II. ÚS 3095/16
II.ÚS 3095/16 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jarmily Střelákové a 2) JUDr. Viléma Hracha, obou zastoupených JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jugoslávská 112/23, Krásná Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016 č. j. 26 Cdo 5552/2015-98 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé svou ústavní stížnost opírají zejména o tvrzení, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání s odůvodněním, že stěžovatelé neuplatnili v dovolání způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ačkoliv v dovolání právě takový důvod byl výslovně uveden. Další argumentace stěžovatelů se týká převážně skutkového stavu věci, resp. rekapitulace obsahu dovolání a obsahu napadeného rozhodnutí.

2. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. Podle závěru soudu stěžovatelé v dovolání neuplatnili dovolací důvod nesprávného posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř., nýbrž nezpůsobilé důvody, jejichž prostřednictvím brojili proti skutkovým zjištěním, resp. způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Na kritice správnosti a úplnosti skutkových zjištění stěžovatelé založili námitku, podle níž z užívání střechy konkrétního domu nelze vyloučit část vlastníků jednotek v bytovém domě. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí shromáždění nelze pokládat za zásah do funkce střechy jako krytu chránícího zvenčí vnitřek stavby, neboť se týkala především využití vnějšího povrchu střechy s možností dalšího využití.
II.

3. Ústavní soud posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

4. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud neshledal. Polemika stěžovatelů s napadeným usnesením se odehrává pouze na úrovni podústavního práva.

5. V nyní posuzované věci stěžovatelé brojí výlučně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V ústavní stížnosti provádějí výčet základních práv, která tímto rozhodnutím měla být porušena, avšak k tomuto výčtu nepřikládají téměř žádnou další argumentaci, která by mohla být způsobilá k posouzení Ústavním soudem. Pouhá rekapitulace obsahu dovolání a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu neobstojí, když navíc tyto skutečnosti jsou obsaženy v samotném dovolání a rozhodnutí, jejichž texty jsou rovněž Ústavnímu soudu k dispozici. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelé napadají pouze rozhodnutí dovolacího soudu, brojí tak proti jeho procesnímu postupu, avšak po seznámení se s obsahem dovolání a napadeným usnesením nelze dospět k závěru o porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Stěžovatelé v dovolání jako dovolací důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci, resp. nesprávné vyhodnocení zjištěného skutkového stavu věci soudy nižších instancí. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, resp. k tomu, že by byl tento důvod stěžovateli uplatněn řádně a v souladu se zákonnými podmínkami, přičemž způsob, jímž se soud vypořádal s námitkami a návrhy stěžovatelů, není v rozporu s právem stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud v jeho postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

6. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.