svobodě v souvislosti s trestným činem uvedeným v § 2 odst. l písm. c) zákona č. 86/1950 Sb., kdy dítě bylo umístěno v dětském domově, byl nepřiměřeně široký, pokud by takovéto umístění bylo považováno za omezení svobody, na nějž se ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vztahuje.

Toto usnesení stěžovatelka v zákonné lhůtě napadla stížností, kterou písemně odůvodnila prostřednictvím svého obhájce. Ve stížnosti uvedla svůj právní názor, že ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se vztahuje k jakémukoliv nezákonnému zbavení osobní svobody a nezáleží na tom, zda k němu došlo uvalením vazby, vzetím do psychiatrické léčebny nebo násilným odvedením do dětského domova. Podstatné je to, že je zde dána souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a § 4 citovaného zákona. Tato souvislost pak byla dle stěžovatelky obsahem spisu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. Rt 4/92 prokázána. Dále uvedla, že násilným odvedením do dětského domova byla zbavena možnosti užívat svůj majetek, konkrétně dům, z něhož byla odvedena, neboť tento byl v jejím spoluvlastnictví. Stěžovatelka navrhla, aby krajský soud napadené usnesení zrušil a jejímu návrhu vyhověl.

Ke stížnosti stěžovatelky Krajský soud v Brně jako soud stížnostní přezkoumal napadené usnesení a došel k závěru o její neopodstatněnosti, když se byl ztotožnil s výkladem soudu okresního. Otázce okruhu osob, na které se zákon o soudní rehabilitaci vztahuje, však věnoval více pozornosti. Nejprve připustil, že zákon se v žádném ze svých ustanovení nezabýval přímo otázkou, jakého okruhu osob se týká, které osoby tedy mohou být účastny soudní rehabilitace, když vymezuje pouze trestné, popř. i jiné činy, na které se vztahuje. Krajský soud vyzdvihl, že "určitý okruh osob je vymezen pouze v ust. § 5 odst. 1 citovaného zákona ve vztahu k podání návrhu na zahájení přezkumného řízení dle § 4 citovaného zákona". Za dané situace usoudil, že je nutno vycházet "z účelu zákona, z jeho smyslu a z jeho ducha".

Krajský soud provedl výklad různých ustanovení zákona, z něhož dovodil, že "předmětný zákon směřuje k osobám, které byly odsouzeny a potrestány za spáchání skutků, v nichž byly v tehdejším trestním řízení spatřovány trestné činy uvedené v § 2, resp. § 4 onoho zákona o soudní rehabilitaci". V této souvislosti vyjádřil svůj závěr o tom, že týkalo-li by se ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci jiných osob než trestně stíhaných a odsouzených, nepochybně by se takové významné ustanovení objevilo v jiném oddíle zákona. Uvedené ustanovení dle soudu druhého stupně pouze upřesňuje či dodává, že soudní rehabilitace přichází v úvahu i tehdy, pokud trestní stíhání nebylo ani zahájeno, ale ke zbavení osobní svobody či majetku došlo, "logicky tedy trestní stíhání osob, které se měly dopustit jednání, v němž mohl být spatřován některý z uváděných trestný činů". Stěžovatelka však dle názoru soudu byla do dětského domova umístěna nikoliv proto, že by byla trestně stíhána pro některý z těchto trestných činů, či že by snad byla z jejich spáchání podezřelá, ale proto, že pro některé z nich byla stíhána její matka.

Na závěr svého odůvodnění, jako obiter dictum, krajský soud dodal, že jeho přesvědčení, že paní I. I. není účastna na soudní rehabilitaci, zároveň neznamená, že by jako dědička své matky M. P. neměla nárok na odškodnění. Tento nárok ovšem dle soudu nemůže mít svůj podklad v rozhodnutí o účasti paní I. I. na soudní rehabilitaci, ale musí vycházet z rozhodnutí o účasti její matky M. P. na této rehabilitaci podle citovaného zákona.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Tvrdí, že i ona sama splňuje všechny podmínky k tomu, aby byla podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyslovena její účast na soudní rehabilitaci. Stěžovatelka nejprve poukazuje na to, že v neveřejném zasedání u Krajského soudu v Brně nebyl přítomen státní zástupce, a tudíž prý nemohl přednést argumenty ve prospěch stěžovatelky, když takovou účast dle stěžovatelky požaduje § 10 zákona o soudní rehabilitaci, který je třeba v řízení aplikovat.

V reakci na argumentaci soudů obou stupňů stěžovatelka uvádí, že dle § 1 odst. 1 má zákon mj. odstranit nepřiměřeně tvrdosti v používání represe. A je prý nepochybné, že stěžovatelka se obětí zcela nezákonné represe stala. Navíc § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, dle názoru stěžovatelky říká výslovně, že "ustanovení tohoto zákona se užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4, i když nebylo zahájeno trestní stíhání. Zákon tedy dle stěžovatelky říká výslovně, že pokud došlo k nezákonnému zbavení osobní svobody nebo majetku, nemusí být vůbec zahájeno trestní stíhání. Pro vyslovení rehabilitace prý stačí, když je zde souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatelka tuto souvislost dle svých slov prokázala, neboť k její perzekuci došlo v bezprostřední návaznosti na matčino uvěznění pro trestný čin uvedený v § 2 odst. 1 písm. c} zákona č. 119/1990 Sb.

Stěžovatelka dále uvádí přehled dílčích rozhodnutí Ústavního soudu, která se týkají zákona o soudní rehabilitaci a v nichž Ústavní soud dle jejího názoru zdůrazňuje nezbytnost oproštění soudního řízení vedené podle vzpomínaného zákona od přepjatého formalismu a nutnost interpretovat extenzivně smysl a účel rehabilitačních předpisů ve prospěch postižených osob.

Na závěr své ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud si je dobře vědom své judikatury týkající se soudních rehabilitací, v níž dal opakovaně najevo, že rozhodování o nápravě křivd nesmí působit další újmu, a proto je třeba v těchto řízeních přistupovat k předmětu řízení i jeho účastníkům nadmíru citlivě, bez lpění na striktním formalismu, který by ve výsledku takovou újmu představoval. Na druhé straně však nelze zcela přehlížet kritéria stanovená zákonem o soudní rehabilitaci k přiznání nároku na odškodnění. Z preambule předpisu, jakož i jeho základních ustanovení, lze vysledovat, že poškozenou osobou je primárně osoba odsouzená za blíže vymezené protiprávní činy v pevně stanoveném rozhodném období. Ustanovení § 33 odst. 2 pak představuje jistou modifikaci požadavku existence pravomocného odsuzujícího rozsudku, když umožňuje přiznat účastenství na soudní rehabilitaci i těm osobám, které byly nezákonně zbaveny osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů.

Je zřejmé, že dané ustanovení cílí toliko na ty osoby, vůči kterým byla represe namířena přímo, to jest proti těm, kteří byli ze spáchání předmětných deliktů podezřelí a byli na svém majetku či osobní svobodě omezeni. Dané ustanovení však nedopadá na případy, kdy osoba blízká poškozenému (popř. i osoba jiná) utrpěla v souvislosti s represí proti němu újmu, expressis verbis, na ty případy, kdy souvislost s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 zákona o soudní rehabilitaci v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 je spatřována v činech nebo v hodnocení jiného a odvozována od nich. "Souvislostí" tak nelze rozumět jakoukoli, byť i sebemenší souvislost, nýbrž pouze souvislost mezi určitým jednáním stíhaného a jeho pronásledováním projevujícím se v konkrétní formě, a nikoli tedy souvislost mezi jednáním a stíháním jedné osoby na jedné straně a důsledky z toho vyplývajícími pro druhé osoby na straně druhé. Takto široce, extenzivně pojatý výklad ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., který ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nabízí, však není namístě, jelikož jím ve skutečnosti dochází k derivaci, apropriaci represe z poškozeného na toho, vůči němuž nebyla cíleně uplatňována, byť k jisté újmě v příčinné souvislosti s omezením osobní svobody nebo majetku poškozeného mohlo dojít. Soudy nepochybily, pakliže návrh stěžovatelky na vyslovení účasti na soudní rehabilitaci zamítly, neboť okruh poškozených osob, ač výslovně zákonem nespecifikovaný, lze bezpečně dovodit ze vzájemného prolínání jednotlivých zákonných ustanovení i smyslu a účelu samotného rehabilitačního předpisu.

Rovněž tak není možné přehlédnout, že se ze strany Krajského soudu v Brně stěžovatelce dostalo i určitého návodu, jak odškodnění za vzetí do dětského domova dosáhnout. Vyzdvihl totiž, že jeho závěr o neúčasti stěžovatelky na soudní rehabilitaci neprejudikuje závěr o tom, že by jako dědička své matky M. P. neměla nárok na odškodnění. Tento nárok ovšem dle soudu nemůže mít svůj podklad v rozhodnutí o účasti stěžovatelky na soudní rehabilitaci, ale musí vycházet z rozhodnutí o účasti její matky M. P. na této rehabilitaci podle citovaného zákona. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za přepjatě formalistické či snad dokonce cynické, neboť je z tohoto postoje stížnostního soudu dobře patrná snaha o citlivý přístup k osobě stěžovatelky. Ostatně, jak sám krajský soud správně poznamenal, měli-li by být soudní rehabilitace účastni i ti, kteří byli represivními kroky bývalého režimu nepřímo dotčeni v posledku těchto represivních opatření nasměrovaných výlučně proti osobě blízké, pak by zákonodárce bezesporu takto významnou otázku náležitě promítl do pozitivních norem, a nikoli ponechal na soudech, aby ji snad implicite dovozovaly z některých, ba dokonce závěrečných a přechodných ustanovení.

K námitce stěžovatelky o absenci státního zástupce na neveřejném zasedání podle § 10 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci nemohl Ústavní soud přihlédnout jednak proto, že tento procesní nedostatek stěžovatelka nenamítala v řízení před stížnostním soudem, jednak proto, že i kdyby řízení bylo touto vadou skutečně postiženo, nemohlo by to mít ve světle shora vyloženého vliv na jeho výsledek. Případná kasace rozhodnutí obecných soudů by tak byla pouhým formalismem a Ústavní soud by sám porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, kdyby takto řízení prodlužoval.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.