II. ÚS 3100/09
II.ÚS 3100/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Janou Zilvarovou, advokátkou se sídlem Hradešínská 2362/29, Praha 10, proti rozhodnutí Rady Českého rozhlasu ze dne 7. 9. 2009 č. j. 139/2007 ve spojení s rozhodnutím Rady Českého rozhlasu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 153/09, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Rady Českého rozhlasu, kterými byl vyřazen z výběrového řízení na generálního ředitele Českého rozhlasu z důvodu nesplnění formálních náležitostí podané přihlášky, a to konkrétně pro nesplnění podmínky dosažení vysokoškolského vzdělání. K odvolání stěžovatele Rada na svém rozhodnutí dalším přípisem setrvala. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených právech garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 21 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v podstatě v následujících skutečnostech: Kompetence Rady Českého rozhlasu stanoví zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o Českém rozhlasu"). Do působnosti Rady Českého rozhlasu náleží dle uvedeného zákona i pravomoc jmenovat generálního ředitele Českého rozhlasu. Jednací řád Rady pak stanoví, že Rada vyhlašuje výběrové řízení. Zákon pak v § 9 odst. 5 stanoví podmínky, které musí kandidát na generálního ředitele splňovat. Mezi těmito podmínkami však není uvedeno dosažení vysokoškolského vzdělání. Zákon přitom Radě nesvěřuje kompetenci stanovit další podmínky výběrového řízení nad zákonný rámec. Stěžovatel se proto domnívá, že z výběrového řízení na generálního ředitele Českého rozhlasu byl pro důvod nedoložení dokladu o vysokoškolském vzdělání vyřazen neoprávněně a rozhodnutí Rady jsou proto nezákonná. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že Rada vydala napadená rozhodnutí jakožto orgán veřejné správy při výkonu státní moci svěřené jí zákonem a jejím jednáním tak došlo i dotčení čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy. Do činnosti, při níž je rozhodováno o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na rovný přístup k veřejným funkcím, přezkoumal Ústavní soud napadený postup Rady českého rozhlasu a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se v podstatě dovolává ochrany proti porušení svého základního práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny tedy práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek. Porušení uvedeného práva spatřuje zejména v tom, že Rada českého rozhlasu jej vyřadila z výběrového řízení na post generálního ředitele Českého rozhlasu, neboť nesplnil výslovně stanovenou podmínku dosažení vysokoškolského vzdělání. V předmětné věci je však nutno vycházet z toho, že funkce generálního ředitele Českého rozhlasu je vykonávána v pracovním poměru, který se řídí ustanoveními zákona o Českém rozhlasu a ustanoveními zákoníku práce, pokud zákon o Českém rozhlasu předmětné otázky neupravuje. Z tohoto vymezení vyplývá - pro posouzení ústavní stížnosti - významný závěr spočívající v tom, že postavení stěžovatele je zapotřebí v principu chápat jako postavení každé fyzické osoby, která chce realizovat své právo na zaměstnání. Právo ucházet se o zaměstnání ve smyslu Listiny však v žádném případě neznamená vymahatelný nárok na to, aby určitá osoba byla přijata do konkrétního pracovního poměru. Výběr zaměstnanců pak přísluší vždy zaměstnavateli, který s respektováním základních zásad definovaných v zákoníku práce a vztahujících se i na pracovní poměr generálního ředitele Českého rozhlasu (zásada rovného zacházení a zákaz diskriminace) své zaměstnance samostatně přijímá.

Rada Českého rozhlasu představuje podle zákona o Českém rozhlasu předně orgán, jehož prostřednictvím se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tvorby a šíření programů (§ 4 odst. 1 citovaného zákona). Kvalitu vysílání přitom Rada může mimo jiné ovlivnit výběrem generálního ředitele. Z ustanovení § 9 odst. 4 zákona o Českém rozhlasu jednoznačně vyplývá, že generálního ředitele jmenuje Rada z kandidátů splňujících předpoklady podle § 4 odst. 3 na základě výsledků výběrového řízení. Formulace použitá v tomto ustanovení plně odpovídá výše obecně uplatnitelným závěrům, že pracovní kolektiv vytváří zaměstnavatel, kterému ze žádného právního předpisu zásadně nevyplývá povinnost přijmout konkrétní osobu do pracovního poměru. Pokud Rada již dopředu zveřejnila jedno z kritérií, které považuje pro svůj výběr vhodného kandidáta za podstatné, totiž dosažení vysokoškolského vzdělání, nelze tento postup považovat za dotčení stěžovatelova práva na svobodný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Tento požadavek lze vzhledem k nárokům kladeným na osobu generálního ředitele Českého rozhlasu považovat za zcela legitimní a nikterak diskriminační.

V posuzované věci nelze přehlédnout fakt, že napadená rozhodnutí Rady Českého rozhlasu, přijatá v souvislosti s výběrovým řízením na funkci generálního ředitele, nepochybně nejsou právními úkony (projevy vůle), s nimiž by právní předpisy spojovaly vznik pracovněprávního vztahu, neboť se pouze jedná o skutečnosti - akty řízení (tzv. faktické úkony), kterými se teprve vytvářejí předpoklady pro to, aby na jejich základě mohl být právní úkon zakládající pracovněprávní vztah - v daném případě jmenování generálního ředitele podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o Českém rozhlasu učiněn (srov. ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1860/2003, sp. zn. 21 Cdo 155/2005 a sp. zn. 30 Cdo 160/2007).

Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Rady Českého rozhlasu nedošlo k porušení výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.