II. ÚS 3064/09
II.ÚS 3064/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2008 č.j. 12 C 184/99-426, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2008 č.j. 23 Co 235/2008-453 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2009 č.j. 28 Cdo 146/2009-474, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o zaplacení 261 784,21 Kč s příslušenstvím.

Uvedená částka představovala cenu stavebních prací, které měl stěžovatel vykonat při rekonstrukci a opravě domu žalovaných. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy o dílo podle § 631 obč. zák., byl předmět sporu kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žaloba byla zamítnuta, neboť z dokazování vyplynulo, že nelze určit, v jakém rozsahu, případně zda vůbec se žalovaní obohatili na úkor stěžovatele. Nebylo totiž možné žádným způsobem zjistit stěžovatelem skutečně provedený rozsah prací (stavba byla navíc dokončena jiným subjektem), nebylo zřejmé, které práce stěžovatel fakturoval a za které dostal zaplaceno. Rozsah a hodnotu provedených prací nebylo možné dle znaleckého posudku určit a na otázky soudu, směřující ke stanovení a ocenění stavebních úprav, nedokázali odpovědět také další soudem ustanovení znalci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že prvoinstanční soud rezignoval na úplné zjištění skutkového stavu, neboť fakticky jako jediný důkaz ohledně rozsahu stěžovatelem provedených prací připustil (vzal v potaz) znalecký posudek znalkyně Benešové a její tvrzení, že nelze nic zjistit. Stěžovatel nesouhlasí s postupem znalkyně a způsobem, jakým se soud se znaleckým posudkem a námitkami stěžovatele o podjatosti znalkyně vypořádal. V odvolacím řízení přitom stěžovatel soudu předložil znalecký posudek Ing. P. H., z nějž vyplynulo, že je možné na základě archivních podkladů, svědeckých výpovědí, projektové dokumentace a prohlídky stavby stanovit rozsah stavebních prací provedených ve druhé polovině 90. let na předmětně stavbě. Odvolací soud se s tímto znaleckým posudkem nijak nevypořádal a dokonce ho v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezmiňuje.

Stěžovatel je přesvědčen, že přes doložení existence důkazního prostředku i procesního postupu, kterým lze jeho nárok prokázat, mu to nebylo soudem umožněno. Byla mu tak odmítnuta spravedlnost, neboť soudy nevyčerpaly všechny možnosti ke zjištění skutkového stavu a nebylo podrobně odůvodněno, proč nepřistoupily na důkazní návrhy stěžovatele ohledně znaleckého posudku Ing. H. Soudy vyšly výhradně z tvrzení jedné ze stran sporu, postup soudu prvého a druhého stupně je pro stěžovatele fakticky nepřezkoumatelný, závěry jsou vysoce vágní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

S ohledem na předmět sporu u obecných soudů, argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí, se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", zda nedošlo k pochybení při dokazování a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování (znaleckými posudky, výslechem svědků, listinnými důkazy), na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud se především neztotožňuje s názorem stěžovatele, dle nějž bylo ve věci rozhodnuto výhradně na základě znaleckého posudku znalkyně Benešové a zcela byly pominuty jiné důkazy, případně nebylo přihlédnuto k důkazním návrhům a tvrzením stěžovatele.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani kdyby se s ním neztotožňoval. Z uvedeného principu vyplývá, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Ústavní soud se proto nezabýval konkrétními námitkami stěžovatele, pokud nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze soudy na základě provedeného dokazování dospěly, ale pouze ověřil, zda v procesu dokazování nedošlo k pochybení způsobilému porušit základní práva stěžovatele z důvodů tzv. opomenutí důkazů, či svévolného hodnocení provedených důkazů.

Ústavní soud konstatuje, že soud prvého stupně naprosto dostatečným a srozumitelným způsobem uvedl, z jakých důvodů (tj. vzhledem k dosavadním zjištěním, značnému časovému odstupu a dokončení stavby jiným subjektem) nepovažoval za účelné vyhovět dalším důkazním návrhům stěžovatele a doplnit dokazování přibráním odborníka pro oblast rozpočtování, případně místním šetřením a dokumentací stavebního úřadu, jež byla jedním z podkladů pro znalecké posudky, a byla tak již v řízení jako důkazní prostředek využita. Rovněž odvolací soud patřičně zdůvodnil, proč dle jeho názoru stěžovatel neunesl důkazní břemeno a rozvedl, z jakých důvodů nepovažuje návrh na důkaz nově vypracovaným znaleckým posudkem za důvodný. Tvrzení stěžovatele, dle nějž odvolací soud jeho návrh na provedení důkazu novým znaleckým posudkem v odůvodnění rozhodnutí zcela pominul, tak nelze přisvědčit..

Ústavní soud konstatuje, že důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany řízení.

Rovněž právní závěry obou soudů byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Námitky stěžovatele ohledně nesrozumitelnosti či vágnosti právních závěrů a nedostatků odůvodnění tak považuje Ústavní soud za nedůvodné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru (porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že obecné soudy rozdílně od něj hodnotily skutková zjištění a dovodily právní závěry, se kterými se stěžovatel neztotožňuje). Právní závěr, dle něhož stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že žalovaní se obohatili v důsledku jím provedených stavebních prací o žalovanou částku, nelze ani považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel žádné námitky neuvádí. Ústavní soud nicméně konstatuje, že Nejvyšší soud, který se při posuzování dovolání zabýval výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), odpovídajícím způsobem objasnil, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., přičemž Ústavní soud neshledal důvod, z ústavněprávního hlediska závěr o nepřípustnosti dovolání jakkoliv zpochybňovat. Za ústavně souladnou považuje i jeho argumentaci týkající se námitky podjatosti znalkyně, přičemž považuje za nadbytečné se k této otázce opakovaně vyjadřovat.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.