II. ÚS 3081/09
II.ÚS 3081/09 ze dne 17. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 777/2009 ze dne 12. srpna 2009, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. listopadu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 To 156/2008-2735 ze dne 26. ledna 2009, kterým byl k jeho odvolání a odvolání státního zástupce zcela zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a nově bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu zpronevěry, jehož se měl dopustit jako jediný jednatel obchodní společnosti TREY spol. s r. o., tím, že prostřednictvím svých pracovníků převzal na základě rámcové kupní smlouvy obsahující výhradu vlastnictví od obchodní společnosti INVA export-import spol. s r. o., ke zpracování polyuretanové pěny a tmely v celkové ceně 88.855,80 Kč, kterou použil na stavbě díla, za něž od zhotovitele převzal část ceny ve výši nejméně 3 mil. Kč, avšak za zboží nezaplatil a utržené peníze použil na úhradu jiných dluhů. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let a trest zákazu činnosti. Má za to, že tím došlo k porušení čl. 4 a 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci námitek proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zdůrazňuje, že jeho obhajoba byla původně zaměřena z hlediska sděleného obvinění na to, že si odebrané zboží nepřisvojil, ale použil je v souladu s účelem prodeje ke své výrobní činnosti. Výrok odvolacího soudu však věc posunul bez návrhu obžaloby a bez upozornění na změnu právního náhledu do oblasti nezaplacení odebraného zboží. Proto se stala zcela zásadní obhajoba stěžovatele, že k nezaplacení došlo pro vady odebraného zboží a z ní plynoucího nároku na náhradu škody. Obecným soudům vytýká, že vztah s prodávajícím nepřípustně zúžily a pominuly tak otázku existence povinnosti zaplatit za zboží v případě jeho vad. Dále poukazuje na nesoulad mezi skutkovými zjištěními a závěry s ohledem i na pouhé připuštění faktu, že zboží nebylo bez vad.
3. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod, zaručených ústavním pořádkem (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69; aj.). Nesprávná realizace důkazního řízení se dotýká postulátů spravedlivého procesu v případech opomenutých důkazů, v případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 377; aj.). Přitom ovšem sama skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není důvodem k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

4. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že argumentace stěžovatele je co do rozsahu a obsahu opakováním argumentace, kterou stěžovatel uplatnil již v rámci dovolání, a s níž se dovolací soud vypořádal vzdor vytčenému východisku, že většina těchto námitek nepředstavuje zákonné dovolací důvody. Pouhé opakování této argumentace, akcentující toliko odlišný názor než vyslovily obecné soudy, však není samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny a výčet tvrzených porušených základních práv na tom nic nemění.

5. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestně procesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena (srov. sp. zn. II. ÚS 143/02, U 21/27 SbNU 261). Z toho plyne, že ne každá úprava popisu skutku nutně musí znamenat postup podle § 190 trestního řádu, jak pro to pléduje stěžovatel. Odvolací soud a posléze dovolací soud v posuzovaném případě přesvědčivě vyložily, že k úpravě popisu skutku došlo právě na základě výsledku dokazování, aniž by tím byla zaměněna totožnost skutku, pro který byl stěžovatel od počátku stíhán. Bylo na místě tak postupovat i proto, aby byla zohledněna ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu ohledně typově shodné trestné činnosti. Možnosti obhajoby stěžovatele byly zachovány právě tím, že byl stěžovatel v odvolacím řízení vyslechnut, jak správně poznamenal dovolací soud. Ostatně to, že obhajoba stěžovatele od počátku nebyla zaměřena výhradně na soulad účelu prodeje s použitím koupeného zboží, je patrné z akcentu na absenci povinnosti platit pro vady dodaného zboží, jak sám stěžovatel zdůrazňuje i v ústavní stížnosti.

6. Co do stěžovatelem tvrzených vad prodaného zboží, coby relevantního důvodu pro nezaplacení, obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatel řádně nikdy žádné vady nereklamoval, a že žádné vady prodaného zboží nebyly zjištěny ani jinak. Z konstatování odvolacího soudu, že při předání díla byly zjištěny vady tak nepřímo vyplývá, že tyto vady neměly základ v kvalitě poškozeným dodaného zboží, ale v tom, jak bylo toto zboží stěžovatelem použito. Na obojí posléze poukázal i dovolací soud. Je tedy patrno, že i s touto zásadní námitkou se obecné soudy vypořádaly v souladu se svými kompetencemi.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.