II. ÚS 31/05
II.ÚS 31/05 ze dne 17. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů 1) ing. M.P. a 2) ing. I. P., obou zastoupených Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Thunovská 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 12 Co 147/2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 441/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a K. S., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 46, jako vedlejší účastnice, t a k t o:


Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, popřípadě pouze "usnesení Nejvyššího soudu ČR" (správně: rozsudku) shora označeného, a to s odkazem na údajné porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k ní.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, z něhož zjistil následující:

Pan M. J., původní žalobce v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, který v průběhu řízení zemřel, se žalobou, podanou dne 1. 4. 1992, domáhal u soudu vydání id. 1/3 předmětných nemovitostí po své matce, L. J., po Obvodním podniku bytového hospodářství v Praze 5. Podáním ze dne 24. 10. 1994, došlým Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 27. 10. 1994, sdělil Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 5, že předmětná nemovitost byla vydána oprávněným osobám, které "řádně uplatnily a prokázaly svůj nárok", a to mj. oběma stěžovatelům - ing. M. P. v podílu id. 5/12 a ing. I. P. id. 5/12, a že "dohoda o vydání věci byla předána státnímu notářství pro Prahu 5". Podáním ze dne 9. 3. 1995, došlým Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 24. 3. 1995, označeným jako "rozšíření žaloby", se právní nástupci - dědicové - po panu M. J. (J. P., S. P., K.Š. a tehdy nezletilá K. S., zastoupená ing. M. S. domáhali vydání id 1/3 předmětných nemovitostí event. náhrady škody po původně žalovaném, v tu chvíli Bytovém podniku v Praze 5, s. p., v likvidaci, a dále po stěžovatelích a s nimi po Z. E. a M. H. Podáním ze dne 23. 12. 1997 vzali žalobci žalobu zpět proti Bytovému podniku v Praze 5, s. p., v likvidaci, Z. E. a M. H. a Obvodní soud usnesením ze dne 19. 3. 1998, sp. zn. 8 C 76/92, proti těmto žalovaným ve vztahu k žalujícím právním nástupcům M. J. řízení zastavil.

Rozsudkem ze dne 9. 10. 2002, čj. 11 C 177/2002-218, bylo stěžovatelům jakožto žalovaným uloženo vydat shora jmenovaným žalobcům do společných rukou každý id. 1/6 nemovitostí, a to domu čp. 973 a stav. parcely č. 405 v katastrálním území Praha 5 - Smíchov, zapsaných na LV č. 2795 u Katastrálního úřadu Praha - město (dále jen "předmětné nemovitosti"), a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále soud rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl k závěru, že původní žalobce byl oprávněn ve skupině, jež má přednost před skupinou, do níž spadají jako oprávněné osoby stěžovatelé, a proto žalobě vyhověl.

Městský soud v Praze, sp, zn. 12 Co 147/2003, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé, ve znění změněné žaloby, dle níž jsou žalovaní (stěžovatelé) povinni vydat každý id. 1/6 předmětných nemovitostí tak, aby každý z žalobců nabyl id. 1/12 těchto nemovitostí, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Právní i skutkové závěry soudu prvého stupně shledal odvolací soud správnými.

Závěry odvolacího soudu potvrdil dovoláním ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 441/2004, také Nejvyšší soud ČR, kterým dovolání stěžovatelů zamítl.

Stěžovatelé napadají závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Nechápou, proč jim byla uložena povinnost k vydání předmětných nemovitostí i v rozsahu, k němuž by podle jejich názoru byly povinny M. H. a Z. E., které sice převedly své podíly na stěžovatele, ale tento převod byl shledán absolutně neplatným podle ustanovení § 9 zák. č. 87/1991 Sb. Soud údajně rozhodl, jakoby se jednalo o solidární závazek, což nemá oporu v platném právu. Pokud soud shledal převod na stěžovatele neplatným, nemohl rozhodnout, že stěžovatelé mají nemovitosti vydat i co do podílu, který by připadal na M. H. a Z. E. Nedostatek pasivní legitimace nelze překlenout výkladem hmotněprávního ustanovení. Nesouhlasí ani se závěry soudů, pokud jde o neplatnost převodu předmětných nemovitostí na jejich příbuzné. Důkaz listinou, kterou byly předmětné nemovitosti převedeny, nebyl v řízení proveden. Stěžovatelé neměli možnost se k ní vyjádřit. Tento právní závěr je nadto nepřezkoumatelný, neboť soud neuvedl, jakým způsobem se zákon obchází a jaká byla skutečná vůle účastníků. K celé věci neměli možnost vyjádřit se ani nabyvatelé předmětných nemovitostí, ing. arch. H. a ing. H., kteří rozhodnutím soudu ztrácejí své vlastnické právo, a to ani k tomu, zda nemovitosti neztratily stavebně technický charakter podle § 7 zák. č. 87/1991 Sb. Obecné soudy neuvedly, jak ústavně konformním způsobem dovodily svou pravomoc zasáhnout do jejich vlastnického práva, když tyto osoby nejsou v žádném právním vztahu s žalobci a nebyli ani účastníky řízení před obecnými soudy. Dokazování se nevedlo ani k tomu, zda ing. arch. H. a ing. H. nabyli předmětné nemovitosti v dobré víře. Další námitky stěžovatelů směřují k řešení otázky, kdy počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění žaloby podle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. Poukazují na, jak uvádějí, účelovou změnu judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k jeho rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 2470/99, dle něhož mohly nárok dle tohoto ustanovení uplatnit pouze osoby, kterým to zrušená část ustanovení neumožňovala, mezi něž však stěžovatelé nepatřili, neboť dohoda o vydání nemovitosti byla uzavřena dne 27. 12. 1991, tedy v rámci běhu jednoroční lhůty podle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. a lhůta ke vznesení nároku skončila dne 1. 4. 1992. Původnímu žalobci tedy nic nebránilo, aby nárok tehdy uplatnil. Nejvyšší soud se od této judikatury odklonil v zájmu "nedefinovaného účelu restituční judikatury". Podle stěžovatelů však tímto účelem nebylo změnou konstantní judikatury uspokojovat zájmy opominutých restituentů, překlenovat jejich procesně neúspěšné kroky a považovat za neúčinnou prekluzi jejich nároků na úkor vlastnického práva jiných osob. I pokud by původní výklad Nejvyššího soudu byl shledán "protirestitučním", je dle stěžovatelů namístě interpretovat nález Ústavního soudu č. 2/1997 Sb. tak, že tříletá promlčecí lhůta počala běžet od 15. 1. 1997 pouze těm osobám, které svůj nárok dosud nemohly uplatnit pro svůj pobyt mimo ČR. Pokud zákonodárce na tento pokyn Ústavního soudu nereflektoval, nelze jeho vůli překrucovat tak, jako by tím mlčky dal souhlas k tomu, aby nároky mohl uplatnit každý, kdo s nimi dosud neuspěl. Jiným osobám tak lhůta počala běžet v okamžiku, kdy se některé z oprávněných osob staly vlastníky předmětných nemovitostí. Pak by pro žalobce tato lhůta skončila dne 27. 1. 1996, ale návrh, jímž žádali žalobci po stěžovatelích vydání nemovitostí, byl uplatněn až dnem 23. 12. 1997, tj. i z tohoto náhledu pozdě.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, J. P., S. P., K. Š. a K. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření především uvádí, že nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že by právní posouzení projednávaného případu nerespektovalo či porušovalo ústavněprávní předpisy a mezinárodní úmluvy. Domnívá se, že stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že si není vědom porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Navrhuje proto, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

K. S., řádně zastoupená advokátem, navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti primárně z procesních důvodů. Pokud jde o meritum věci, považuje vedlejší účastnice napadená rozhodnutí za správná a ústavně konformní a navrhuje i z tohoto důvodu odmítnutí ústavní stížnosti.

Další vedlejší účastníci se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené, ač doloženě vyzváni, nevyjádřili.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou v projednávaném případě naplněny formální požadavky, kladené zákonem o Ústavním soudu na ústavní stížnosti, a zda je tedy oprávněn se věcí zabývat meritorně. Přihlédl přitom zejména k námitkám vedlejší účastnice. Nutno však konstatovat, že je neshledal opodstatněnými. Okruh účastníků řízení před Ústavním soudem je vymezen zákonem o Ústavním soudu a (příp. i chybné) označení účastníků v úvodu stížnosti na vymezení jejich okruhu nemá vliv. Účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou dle ustanovení § 76 odst. 1 cit. zák. stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jsou tyto dva orgány účastníky řízení o ní. Slovo "popř." z petitu ústavní stížnost v daném případě nečiní neurčitý návrh, neboť z něj je zřejmé, čeho se stěžovatelé domáhají. Ústavní soud taktéž nesdílí názor vedlejší účastnice, dle něhož s ohledem na § 72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu nemůže být napadeno rozhodnutí Nejvyššího soudu. K tomuto závěru cit. ustanovení nesměřuje, naopak rozšiřuje možnost podání ústavní stížnosti v popsaných případech tak, že je možno napadnout ve lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti nejen rozhodnutí o mimořádném prostředku, ale v téže lhůtě i rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno. Především však uvedené ustanovení na projednávaný případ nedopadá, neboť mimořádný opravný prostředek nebyl v projednávaném případě odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, ale bylo o něm meritorně rozhodnuto.

Ústavní soud je proto oprávněn zabývat se věcí meritorně. Shledal však, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé předně namítají, že Nejvyšší soud se odklonil od konstantní judikatury v zájmu "nedefinovaného účelu restituční judikatury". V této souvislosti nutno předznamenat, že Ústavní soud definoval restituční zákonodárství jako "skupinu zákonů, kterými došlo ke zmírnění některých majetkových křivd z období totality podle rozhodnutí demokratického zákonodárce" (sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, ze dne 1. 11. 2005). Je nepochybné, že účelem restitucí bylo toliko zmírnění majetkových křivd, nikoliv primárně privatizace majetku.

V této konkrétní věci pak nelze přehlédnout, že nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil ve lhůtě k tomu určené u povinné osoby M. J., který jako syn původní vlastnice předmětných nemovitostí L. J. byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé, kteří nárok uplatňovali též, odvozovali pak svůj tvrzený nárok a postavení oprávněných osob jako synovci L.J., tedy ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb.

Podle preambule zákona č. 87/1991 Sb. zákonodárce ve vazbě na minulé křivdy "potvrdil svoji vůli, aby k podobným už nikdy nedocházelo". Za situace konkurence uplatněných nároků oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) na jedné a ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. na straně druhé, je evidentní, že při správné aplikaci citovaného restitučního zákona u povinné osoby by nemělo k uzavření dohody o vydání věci se stěžovateli a jejímu následnému vkladu do katastru nemovitostí nikdy dojít. Pokud byly předmětné nemovitosti stěžovatelům přesto "vydány" a stěžovatelé se o existenci výzvy určené M. J. dozvěděli, lze stěží dovozovat, že by mohli být v dobré víře, pokud jde o jejich nabývací titul a vlastnické právo. Bylo by jistě i v rozporu s dobrými mravy, kdyby stěžovatelé dosáhli svého vlastnictví nemovitostí, ohledně nichž nárok vedlejších účastníků neprekludoval jen díky pochybení povinné osoby, faktické nemožnosti právních nástupců původního restituenta brojit proti vydání věci kvůli tomu, že dohoda o vydání věci byla do konce běhu původní jednoroční lhůty ve smyslu § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy do 1. dubna 1992, sice platná, nikoliv však účinná. O tom, že se vedlejší účastníci a jejich právní předchůdci snaží domoci svého neprekludovaného nároku, nelze s ohledem na včas podanou žalobu proti původní povinné osobě pochybovat. Bylo by přepjatým formalismem a popřením smyslu spravedlivého účelu restitucí, kdyby obecné soudy nerespektovaly shora uvedené principy, tj. aby majetkové křivdy způsobené totalitním režimem byly spravedlivě zmírněny.

Pokud jde o další jednotlivé námitky stěžovatelů, nutno konstatovat, že jde především o argumenty, jež použili již v řízení před obecnými soudy a jimiž se tyto orgány zabývaly. To se týká jak námitky, že stěžovatelům byla uložena povinnost k vydání předmětných nemovitostí v rozsahu, v němž byly k vydání povinny M. H. a Z. E., tak i celého okruhu námitek, týkajících se vyřešení otázky, kdy počala běžet promlčecí lhůta k uplatnění žaloby podle § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., k čemuž se konečně obecně vyjádřil Ústavní soud také výše. Takto pojatá ústavní stížnost, jak opakovaně Ústavní soud ve svých rozhodnutích uvádí, jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Pouze z tohoto pohledu tak Ústavní soud na napadená rozhodnutí nahlížel, přičemž ovšem dospěl k závěru, že jimi nedošlo k vybočení z mezí ústavnosti.

Důvodnou neshledal Ústavní soud konečně ani námitku, brojící proti závěrům o neplatnosti převodu předmětných nemovitostí na příbuzné stěžovatelů. Obecně nutno podotknout, že tento právní závěr byl v napadených rozhodnutích řádně a srozumitelně odůvodněn. Nelze jej proto považovat za nepřezkoumatelný, jak naznačují stěžovatelé. Námitka, že důkaz listinou o převodu nemovitosti nebyl v řízení proveden, a stěžovatelé se tak němu nemohli vyjádřit, a že tak mohlo dojít k zásahu do práv stěžovatelů, není důvodná. Obecné soudy své závěry o neplatnosti tohoto převodu dovodily ze samotné existence tohoto převodu a jeho účelu, který nepochybně nebyl v dané listině explicitně vyjádřen, a tudíž by případné provedení takového důkazu z tohoto pohledu bylo bezpředmětné. Existence převodu nemovitostí, z níž obecné soudy dospěly k příslušnému závěru, však předmětem dokazování byla, obecné soudy ji zjistily mj. z výpisu z katastru nemovitostí a samotné výpovědi prvního stěžovatele, a stěžovatelům tak nic nebránilo v tom, se k ní vyjádřit. Nedůvodná je i námitka případnou dobrou vírou nabyvatelů ve vztahu k platnosti převodu. Neplatnost smlouvy způsobená tím, že smlouva se svým obsahem nebo účelem příčí právnímu předpisu popř. zákonu je objektivní skutečností. Taková smlouva nemá právní následky zamýšlené účastníky bez ohledu na to, který z účastníků neplatnost způsobil a zda některý z účastníků uzavřel smlouvu v dobré víře. K převodu nemovitosti na nabyvatele nedošlo a převodce nadále zůstává vlastníkem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. II Odon 53/96). K námitkám, jež se týkají eventuálního porušení práv jiných osob, než účastníků řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, Ústavní soud nepřihlédl, neboť s ohledem na ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat pouze fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. V souvislosti s uvedeným závěrem o neplatnosti převodu předmětných nemovitostí tak Ústavní soud neshledal zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelů.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal, že by právní závěry, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, byly výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež by vybočila z mezí ústavnosti. Evidentně též nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2006

S t a n i s l a v B a l í k,v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.