II. ÚS 3101/11
II.ÚS 3101/11 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2011, sp. zn. 9 To 333/2011, a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, Praha 7, ze dne 6. 6. 2011, čj. NPC-31-327/TČ-2010-209DKR-01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a usnesení Policie ČR, Národní protidrogové centrály v Praze (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel je přesvědčen, že uložením pořádkové pokuty byl nucen k sebeobviňování. Podáním svědecké výpovědi, a to i pouhým dílčím sdělením některých okolností, mohl sobě či své manželce přivodit trestní stíhání. Na podporu svých tvrzení poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 636/05, II. ÚS 642/04, II. ÚS 89/04, III. ÚS 26/03).

Napadeným usnesením odvolací soud zamítl jeho stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 4.000 Kč. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl předvolán jako svědek v trestní věci M. N. a spol., obviněného pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), 4 písm. c) trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Po poučení policejním orgánem a zjištění, že stěžovatel nemá k obviněným příbuzenský či jiný poměr, stěžovatel uvedl, že poučení porozuměl a využívá svého práva a odmítá vypovídat, neboť by tato výpověď mohla přivodit nebezpečí trestního stíhání její osobě nebo osobě blízké, aniž by však tento důvod jakkoliv specifikoval. I po opětovném poučení o svědecké povinnosti s tím, že jeho právo nevypovídat není absolutní, stěžovatel na svém bez bližšího vysvětlení nadále trval. Tím znemožnil policejnímu orgánu přezkoumat důvodnost odepření výpovědi. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/97.
Předně je třeba konstatovat, že se na Ústavní soud s obdobně odůvodněnou ústavní stížností obrátila stěžovatelova manželka, která napadla usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování rozdílné spisové značky. Orgány činné v trestním řízení jí napadenými rozhodnutími v totožné kauze uložily za obdobných okolností pokutu ve stejné výši jako stěžovateli. Ústavní soud její návrh dne 18. 1. 2012 usnesením sp. zn. I. ÚS 3102/11 odmítl jako zjevně neopodstatněný. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že na svých závěrech v dřívějším usnesení vyslovených setrvává a i stěžovatelovu ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.

Na pořádkovou pokutu je třeba nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení. Při jeho aplikaci je ovšem vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05, N 147/38 SbNU 167). Vždy musí být nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v § 66 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 766/2000, N 94/22 SbNU 311).

V posuzovaném případě policejní orgán a následně odvolací soud konstatovaly, že stěžovatel v postavení svědka využil svého práva nevypovídat, aniž by toto své obecné stanovisko zdůvodnil, tj. bez řádného zdůvodnění neuposlechl výzvy k podání svědecké výpovědi. Proto mu byla v souladu s ustanovením § 66 odst. 1 TrŘ udělena pořádková pokuta ve výši 4.000 Kč.

Závěry plynoucí z právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 (N 150/9 SbNU 319), na který poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud, dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od něho odchýlit.

V označeném nálezu se Ústavní soud vyslovil k problematice odepření výpovědi svědka z důvodu nebezpečí jeho trestního stíhání podle § 100 odst. 2 TrŘ. Konstatoval v něm, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny). Jde o zcela subjektivní právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností, jak je sám vnímá. V tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen. Avšak orgán rozhodující o důvodnosti odepření výpovědi musí mít k dispozici alespoň v nezbytné míře dostatečné informace, na nichž hodlá své rozhodnutí založit.

To znamená, že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže totiž zákon vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné. Jakými okolnostmi odepření odpovědi svědek zdůvodní, záleží přirozeně zcela na něm samotném. I zde však platí, že svědek (kupř. následnými otázkami apod.) nesmí být veden, tím méně pak donucován, aby odepření výpovědi zdůvodnil způsobem, kterým by se sám ve svém ústavně chráněném zájmu ohrozil. Z povahy věci tak vyplývá, že kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit. Vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny) zkrácen nebo jen ohrožen. To však po stěžovateli nikdo nevyžadoval.

Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měl vyjádřit, k věci vypověděl obecně. Teprve poté, co by jí byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by spatřoval ohrožení své osoby, by mu příslušelo odpověď na ně odmítnout. V posuzované věci však stěžovatel ani po opakovaném poučení o povinnosti podat svědeckou výpověď, s výslovným upozorněním, že nemůže odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, jíž by sobě či osobě blízké mohl přivodit trestní stíhání, výzvy neuposlechl. Své obecné stanovisko o odmítnutí svědecké výpovědi blíže nezdůvodnil. Proto policejní orgán přistoupil k uložení pořádkové pokuty.

Ze skutkového stavu je zřejmé, že policejní orgán i odvolací soud dostály své povinnosti a interpretovaly příslušná ustanovení trestního řádu z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3, 4 Listiny). Při jejich aplikaci byla státní moc uplatněna jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny) za současného dodržení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), kterého stěžovatel využil, aniž by byl zjištěn zásah do jejího práva odepřít výpověď, resp. porušení zásady zákazu sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny).

Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení uložením pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 TrŘ pro porušení svědecké povinnosti (§ 97 TrŘ), v důsledku absence naplnění podmínek odmítnutí svědecké výpovědi podle § 100 odst. 2 TrŘ, neporušily stěžovatelem tvrzená ústavně zaručená práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí odůvodnily právním názorem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.