II. ÚS 3094/11
II.ÚS 3094/11 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. W., právně zastoupeného Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č.j. 5 Tdo 432/2011-24 ze dne 27. 4. 2011, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 5 To 98/2008-337 ze dne 30. 6. 2009 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č.j. 6 T 221/2003-326 ze dne 19. 10. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně shledán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ust. § 125 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zamítnuto, dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel byl obviněn a následně obžalován ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle ust. § 125 odst. 2 trestního zákona proto, že jako jediný jednatel společnosti ČESKÁ KONSOLIDAČNÍ, spol. s r.o. údajně v podání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2001 (učiněném zde osobně dne 23. 2. 2001) m.j. uvedl, že přihlášení konkursní věřitelé ve věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 96 K 46/99 s tímto úkonem - tj. smlouvou o převodu jmění na společníka ze dne 20. 2. 2011 - vyjádřili souhlas, což však neodpovídalo skutečnosti, Z tohoto tvrzení následně obecné soudy dovodily, že stěžovatel v podkladech, sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, uvedl hrubě zkreslené údaje, a tím také spáchal trestný čin, který mu byl kladen za vinu.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že se v průběhu trestního řízení snažil především vysvětlit, že výklad hmotného práva (konkursního a obchodního) tak, jak jej učinil ve své obžalobě státní zástupce, je nesprávný, resp. přinejmenším značně sporný, což by ve své podstatě vylučovalo i úmysl stěžovatele spáchat jakýkoliv trestný čin. S názorem stěžovatele, že se v předmětné věci nejednalo o trestný čin, se ztotožnila i státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru jsou závěry soudů nižších stupňů o trestnosti jednání stěžovatele postaveny na nesprávném výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění rozhodném do účinnosti zákona č. 120/2001 Sb.

Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by si okresní státní zástupce před podáním obžaloby v pochybnostech výkladu práva vyžádal odborné stanovisko k předmětné věci (např. od Nejvyššího státního zastupitelství), nemohlo by k obžalobě a tím i k porušení obžalovací zásady v trestním řízení vůbec dojít. Z odlišného názoru státního zastupitelství nižších stupňů na trestnost skutku, podle názoru stěžovatele, vyplývá i porušení dalšího ústavního principu trestního řízení v neprospěch stěžovatele, a to principu, že pochybnost prospívá obviněnému (in dubio pro reo). Podle názoru stěžovatele se před obecnými soudy nepodařilo bezpečně prokázat jeho vinu, resp. prokázat, že skutek, za který byl odsouzen, je trestným činem.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud I. stupně vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Obecné soudy všech stupňů věnovaly souzenému případu dostatečnou pozornost. Jak soud nalézací, tak soud odvolací a posléze i soud dovolací reagovaly na všechny námitky obhajoby stěžovatele a dostatečným způsobem se s nimi v napadených rozhodnutích vypořádaly. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné a právně rozebral všechny relevantní námitky, které se k dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vztahovaly. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti se zejména opírá o názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, vyjádřený ve stanovisku k dovolání, v němž navrhovala obě předcházející rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud však setrval na stanovisku, které jak nalézací, tak odvolací soud ve věci zaujaly a své rozhodnutí v tomto směru dostatečně pečlivě a srozumitelně odůvodnil (zejména na str. 6 až 11). Skutečnost, že se dovolací soud neztotožnil s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. V soudním řízení rozhoduje v otázkách viny a trestu jedině soud, který není vázán pouze návrhy státního zástupce.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán a důkazy, na základě kterých byl stěžovatel uznán vinným, byly hodnoceny v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu.

Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.

Shrnutím shora uvedeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.