II. ÚS 3081/16
II.ÚS 3081/16 ze dne 15. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zuzany Hemelíkové, zastoupené Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem sídlem Lipanská 331/7, Říčany, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2015, č. j. 43 Ad 7/2014-46, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2016, č. j. 10 Ads 69/2015-35, spojené s návrhem na zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 1, čl. 28 a čl. 32 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 16. 1. 2014, č. j. MPSV-UM/328/14/4S-SČK, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce - krajské pobočky v Příbrami ze dne 25. 11. 2013, č. j. 70586/13/PY, kterým byla s odkazem na podmínky § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v rozhodném znění (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"), zamítnuta žádost stěžovatelky o rodičovský příspěvek na prvorozené dvojče, zatímco rodičovský příspěvek na druhorozené dvojče jí byl přiznán. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ve vztahu k § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře - podle kterého má rodič nárok na rodičovský příspěvek jen na nejmladší dítě v rodině - namítá, že věk osoby se v rámci českého právního řádu určuje podle dní, nikoliv podle hodin, minut nebo vteřin. Jestliže se tedy dvě osoby narodily ve stejný den stejného roku, jsou stejně staré a ani jedna z nich nemůže být z hlediska práva starší či mladší než ta druhá. Podle uvedené podmínky obsažené v § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře jsou proto obě její děti nejmladší. Výklad § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, ke kterému dospěly správní soudy a podle kterého je ve smyslu citovaného ustanovení nejmladším dítětem v rodině stěžovatelky druhorozené dvojče, je podle stěžovatelky v rozporu s jejím právem na rovnost v důstojnosti i v právech, resp. v rozporu s jejím právem, aby měla stejné možnosti a příležitosti bez ohledu na pohlaví, rasu atd. Uvedené porušení jejích práv spatřuje v tom, že rodič, kterému se narodí dvě děti "postupně", vždy získá na rodičovském příspěvku více, než rodič vícerčat. Proti výkladu § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře provedeném správními soudy, namítá stěžovatelka rovněž porušení čl. 28 Listiny, podle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci. Jestliže má rodičovský příspěvek vynahrazovat ztrátu rodiče na výdělku, pak je rodičovský příspěvek přirovnatelný k výplatě od státu coby zaměstnavatele. Správní soudy napadenými rozhodnutími porušily podle stěžovatelky rovněž její právo, podle kterého je rodičovství a rodina pod ochranou zákona, resp. právo rodiče pečujícího o děti na pomoc státu, které se jí sice dostalo, avšak ne v takové míře, v jaké tuto pomoc získávají rodiče "postupně" narozených dětí.

Pokud by měl být napadený výklad § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře Ústavním soudem aprobován, je podle stěžovatelky předmětné ustanovení, s ohledem na shora uvedené, v rozporu s ústavním pořádkem, a v takovém případě jej navrhuje zrušit.
II.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471),]. V daném případě má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, přičemž do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

Jak vyplývá z relevantní nálezové judikatury Ústavního soudu, ústavně zakotvená sociální práva nejsou s ohledem na znění ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny přímo aplikovatelná a nárokovatelná ve stejném rozsahu a intenzitě jako práva základní lidská či politická. Ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se těchto práv (mj. i práva v čl. 32 odst. 5 Listiny) možno domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí, vyjadřuje přesvědčení ústavodárce, že úprava sociálních práv je legitimním předmětem politického zápolení v jeho rozmanitých formách, zatímco např. politická práva jsou jeho pouze v určitých mezích omezitelným nástrojem. Právní úprava těchto práv je tedy primárně v rukou zákonodárce, který vzešel z rozhodnutí voličů ve svobodných a demokratických volbách. Pouze sekundárně a v omezené míře lze ústavní garance sociálních práv považovat za otázku judiciální. S ohledem na čl. 4 odst. 4 Listiny však Ústavní soud zároveň konstatoval, že uvážení zákonodárce nemůže být ani v oblasti regulace sociálních a ekonomických práv zcela neomezené a může být podrobeno přezkumu Ústavním soudem [viz např. nálezy ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.), ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), či ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.)].

Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv ve způsobu, jakým správní soudy vyložily § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Ústavní soud žádný takový zásah neshledal. Jak Ústavní soud konstatoval již v usnesení ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 22/16, předmětné ustanovení je jednoznačné a bez prostoru k výkladovým variantám stanoví, že nárok na rodičovský příspěvek má rodič, který řádně pečuje o dítě po celý kalendářní měsíc, osobně a celodenně; současně je nárok výslovně omezen na příspěvek na jedno dítě - nejmladší v rodině. Ústavní soud podotýká, že napadené ustanovení samo o sobě nezavdává prostor pro pochybnosti o své ústavnosti [k vodítkům přezkumu právní úpravy sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny srov. nález ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09 (42/2013 Sb., N 5/68 SbNU 89, dostupný na http://nalus.usoud.cz)].

Správní soudy vyšly z úvahy, že rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče, nikoli dítěte, o které je pečováno, a řádně se vypořádaly i se specifickou okolností případu spočívající v tom, že se děti narodily jako dvojčata; konstatovaly, že to nemůže nic změnit na podmínce, že nárok na příspěvek vzniká vždy pouze ohledně jednoho dítěte. Na ústavnost jejich rozhodnutí nemohou mít vliv ani úvahy stěžovatelky, že by na rodičovském příspěvku získala více, pokud by se děti narodily postupně; ostatně na rodičovském příspěvku tratí každý rodič, kterému se před jeho vyčerpáním narodí další dítě, neboť § 30a odst. 1 téhož zákona výslovně stanoví, že nárok zaniká posledním dnem předcházejícího měsíce, ve kterém se nejmladším dítětem v rodině stane jiné dítě, a to i pokud nebyla vyplacena celková částka příspěvku. Jak z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, účelem příspěvku je především (částečná) kompenzace ztráty rodiče na výdělku - bez ohledu na to, zda pečuje o jedno nebo o více dětí současně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 22/16).

Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud dodává, že na samotnou podstatu lidsky zcela pochopitelné nespokojenosti stěžovatelky - s dopady příslušné právní úpravy i na případy narození vícerčat - již reagoval zákonodárce tak, že zákonem č. 200/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byla v § 30 zákona o státní sociální podpoře doplněna s účinností od 1. l. 2018 na konci odstavce 1 věta, podle které "[v] případě, že nejmladším dítětem v rodině jsou 2 či více dětí narozených současně (dále jen "vícerčata"), má tento rodič nárok na 1,5násobek částky 220 000 Kč". V přechodných ustanoveních zákona č. 200/2017 Sb. je pak k citované změně zákona o státní sociální podpoře stanoveno: "Při stanovení nároku na rodičovský příspěvek a jeho výši podle § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se přihlíží k částce rodičovského příspěvku vyplacené při péči o více dětí narozených současně za dobu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud již došlo k zániku nároku na rodičovský příspěvek z důvodu vyčerpání částky 220 000 Kč a rodič nadále pečuje alespoň o 2 děti narozené současně ve věku do 4 let, vzniká mu ode dne 1. ledna 2018 nárok na rodičovský příspěvek ve výši 110 000 Kč. Přiznání nároku na rodičovský příspěvek i zvýšení dosavadní částky se provede na žádost."

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud a jímž se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného ustanovení zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.