II. ÚS 3095/09
II.ÚS 3095/09 ze dne 19. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatele Prologin, s. r. o., se sídlem Kunětická 2534/2, 120 00 Praha 2, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 40, 170 00 Praha 7, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2009, č. j. 13 Co 426/2009-85, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. července 2009, č. j. 11 C 125/2009-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadenými usneseními byla v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem zamítnuta jako nedůvodná námitka žalovaného č. 2 (stěžovatele) o nedostatku pravomoci soudu k projednání věci. Stěžovatel tvrdil a shodnou argumentaci uplatňuje i v ústavní stížnosti, že soudy nemají pravomoc rozhodovat ve věci, neboť spor týkající se prodeje nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a manželkou žalobce (žalovaná č. 1) má být podle rozhodčí smlouvy uzavřené rovněž pouze mezi stěžovatelem a manželkou žalobce projednán před rozhodčím soudem. K tomu obecné soudy uvedly, že žalovaní (stěžovatel a manželka žalobce) nemohli platně zavázat žalobce rozhodčí smlouvou, neboť nebyl účastníkem této rozhodčí smlouvy (tím byla pouze manželka žalobce). Konstatovaly, že uzavření rozhodčí smlouvy a jednání před rozhodčím soudem nelze považovat za hospodaření s věcí ve společném jmění manželů, takže jeden z manželů nemůže druhého samostatně zavazovat. Za situace, kdy žalobce není vázán rozhodčí smlouvou, není povinen se podrobit rozhodnutí rozhodce, ale naopak svá práva může uplatnit toliko před obecným soudem.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

V dané věci probíhá řízení o určení vlastnictví k nemovitosti (bytu), v jehož rámci na jeho počátku obecné soudy řešily námitku stěžovatele ohledně nedostatku pravomoci soudů. Nedostatek pravomoci soudů je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který v každé fázi řízení vede k jeho zastavení. Pravomoc soudů je takovou podmínkou řízení, k níž přihlíží soud i bez návrhu v každé fázi řízení. Rozhodnutí o zamítnutí námitky nedostatku pravomoci soudů k rozhodnutí tedy není rozhodnutím konečným a Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity nemůže do probíhajícího řízení zasahovat. Stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní možnosti, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Tímto prostředkem může být eventuálně i žaloba pro zmatečnost, jíž lze napadnout pravomocné rozhodnutí, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů. Z uvedeného spolu s výše zmíněnou zásadou subsidiarity vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. ledna 2010

Jiří Nykodým soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.