II. ÚS 3071/09
II.ÚS 3071/09 ze dne 25. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. A. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Rubkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Sukova 1307, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 81/2009 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. 6. 2009 č. j. 18 T 10/2008-718, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2009 a doplněnou podáním dne 3. 12. 2009, která splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, práva na rovné zacházení a práva na obhajobu.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 1. 2009 sp. zn. 18 T 10/2008, rozdílně od obžaloby (která jej vinila také pro trestný čin znásilnění), uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 (na skutkovém základu uvedeném pod body 1.,2. a 5.-7. výroku rozhodnutí), dílem podle § 242 odst. 1, odst. 2 (na skutkovém základu uvedeném pod body 3. a 4. výroku rozhodnutí) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Za to byl odsouzen podle § 241 odst. 3 tr. z. a § 35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. z. zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a to v neprospěch stěžovatele ve výroku o vině v bodech 1. - 3. výroku rozsudku a dále ve výroku o trestu.

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. 10 To 39/2009 byl napadený rozsudek zrušen podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvého stupně, aby ve věci učinil rozhodnutí nové. Odvolací soud napadenému rozsudku vytkl nedostatečné označení poškozených ve všech bodech výroku rozsudku a v této souvislosti upozornil, že skutek musí být ve výroku rozsudku popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Další vadu rozsudku soudu prvého stupně konstatoval ve výrokové části pod body 1. - 3., kde bylo jednání stěžovatele popsáno tak, že bylo lze dojít k závěru, že poškozené se vůči jednání stěžovatele bránily způsobem, který byl přiměřený jejich věku a v jednání stěžovatele bylo možno shledat prvky násilí. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo v této části nepřezkoumatelné, soud prvého stupně si v této otázce v rámci svého rozhodnutí odporoval a nebylo ani zřejmé, z čeho soud dovozoval své pochybnosti o tom, zda se stěžovatel dopustil násilí v úmyslu vykonat na poškozených soulož.

V líčení konaném dne 23. 6. 2009 Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře věc nově projednal a rozsudkem z téhož dne č. j. 18 T 10/2008-718 uznal stěžovatele vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. a pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, dílem podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. z., pro které byl odsouzen podle § 241 odst. 3 tr. z. a § 35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. z. Jak soud uvedl, v hlavním líčení byl kromě zprávy o dosavadním průběhu řízení konstatován protokol o hlavním líčení a všechny důkazy v něm provedené. Po odstranění vytýkaných vad a bez pochybností o intenzitě násilí ze strany obžalovaného a o obraně poškozených soud prvého stupně nově rozhodl ve shodě se stanoviskem odvolacího soudu, a to na podkladě původně provedených důkazů, za současného odstranění vytýkaných rozporů. Soud prvého stupně provedl osobně výslech stěžovatele, poškozených dívek, jejich rodičů a dalších známých, též byli vyslechnuti znalci z oboru psychologie, z oboru psychiatrie - sexuologie a klinické psychologie, se zaměřením na sexuální deviaci, čtením byl dále před soudem konstatován i další důkazní materiál jako lékařské zprávy, náčrtky a plánky místa činu včetně fotodokumentace, obsah CD, oddací list, výpis z uskutečněného telefonického provozu, doklady o cestování, zprávou zaměstnavatele, zprávou z místa bydliště a o pobytu cizince a opisem z rejstříku trestů. Jak soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, neodklonil se fakticky od obžaloby, ztotožnil se s popsanou intenzitou násilí, jak poškozené pod body 1. - 3. výroku rozsudku popsaly. Soud pokládal jejich výpovědi za věrohodné a neztotožnil se s obhajobou stěžovatele. Neuvěřil jeho tvrzení, že se vůči poškozeným děvčatům ničeho nedopustil, poškozené s ním laškovaly a on, neznaje zdejších zvyklostí, nedocenil své chování, a spíše tedy překročil určité morální zvyklosti. Soud konstatoval, že stěžovatel měl, a byl toho schopen, docenit kladený odpor a svou fyzickou převahu. Soud prvého stupně souhlasil s připomínkou odvolacího soudu uvedenou ve zrušujícím rozhodnutí, že poškozené dávaly jednoznačně najevo svůj nesouhlas s chováním stěžovatele vůči nim, ať již pláčem, odstrkáváním či kopáním. Toho stěžovatel zjevně nedbal a jejich odpor přemohl. Proto soud vycházeje ze zjištěné důkazní situace nepochyboval, že stěžovatel v popisovaných třech případech poškozená děvčata znásilnil a v dalších případech je pak pohlavně zneužil. Nemohla na tom změnit nic zjištěná a popsaná sexuální anomálie stěžovatele ani skutečnost, z jakého sociokulturního prostředí pochází, a že k výpovědím dvou poškozených došlo sice až následně s odstupem dvou roků, když nikomu nic neoznámily, ale svěřily se jiným děvčatům. Z konstatovaných důkazních prostředků rovněž vyplynulo, že stěžovatel vnímal i to, že se popsaného jednání dopouští vůči ještě zákonem chráněným osobám v pohlavní sféře. Byl přinejmenším pro případ, že k takovému jednání dojde, s takovým následkem srozuměn. Stěžovatel vystupoval jako dospělý člověk, podstatně zkušenější než poškozené a byl povinen respektovat normy prostředí, v němž se nacházel. Soud prvého stupně dodal, že v jednom případě se zachoval protiprávně vůči osobě svěřené jeho dozoru. Jako manžel matky poškozené měl povinnost na ni dohlížet, bdít nad ní, jak tomu je i u manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti, z čehož plyne i závislost takové osoby na stěžovateli.

Při úvahách o trestu soud prvého stupně zvažoval i okolnost, že stěžovatel ve svém jednání pokračoval po delší dobu a velmi závažně zasáhl do mravního a tělesného vývoje osob mladších patnácti let. Popsanou trestnou činnost odmítl, čímž neprojevil lítost nad svým jednáním. Přesto soud docenil, že se stěžovatel podrobil sexuologickému vyšetření, a tudíž umožnil zjistit jeho anomálii, což má význam i pro uspořádání jeho dalšího života, pokud by setrval v takovém prostředí, v němž se nyní nachází jako otec dvou narozených dětí. Nespáchal sice čin ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, avšak soud nemohl vzít nějak výrazně do úvahy o ukládaném trestu, že spáchal čin v důsledku zjištěné sexuální anomálie spočívající v jeho zaměření na adolescenty pravděpodobně z vnitřních sexuálních pohnutek. Nebylo soudem přehlédnuto, že v období dovolené v Tunisku prakticky umožnil poškozené jako osobě svěřené jeho dozoru, aby se setkávala s jeho dospělým přítelem, když ztratil přehled o jejich konání. Soud prvého stupně současně nerozhodl o ochranném léčení, jak bylo navrženo s doporučením znalců, ale dospěl k závěru, že pro danou chvíli bude využito pouze doporučujícího vlivu na osobnost stěžovatele.

Proti rozsudku soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009 sp. zn. 10 To 81/2009 zamítnuto podle ustanovení § 256 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění konstatoval, že soud prvého stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v takovém rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a proto vyhověl ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Důkazy byly hodnoceny způsobem, který ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a žádný z důkazů nebyl pominut. Soud prvého stupně podrobně prověřoval věrohodnost svědkyň a přesto, že v jejich výpovědích byly drobné odchylky, zásadní jednání stěžovatele, které bylo možné podřadit pod příslušné ustanovení trestního zákona, líčily stále stejně. Odvolací soud podotkl, že stěžovatel se nedopustil jednání jen vůči jediné poškozené, ale poškozených bylo víc, a tam, kde již nemohl namítat nevěrohodnost svědkyň, zaměřil obhajobu na to, že určité jednání nedosáhlo intenzity trestného činu. Věrohodnost svědkyň byla ověřena i příslušnými znaleckými posudky. Skutková zjištění soudu prvého stupně byla dle odvolacího soud úplná a správná, a proto námitky stěžovatele nemohly mít v tomto směru žádný úspěch.

II.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel přednesl námitky, které výhradně směřovaly k hodnocení důkazů provedených v jeho věci. Vyjádřil své přesvědčení, že odchylky ve výpovědích poškozených nelze hodnotit jako drobné a měly nepochybně vliv na věrohodnost těchto svědkyň, což dle jeho názoru dokládají i další skutková zjištění. Stěžovatel tvrdil, že nalézací soud pominul všechny důkazy, které k jeho obhajobě předložil a s těmito důkazy se vůbec nevyrovnal při odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel zejména zmínil písemná vyjádření pana A. a S., která byla čtena před soudem jako listinné důkazy a byla potvrzena také písemnými vyjádřeními dalších osob z Tabarky, které byly v kontaktu s poškozenými děvčaty. Tyto osoby nezaznamenaly nic, coby mohlo nasvědčovat jejich líčení událostí v Tabarce. Soud měl také k dispozici stanovisko soudního znalce z oboru psychologie PhDr. N., který se vyjadřoval k věrohodnosti výpovědi zejména jedné z poškozených a dovodil, že použitá metoda soudního znalce PhDr. Š. (z jehož posudku soudy vycházely) neumožňuje konstatovat validní závěr o věrohodnosti této svědkyně. Odvolací soud navíc ve svém zrušujícím rozhodnutí nalézacímu soudu stanovil pokynem, jak má tento hodnotit do té doby provedené důkazy a na základě jakých důvodů má nové hodnocení provést. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na povinnost trestních soudů provést veškeré dostupné důkazy za účelem náležitého objasnění skutku. Soud by měl dle jeho názoru vycházet z obsahu všech provedených důkazů a měl by se řídit pravidlem "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Stěžovatel na závěr volně reprodukoval závěry Ústavního soudu, kterými obecně definoval požadavky na hodnocení důkazů v trestním řízení.
III.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Stěžovatel zopakoval své námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby, předložil vlastní verzi hodnocení důkazů a po Ústavním soudu v podstatě požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy ve věci dospěly.

Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000). Ústavní soud v posuzované věci ovšem shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřetelné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. K závěrům odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím usnesení odstranil vady v důkazním řízení opětovným provedením některých důkazů a doplněním skutkových zjištění. Znovu se zabýval obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Své úvahy přitom podrobně rozvedl. Odvolací soud již jen potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu z hlediska viny.

Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů. Z ní jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných trestných činů, včetně totožnosti skutku, objektivní a subjektivní stránky stíhaných trestných činů. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, tj. že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky těchto trestných činů.

Lze dodat, že orgány činné v trestním řízení usilují ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., který zakotvuje princip objektivní (nebo materiální) pravdy o zjištění "skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí". K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti a zobecnitelné empirické skutečnosti. Jinak řečeno: Zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede", neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku. V tomto směru je vhodné doplnit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument", jak to požaduje stěžovatel. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva.

Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.